Jako příklad toho, proč nám zoufale chybí alternativy k drtivé síle monopolů amerických gigantů v nových technologiích, můžeme uvést srovnání osudů společnosti Uber, jejíž hodnota se podle posledních odhadů pohybuje kolem 62,5 miliard dolarů, a společnosti Kutsuplus, jednoho finského start-upu, který koncem minulého roku zkrachoval.
Dotovaný úspěch
Kutsuplus měl za cíl být Uberem městské hromadné dopravy: chtěl vytvořit síť minibusů, které by vyzvedávaly a rozvážely cestující z jakéhokoliv místa ve městě prostřednictvím aplikací ve smartphonech a s využitím informačního „oblaku“. To by umožnilo snížit náklady a zároveň poskytnout kvalitní a zároveň efektivní služby. Ale Kutsuplus, který byl přidružen k místní univerzitě, disponoval omezeným rozpočtem a neměl podporu velkých investorů, navzdory slibným vyhlídkám musel skončit – jeho správce prohlásil, že projekt je příliš nákladný, a to i přes slibný nárůst o 60 procent během jednoho roku.
Jestliže si Uber může pohrávat s tolika miliardami, je to proto, že státy už nemohou. Místo toho, aby tyto peníze proudily do veřejných pokladen, štosují se na offshoreových kontech magnátů ze Silicon Valey a z Wall Street.
Uberu ovšem nikdo nevyčítal, že si žádá příliš velké investice, i když si své renomé vybudoval díky nepřekonatelně nízkým cenám. Jak je to možné? Ti, kdo na něj nedají dopustit, tvrdí, že je to díky odvaze a rozkročení do celého světa – nebyl snad Uber oceněný samotným Walmartem? Existuje ale také mnohem prozaičtější vysvětlení: byl to díky obrovským kapitálovým injekcím investorů. Společnost Uber si tak může dovolit vyhazovat z okna miliardy, aby dosáhla svého cíle a odstranila veškerou konkurenci – ať už se jedná o taxíky nebo právě o malé originální startupy, jakým byl Kutsuplus.
Nedávno web The Information specializující se na nové technologie zveřejnil informaci, podle níž se za prvních devět měsíců roku 2015 ztráty Uberu pohybovaly kolem 1,7 miliardy dolarů, přičemž příjmy dosáhly jen 1,2 miliardy dolarů. Tato společnost ale trůní na takovém množství zlata, že v některých městech Spojených států nabízí odvoz za cenu, která nepokryje ani náklady na palivo, natož amortizaci vozu. Strategie je jednoduchá: vyšroubovat poptávku snižováním cen na takovou úroveň, že nakonec přestanou váhat i ti, kdo raději jezdili svým vlastním vozem nebo využívali městskou hromadnou dopravu. Na splnění tohoto cíle nemá Uber žádný výdajový strop. Vedle toho si zároveň průběžně ukrajuje ze sousedních trhů: rozvážky potravin nebo dovozu balíků.
Rekordmani daňových úniků
Nevyhnutelně se nabízí otázka, kterou nicméně málokdo pokládá: odkud má Uber tolik peněz? Bere je od investorů, jako jsou Google, Amazon, Goldman Sachs. Uber je příkladem firmy, jejíž bleskurychlé celoplanetární rozšíření z velké části umožnila neschopnost vlád zdaňovat zisky finančních a technologických gigantů. Jinak řečeno: jestliže si Uber může pohrávat s tolika miliardami, je to proto, že státy už nemohou. Místo toho, aby tyto peníze proudily do veřejných pokladen, štosují se na offshoreových kontech magnátů ze Silicon Valey a z Wall Street. Oni to navíc ani nepopírají. Apple nedávno oznámil, že disponuje 200 miliardami dolarů, které nepodléhají žádným daním, Facebook se za rok 2015 pyšnil rekordním ziskem 3,69 miliardami dolarů.
Někdy se stává, že firmy vrátí pár drobků. Například Apple a Google v Itálii a ve Velké Británii svolily k tomu, že vrátí určitou sumu do veřejných rozpočtů. Samozřejmě se jedná o mnohem menší částku, než by bývaly musely zákonně na daních zaplatit. Těmito praktikami chtějí ospravedlnit sporné daňové dohody a zejména pak fakt, že vydělávají na tom, že neexistují zákony, díky kterým by jednotlivé státy mohly danit jejich příjmy.
Kontrast mezi závratnými částkami, s nimiž kdosi kdesi může naprosto volně nakládat, a ohromnými schodky, v nichž se neustále ocitají veřejné rozpočty, bije do očí. Státy se vzdaly důležité součásti svých daňových příjmů a vzniklé díry se snaží dohánět politikami škrtů. To ale ve skutečnosti ještě zhoršuje situaci, protože peníze určené na infrastrukturu a na výzkum mizí do nenávratna, což dál podlamuje šance na vznik alternativ k „platformnímu kapitalismu“, které jsou tak drahé pánům ze Silicon Valley. Za těchto okolností nepřekvapuje, že opravdu užitečné a inovativní služby krachují stejným způsobem jako Kutsuplus. Kdyby do Uberu nenapumpoval finance Google a Goldman Sachs, zkrachoval by úplně stejně rychle. Asi není náhodou, že Finsko je jedním z evropských států, které nejvíc prosazují politiku škrtů: poté, co odepsalo Nokii, propáslo svou druhou šanci.
Bylo naivní myslet si, že Wall Street a Silicon Valley budou navždy financovat neregulovanou dopravu. Nápad, že by se provoz Uberu mohl financovat z příjmů za reklamu, je stále ve fázi zárodku. Jediný způsob jak zajistit návratnost investic tak spočívá buď v nátlaku na řidiče, aby pracovali ještě víc za ještě méně peněz, anebo v okamžitém zdražení ve chvíli, kdy se položí i poslední konkurent. Ale žádná z těchto dvou možností nestačí úplně. Uber už zvýšil podíl, který si bere ze zisku řidičů, z dvaceti na třicet procent a na řidiče také převedl některé poplatky spojené s jejich zaškolením a se zárukou bezpečnosti jejich vozu (prostřednictvím slavného „poplatku za bezpečnou jízdu“ – safe rides fee). Souhrnně vzato, výsledkem je buď prekarizace řidiče nebo větší nejistota klienta, který se kromě sporného zdražení během denních špiček bude muset smiřovat s dalším navyšováním cen.
Podnikání budoucnosti
Uber nyní usiluje o to, aby upevnil svou pozici spontánní platformy. Například tím, že ve chvíli, kdy ve Francii řidiči taxi přistoupili k přímým akcím, aby vyburcovali vládu, Uber nabízel, že svou platformu otevře všem profesionálním řidičům, kteří chtějí vyplnit svůj volný čas. Je zbytečné říkat, že města, kterých se tahle situace týká, měla už dávno umožnit vznik podobných platforem a stanovit rámce pravidel odměňování řidičů, dbát na transparentnost poplatků a na korektní fungování systému. Taková opatření by spolu se vstřícnou politikou k vytváření podobných alternativ jako Kutsuplus mohla být adekvátní odpovědí na hrozbu Uberu. Bohužel je tomu právě naopak. Zatím jedinou reakcí na Uber jsou snahy o jeho klonování. Vznikají firmy, jako například indická Ola, čínská Kuaidi, americká Lyft a malajská GrabTaxi, které jsou jeho napodobeninami, ale přitom jej chtějí předehnat. Firmy spolu uzavřely partnerství, které prostřednictvím aplikace umožňuje klientovi rezervovat vozidlo s řidičem kterékoliv společnosti v každém státě, kde firmy operují. To ale není alternativa, nýbrž jen rozšiřování stejného principu fungování. Nahrazení Uberu Lyftem problém nevyřeší, protože Lyft je stejně agresivní jako Uber.
Plyne z toho jedno ponaučení. Politika vedená jednotlivými státy v doméně nových technologií přímo závisí na jejich politice ekonomické. Jedna nemůže existovat bez druhé. Uplynulá desetiletí, kdy státy vydávaly laxní daňová rozhodnutí, nakonec vyústila v politiku škrtů. To přivedlo na mizinu veřejné zdroje potřebné pro různé experimenty s tím, jak nově a lépe poskytovat veřejné služby, a to zejména ve sféře veřejné dopravy. Vyplývá z toho, že velké společnosti, které žijí ze spekulací a z toho, že se vyhýbají daním – a které sféru každodenního života pokládají za terén, kde se dá ledacos ukořistit –, mají volné pole působnosti. Asi nikoho nepřekvapí, že nejedna společnost začala jako Kutsuplus a skončila jako Uber – k takovým proměnám dochází pod tlakem investorů, které zajímá jen co největší zisk.
Není ale těžké rozpoznat a podpořit zajímavé projekty stojící mimo tento princip. Otázka je, z čeho je financovat. Stačila by důsledná daňová politika. Vlády se ale neodvažují žádat, co jim náleží – kompromis, který právě uzavřel Google s Britskou státní pokladnou kvůli drobečku spadlému ze stolu, ukazuje zbabělost veřejných činitelů. Na to ale můžeme draze doplatit. Protesty proti Uberu, které otřásly Paříží v lednu, jsou možná ochutnávkou toho, co nás čeká jednou, až všechny Ubery a Googly světa konečně dosáhnou svých cílů.
Autor je mediální teoretik.
Z francouzského článku Uber, miroir de l’impuissance publique publikovaného na stránkách Le Monde Diplomatique přeložila Lucie Dušková.