Všichni jsme krize


Není od hollywoodského filmu plného skvěle placených hvězd tak trochu pokrytectví pouštět se do Wall Street? A co na to Meryl Streepová?

Dosavadní filmy režiséra Adama McKaye spojovaly přinejmenším tři věci: herecká účast Willa Ferrella, žánrová rozpolcenost mezi pokleslou komedií ve stylu Rob Schneider je mrkev a čistým surrealismem a „originální“ český překlad názvu (Benga v záloze, Bratři z donucení). Většina McKayových filmů se ve svém přijetí potácela někde mezi kultem a totálním odmítnutím. Přitom jsou často hvězdně obsazené, přímo napěchované známými jmény ve vedlejších nebo i čistě cameo rolích.

Leccos z toho se změnilo. Poslední McKayův film, komedie Sázka na nejistotu, sklízí chválu ze všech stran. Vymizela bizarnost námětu, vážné téma naopak vzbudilo pozornost americké filmové Akademie i médií. Film se zcela adresně pouští do světa velkého byznysu a staví se jednoznačně na stranu „chudých a imigrantů, kteří to jako vždycky odnesou za ostatní“. A není tu Will Ferrell! Co se naopak nezměnilo, je kreativní převod názvu (The Big Short) do češtiny a přetlak hollywoodských hvězd nejen v hlavních rolích: v přehlídce celebrit chybí snad jen nejslavnější hollywoodský arbitr lidských práv George Clooney.

Všichni jsme tak trochu Afričané

Právě zde se možná skrývá první úskalí: je skutečně možné brát vážně film, který sice tvrdí, že vydělat si 47 milionů dolarů amorální spekulací na úkor archetypálního „daňového poplatníka“ je problém, ale jehož hvězdy si podobné peníze vydělají běžně za účast ve dvou až třech podobných produkcích (Brad Pitt: Troya + Dannyho parťáci = 47 500 000 $)? Lze se stavět na stranu poražených z podobně privilegovaných pozic? Neměl by zábavní průmysl, pokud nedokáže nic reálně změnit, raději mlčet, protože všechno ostatní je jen parazitování na tématu?

Sázka na nejistotu funguje tak trochu jako Donald Trump, pokud by byl konceptuálním politickým performerem – znázorňuje zvenčí těžko postihnutelné aspekty systému tak, že přesahuje pouhou nadsázku a karikaturu.

Může být. Hvězdná řachanda, která si chce především udržet hermafroditní kombinaci „chytrosti a zábavnosti“, ideál současného autorského mainstreamu, skutečně může svým poselstvím v něčem připomenout výrok Meryl Streepové z minulého týdne. Streepová na dotaz, zda nemá v éře #OscarsSoWhite problém předsedat čistě bílé porotě Berlinale, odpověděla zmateným blekotáním o převaze žen v porotě a završila svůj dobromyslný freestyle odkazem ke slavné Kennedyho řeči: „Všichni jsme Berlíňané – a všichni jsme tak trochu Afričané.“

Mód internetového myšlení

Z jistého hlediska by i Sázka na nejistotu mohla vyznít jako podobně nabubřelé, až koloniálně rozpínavé gesto kulturní nadřazenosti: „Všichni jsme přece tak trochu krize; milion sem, milion tam.“ Ano, McKayův film by se dal okamžitě rozcupovat z ideologických či jen čistě cynických pozic. Proč se tak neděje (třeba v Guardianu se do filmu pouštějí, více se ale akcentuje „snobská nuda“ než nějaké světonázorové rozpory), má zřejmě několik dobrých důvodů.

Za prvé: Sázka na nejistotu je formálně překvapivě ostrým, nekonvenčním a (s výjimkou závěru) soudržným dílem. Jeho estetická těkavost a vykolejená „nafrčenost“ dokonale sugeruje způsob, jakým se naprostá většina z nás v podobných tématech „vzdělává“ – je to mix YouTube surfování, random otevírání výkladových a jiných slovníků, je to průlet Wikipedií a 9gagem, završený výkřikem: „Zkurvená finanční krize!“ Bezmoc přetavená v jízlivost, poučenost záměrně předvádivá i sebeshazující, stejně jako sebereflexivní postoj „jasně, že vím, že o podobně složitém tématu nikdy nemůžu vědět všechno“ perfektně kopírují trajektorii běžného „internetového“ myšlení. Film je tedy těžké vnímat jako paternalistickou obludu vznášející se nad našimi hlavami s dobře míněným poselstvím. Navíc odráží i určitou apoliticky politickou náladu „postinternetové“ generace, která se ráda „chytře“ zlobí, ale o něco méně ráda se přímo politicky angažuje.

Za druhé: skvěle zvolená je i perspektiva, z které je příběh vyprávěn. Podobně jako u Vlka z Wall Street (který natolik mátl běžného diváka svou kamufláží bezuzdné „bakchanálie kapitalismu“, až to bylo pro kritické vyznění filmu skoro kontraproduktivní) i tady jde o pohled zevnitř, ze samých útrob systému. Sázce na nejistotu ovšem zase zcela chybí jakákoli coolness, cokoli záviděníhodného ze světa hrdinů. Jde o přehlídku (doslova) mentálních kriplů, kteří v různých dobře odstíněných variantách reprezentují naprostou vyšinutost nejen ekonomického, ale i společensko-kulturního uzpůsobení, na jehož vrcholku bizarnost jménem Wall Street trůní. V tomto smyslu funguje Sázka na nejistotu tak trochu jako Donald Trump, pokud by byl konceptuálním politickým performerem – znázorňuje zvenčí těžko postihnutelné aspekty systému tak, že přesahuje pouhou nadsázku a karikaturu. Spíše nechává obživnout naše nejhorší kulturní noční můry.

Za třetí a tentokrát lehce oklikou: podobné stanovisko, jaké film zastává, se dá obhájit i z obecné pozice. Nejen poněkud snobská vlna rozruchu kolem #OscarsSoWhite, ale i mnohem přímočařejší formy boje POC (people of colour) za adekvátnější zastoupení ve světě umělecké a popkulturní reprezentace staví archetypální „bílé muže se srdcem na správném místě“ před zvláštní problém. Špatné už není jen nevšímat si toho, co se děje, špatné je i všímat si až příliš. Byl jsem svědkem diskuse, při níž se bílý college boy musel hájit před „bezejmenou“ Afroameričankou za to, že natočil úspěšný film o vraždě ve Fergusonu – uzurpovat si pro sebe „dobrou věc“ a nenechat utlačované, aby za sebe mohli promluvit sami, je ve světě složitě hledaných identit novým smrtelným hříchem.

Sázka na morální jistotu

V tomto smyslu lze však Sázku na nejistotu účinně hájit. Je dost těžké si představit, že s podobným dosahem by se dařilo hlas obětí finanční krize rekonstruovat zevnitř, že by „imigranti, učitelé a chudí lidé“ sami brali do rukou kamery, aby lépe reprezentovali svůj vlastní hlas před národem a světem. Je proto těžké říct, že mainstreamový hollywoodský snímek komukoli bere šanci. Je dost možné, že ji nikomu ani nedává, že pole možností nezvětšuje – to však samo o sobě nemůže být proviněním. McKay není v pozici Streepové – netřímá v rukou (byť jen symbolickou) moc. Z neskrývaně populistické pozice vytváří za pomocí nadprůměrných uměleckých prostředků totem, kolem kterého se sice pravděpodobně nebude tančit, ale kdyby se chtělo, pořád to jde.

Je to tedy další zajímavý zástupce vlny „Hollywood jako umírněný nepřítel kapitalismu“? Je to komedie pro voliče Bernieho Sanderse? Ano i ne, protože všechny zmíněné kvality Sázka na nejistotu částečně ztrácí ve zbytečně emocionálně i esteticky zdvojeném závěru, kde se celý pracně budovaný tón vyprávění rozpadne jako ona stavebnice, na které v průběhu filmu postavy vysvětlují nestabilitu balíčků hypotékových úvěrů. Cíl je jasný: náhlým skokem z komedie do dramatu nám má být naznačeno, že některým věcem se prostě smát nedá.

Záměr dobrý, ale provedení nefunkční. Protože právě tady sklouzne Sázka na nejistotu k tónu obecného humanismu Meryl „Tenkrát v Africe“ Streepové, k vyjádřením na úrovni školního poradce Mackeye ze South Parku: „Krize je špatná, zlo je špatné, hloupost je špatná.“ Snaha o jasnější poselství a možná i širší dosah tak kontraproduktivně stahuje jinak vynikající komedii k poloze dramatického midkultu, který už nějaký ten pátek sází na jistotu. Nevadí – příště to vyjde. A možná i s Willem Ferrellem.

Autor je filmový scénárista.

 

A2LARM