Po cikánech a uprchlících se v paprscích české nenávisti hřeje další skupina. A tentokrát nejde jen tak o někoho – předmětem stále důmyslnější hry na hledání společného strašáka se skrze téma „inkluzivního vzdělávání“ staly postižené děti. Soudě podle kampaně Blesku to vypadá, že 1. září vtrhnou do škol a vysají vše živé a blahodárné, co dosud mohli „normální“ žáci nerušeně sát z hroznu českého segregovaného vzdělávání. Hrůza z postižených dětí je samozřejmě jen další podobou kolektivního iracionálního strachu. Do čeho všeho se ještě promítne?
Stále stejná xenofobie
České školství patří z dlouhodobého hlediska k jedné z vůbec nejpodfinancovanějších sfér u nás. Navíc je to oblast trpící vysokou mírou selektivnosti. Za desítky let trvající segregaci Romů, prováděnou pod rouškou racionálního rasismu, nás po léta kritizují různé lidskoprávní organizace i Evropská unie. Pod tímto tlakem jsme už před lety provedli změnu – přejmenovali jsme zvláštní školy na praktické, a tím rafinovaně převedli název vzdělávací instituce pro „pomalejší“ děti z kategorie urážlivé do kategorie nicneříkající, a přitom nemuseli nic moc dalšího upravit. Byla to asi taková změna, jako když se v mediálním prostoru začalo užívat termínu „nepřizpůsobiví“, protože Romy a ještě lépe cikány nám ukradla politická korektnost.
Pod heslem „Stop škodlivé inkluzi“ probíhá mimořádně odporné tažení proti těm, kteří se sami nemůžou bránit a jejichž rodiče nějakou formou ostrakizace trpěli pravděpodobně už dříve.
S inkluzí přichází nové domnělé ohrožení bílých a privilegovaných žáků. Jako by najednou bylo ku podivu, že postižení mají nejenom právo na existenci uvnitř společnosti, ale dokonce i na skutečné zajištění možnosti se řádně vzdělávat. O úroveň českého vzdělávání v debatách týkajících se inkluze ovšem nejde. Neřeší se nízké platy učitelů ani zastaralé a rigidní osnovy. Předmětem sporů se nestávají výzkumy, které ukazují, že české školy nutí žáky k biflování látky, ale neinspirují děti ke kritickému myšlení ani v nich nevzbuzují potřebu chápat informace v širším kontextu. Kdyby něco takového bylo v centru pozornosti, pravděpodobně by se hlavními komentátory českého školství nestal bulvár, Lenka Zlámalová, Václav Klaus mladší nebo Miloš Zeman. Tím neříkám, že by se téma inkluzivního vzdělávání nemělo řešit, naopak, mělo by se řešit co nejvíce, ale také co nejohleduplněji a na základě fakt, ne manipulativní dojmologie.
Bohužel se i zde k tématu přistupuje skrz zástupný problém – a opět bez špetky racionality, věcnosti nebo empatie. Navzdory tomu, že není nijak těžké si představit, s jakým přijetím se u nás setkávají handicapovaní, rozjel Blesk, někteří redaktoři Echa (které se tímto definitivně zařadilo na stejnou úroveň) a množství politiků právě proti této skupině obyvatel otevřeně xenofobní a nenávistnou kampaň. Pod heslem „Stop škodlivé inkluzi“ probíhá mimořádně odporné tažení proti těm, kteří se sami nemůžou bránit a jejichž rodiče nějakou formou ostrakizace trpěli pravděpodobně už dříve. Ve společnosti, jako je ta naše, musí být strach z nepřijetí nemocného dítěte na školu noční můrou nejednoho z nich.
Kdo je další na řadě?
Každodenní ostřelování několika málo tisíců postižených dětí články nesoucími bizarní názvy jako „Kdo to válí s Valachovou“ nebo „Migrace, to je inkluze ve velkém“ potvrzuje, že v Česku lze k vlastní publicitě a populismu zneužít cokoli. Měli bychom si však uvědomit, že hranice, za kterou se dá jít, se může posouvat donekonečna. Předevčírem to byli Romové, včera uprchlíci, dneska postižené děti a zítra může dojít třeba na důchodce – podle potřeb těch, kteří z nějakých důvodů třímají v rukou určitou, například mediální nebo politickou, moc.
Jinou věcí je, že kdyby inkluzivní vzdělávání správně fungovalo, ani na postech šéfredaktorů bulvárních deníků by se pravděpodobně neobjevovaly postavy typu Radka Laina, z jejichž per pak vycházejí nenávistné články o „škodlivé inkluzi“. Čistě proto, že žitá zkušenost s tím, že ne každý se narodí privilegovaný, zdravý a připravený, člověka vybaví větší citlivostí než život v sebepotvrzující bublině, v níž se vše měří jen výkonem. A konečně je dobré si vzpomenout, že když se v minulém století vážně uvažovalo o tom, že postižení brzdí zdravý vývoj společnosti, skončilo to Hitlerovými masovými eutanáziemi dětí i dospělých, známými dnes pod jménem Akce T4.
Autorka je redaktorka A2larmu.