V pelíšku panovačné učitelky


Učitelka je zřejmě zatím nejslabší film Jana Hřebejka. Přesto měla v Karlových Varech u diváků úspěch.

Když jsem v Karlových Varech vycházel s dalšími filmovými kritiky z novinářské projekce Hřebejkovy Učitelky, měli jsme pocit, že nic moc horšího už na festivalu neuvidíme. Režisér, který nás už spoustu let vydatně zásobuje pokusy o skloubení podbízivých lidových příběhů o mezilidských vztazích s promýšlením závažných morálních a psychologických dilemat, jako by tentokrát ztratil poslední zbytky soudnosti. Těžko říct, co na něm kritizovat dřív. Chatrný scénář přiznaně inspirovaný filmem 12 rozhněvaných mužů neohrabaně pracuje s množstvím retrospektiv, v nichž se většinou jen znovu opakuje to, co už bylo jednou – nebo i víckrát – řečeno či ukázáno. Tvůrci se nezdráhají pustit se do tak dramaturgicky začátečnického a unavujícího tahu, jako je překotné telegrafické představení velkého množství postav hned v první scéně příchodu rodičů do třídy. Herci jsou většinou stejně nevýrazní a jednorozměrní jako jejich postavy. Jakmile ve filmu dojde na něco jiného než dialogy, nastává problém s tím, jak vše zinscenovat tak, aby to vyznělo přirozeně (toporná scéna, v níž se zaměstnanec letiště pokouší předat někomu z letového personálu buchty, které mají být propašovány do zahraničí).

Učitelka má zdánlivě malý potenciál k tomu stát se diváckým hitem. Film, který sám tvůrce označuje jako „takové Pupendo bez humoru“, opravdu není moc vtipný.

Přesto se film z nějakého důvodu dočkal ve Varech velmi příznivého diváckého přijetí, na ČSFD uživatelé píší, že něco tak mrazivého a zároveň zábavného dlouho neviděli, zahraniční kritiky (včetně prestižního filmového časopisu Sight and Sound) vyzdvihují jeho promyšlený scénář a publicistka Alena Prokopová píše o tom, že čeští kritici jsou vůči Hřebejkovým filmům předpojatí a časem – až jeho nový film získá diváckou popularitu a zasadí se do širšího kontextu – k němu budou shovívavější i recenzenti. Myslím si, že se to nestane. Ne snad, že bych nebyl ochotný přehodnotit své první dojmy z filmu, od kterého jsem si dopředu opravdu moc nesliboval. Spíš mám pocit, že většina Hřebejkových filmů z posledních deseti let (vyjma Kawasakiho růže) byla vlastně co do publicity díla s jepičí životností. Zazářila v době své premiéry a pak zhasla. Recenzenti moc nepřehodnocují své názory na ně, prostě proto, že se k nim moc nevracejí. Nejznámějšími Hřebejkovými filmy pořád zůstávají Pelíšky a Musíme si pomáhat, po kterých následuje řada čím dál unavenějších a předvídatelnějších dramat a dramedií.

Pupendo bez humoru

Učitelka má zdánlivě malý potenciál k tomu stát se diváckým hitem. Film, který sám tvůrce označuje jako „takové Pupendo bez humoru“, opravdu není moc vtipný. Není v něm mnoho walkmanů, škodovek a další retroveteše z osmdesátých let, na které sbíralo divácké body Pupendo. A Učitelka není ani moc dojímavá, smířlivá, hořkosladká, zkrátka nesnaží se lacině hrát na divácké city. Naproti tomu je velmi kritická, káravá, přísná a rezolutní. Film vypráví o učitelce, která zneužívá svého postavení a za drobné službičky od rodičů dává svým žákům dobré známky. Dva rodiče, kteří na to nepřistoupí, si ve škole stěžují a nechají svolat rodičovskou schůzku, na níž se celý problém řeší. Na schůzce se proti sobě rychle postaví pár prospěchářů, jimž současný stav vyhovuje, a skupina „spravedlivých“, kteří v něm vidí problém. A to všechno pozoruje mlčící většina, která teprve na konci tiše projeví svoji vůli.

Hřebejk má pravdu, když říká, že jeho film pochopí každý. Právě v tom je totiž také jeho jediná, ale zřejmě dostatečně silná přednost. Hřebejk vytvořil moralitu, ve které se vyzná i někdo, kdo nemá potřebu o různých problémech příliš přemýšlet a převracet je z různých stran. Film říká to, co jsme všichni už mnohokrát slyšeli, a říká to pomocí konfliktů, které jsou tak průzračné, že je pochopí i hodně nesoustředěný žáček v poslední lavici. Zlá učitelka je stejná jako totalitní moc, navenek se tváří jako moudrá a přívětivá vychovatelka, ale bezohledně si s ostatními dělá, co chce, a dělá to jen ve svůj osobní prospěch. Navíc je přesvědčená o své nepřemožitelnosti a dovede ji dát tvrdě najevo. Nedá se ani říct, že by symbolizovala normalizační komunismus, protože ona ho přímo ztělesňuje – je to vdova po sovětském vojákovi a má kontakty na vysoká místa v KSČ.

Ostatní k ní zaujímají různé, ale vždy jednoznačné postoje – někdo z toho těží, někdo tiše mlčí, někdo se odhodlává ke vzdoru, ale nenachází k tomu odvahu, někdo se vzepře a riskuje, že o všechno přijde. Všichni jsou ale tak trochu zbabělí, ustrašení, nervózní a nejistí. A na závěr se, přesně v duchu skepse z postkomunistického vývoje země, ukáže, že když už všichni pokládali učitelčinu diktaturu za poraženou, ona se v devadesátých letech vrátila – sice s novými učebními předměty, ale stejnými metodami.

Hřebejk a Jarchovský zkrátka odvyprávěli příběh o boji silného zla a slabého, do kouta zahnaného dobra. Zbabělost patří k velkým tématům českého umění dvacátého století. Hřebejk nám ho servíruje v naprosto modelové, prosté a nezáludné podobě. Možná právě proto si získává české filmové fanoušky i cizí novináře. V dnešní napjaté době, kdy každý den čelíme ohromně složitým problémům, které nelze řešit bez kompromisů a eticky nejednoznačných rozhodnutí, nabízí didaktické divadýlko s jasně rozdanými kartami, snadno rozeznatelnými konflikty a morálními poklesky, které jsou přímočaré jako poznámka v žákovské.

Učitelka zkrátka neříká vůbec nic nového, ale vlastně ani nic zajímavého. Jako dobrá pedagožka ví, že opakování je matka úspěchu a že nejlépe se svým žákům zavděčí, když jim bude znovu říkat to, co si už všichni stejně dávno myslí. Nechce problematizovat, protože svět je strašně problematický i bez toho. Před děsivými a beztvarými přízraky dnešní situace se schová do minulosti – všechny její bitvy už byly vybojovány a už jsme si stačili pojmenovat, kdo byl hodný a kdo zlý. Dá-li se říct, že Hřebejkův nový film je úspěch, pak je to velmi snadno získaný úspěch, úspěch zjednodušeného, polarizovaného a v podstatě nekonfliktního pohledu na problém z minulosti, o kterém si dnes (chybně) myslíme, že si s ním dokážeme poradit. Přestože se Hřebejkova Učitelka tváří přísně, ve skutečnosti je to znovu film, do kterého se můžeme pohodlně zachumlat jako do pelíšku.

Autor je filmový redaktor A2.

 

A2LARM