Squatujeme mediální prostor od roku 2013

V pelíšku panovačné učitelky

Učitelka je zřejmě zatím nejslabší film Jana Hřebejka. Přesto měla v Karlových Varech u diváků úspěch.

Když jsem v Karlových Varech vycházel s dalšími filmovými kritiky z novinářské projekce Hřebejkovy Učitelky, měli jsme pocit, že nic moc horšího už na festivalu neuvidíme. Režisér, který nás už spoustu let vydatně zásobuje pokusy o skloubení podbízivých lidových příběhů o mezilidských vztazích s promýšlením závažných morálních a psychologických dilemat, jako by tentokrát ztratil poslední zbytky soudnosti. Těžko říct, co na něm kritizovat dřív. Chatrný scénář přiznaně inspirovaný filmem 12 rozhněvaných mužů neohrabaně pracuje s množstvím retrospektiv, v nichž se většinou jen znovu opakuje to, co už bylo jednou – nebo i víckrát – řečeno či ukázáno. Tvůrci se nezdráhají pustit se do tak dramaturgicky začátečnického a unavujícího tahu, jako je překotné telegrafické představení velkého množství postav hned v první scéně příchodu rodičů do třídy. Herci jsou většinou stejně nevýrazní a jednorozměrní jako jejich postavy. Jakmile ve filmu dojde na něco jiného než dialogy, nastává problém s tím, jak vše zinscenovat tak, aby to vyznělo přirozeně (toporná scéna, v níž se zaměstnanec letiště pokouší předat někomu z letového personálu buchty, které mají být propašovány do zahraničí).

Učitelka má zdánlivě malý potenciál k tomu stát se diváckým hitem. Film, který sám tvůrce označuje jako „takové Pupendo bez humoru“, opravdu není moc vtipný.

Přesto se film z nějakého důvodu dočkal ve Varech velmi příznivého diváckého přijetí, na ČSFD uživatelé píší, že něco tak mrazivého a zároveň zábavného dlouho neviděli, zahraniční kritiky (včetně prestižního filmového časopisu Sight and Sound) vyzdvihují jeho promyšlený scénář a publicistka Alena Prokopová píše o tom, že čeští kritici jsou vůči Hřebejkovým filmům předpojatí a časem – až jeho nový film získá diváckou popularitu a zasadí se do širšího kontextu – k němu budou shovívavější i recenzenti. Myslím si, že se to nestane. Ne snad, že bych nebyl ochotný přehodnotit své první dojmy z filmu, od kterého jsem si dopředu opravdu moc nesliboval. Spíš mám pocit, že většina Hřebejkových filmů z posledních deseti let (vyjma Kawasakiho růže) byla vlastně co do publicity díla s jepičí životností. Zazářila v době své premiéry a pak zhasla. Recenzenti moc nepřehodnocují své názory na ně, prostě proto, že se k nim moc nevracejí. Nejznámějšími Hřebejkovými filmy pořád zůstávají Pelíšky a Musíme si pomáhat, po kterých následuje řada čím dál unavenějších a předvídatelnějších dramat a dramedií.

Pupendo bez humoru

Učitelka má zdánlivě malý potenciál k tomu stát se diváckým hitem. Film, který sám tvůrce označuje jako „takové Pupendo bez humoru“, opravdu není moc vtipný. Není v něm mnoho walkmanů, škodovek a další retroveteše z osmdesátých let, na které sbíralo divácké body Pupendo. A Učitelka není ani moc dojímavá, smířlivá, hořkosladká, zkrátka nesnaží se lacině hrát na divácké city. Naproti tomu je velmi kritická, káravá, přísná a rezolutní. Film vypráví o učitelce, která zneužívá svého postavení a za drobné službičky od rodičů dává svým žákům dobré známky. Dva rodiče, kteří na to nepřistoupí, si ve škole stěžují a nechají svolat rodičovskou schůzku, na níž se celý problém řeší. Na schůzce se proti sobě rychle postaví pár prospěchářů, jimž současný stav vyhovuje, a skupina „spravedlivých“, kteří v něm vidí problém. A to všechno pozoruje mlčící většina, která teprve na konci tiše projeví svoji vůli.

Hřebejk má pravdu, když říká, že jeho film pochopí každý. Právě v tom je totiž také jeho jediná, ale zřejmě dostatečně silná přednost. Hřebejk vytvořil moralitu, ve které se vyzná i někdo, kdo nemá potřebu o různých problémech příliš přemýšlet a převracet je z různých stran. Film říká to, co jsme všichni už mnohokrát slyšeli, a říká to pomocí konfliktů, které jsou tak průzračné, že je pochopí i hodně nesoustředěný žáček v poslední lavici. Zlá učitelka je stejná jako totalitní moc, navenek se tváří jako moudrá a přívětivá vychovatelka, ale bezohledně si s ostatními dělá, co chce, a dělá to jen ve svůj osobní prospěch. Navíc je přesvědčená o své nepřemožitelnosti a dovede ji dát tvrdě najevo. Nedá se ani říct, že by symbolizovala normalizační komunismus, protože ona ho přímo ztělesňuje – je to vdova po sovětském vojákovi a má kontakty na vysoká místa v KSČ.

Ostatní k ní zaujímají různé, ale vždy jednoznačné postoje – někdo z toho těží, někdo tiše mlčí, někdo se odhodlává ke vzdoru, ale nenachází k tomu odvahu, někdo se vzepře a riskuje, že o všechno přijde. Všichni jsou ale tak trochu zbabělí, ustrašení, nervózní a nejistí. A na závěr se, přesně v duchu skepse z postkomunistického vývoje země, ukáže, že když už všichni pokládali učitelčinu diktaturu za poraženou, ona se v devadesátých letech vrátila – sice s novými učebními předměty, ale stejnými metodami.

Hřebejk a Jarchovský zkrátka odvyprávěli příběh o boji silného zla a slabého, do kouta zahnaného dobra. Zbabělost patří k velkým tématům českého umění dvacátého století. Hřebejk nám ho servíruje v naprosto modelové, prosté a nezáludné podobě. Možná právě proto si získává české filmové fanoušky i cizí novináře. V dnešní napjaté době, kdy každý den čelíme ohromně složitým problémům, které nelze řešit bez kompromisů a eticky nejednoznačných rozhodnutí, nabízí didaktické divadýlko s jasně rozdanými kartami, snadno rozeznatelnými konflikty a morálními poklesky, které jsou přímočaré jako poznámka v žákovské.

Učitelka zkrátka neříká vůbec nic nového, ale vlastně ani nic zajímavého. Jako dobrá pedagožka ví, že opakování je matka úspěchu a že nejlépe se svým žákům zavděčí, když jim bude znovu říkat to, co si už všichni stejně dávno myslí. Nechce problematizovat, protože svět je strašně problematický i bez toho. Před děsivými a beztvarými přízraky dnešní situace se schová do minulosti – všechny její bitvy už byly vybojovány a už jsme si stačili pojmenovat, kdo byl hodný a kdo zlý. Dá-li se říct, že Hřebejkův nový film je úspěch, pak je to velmi snadno získaný úspěch, úspěch zjednodušeného, polarizovaného a v podstatě nekonfliktního pohledu na problém z minulosti, o kterém si dnes (chybně) myslíme, že si s ním dokážeme poradit. Přestože se Hřebejkova Učitelka tváří přísně, ve skutečnosti je to znovu film, do kterého se můžeme pohodlně zachumlat jako do pelíšku.

Autor je filmový redaktor A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image