Česko je zvláštní kraj. Jsme jednou z nejateističtějších zemí světa, průzkumy veřejného mínění poukazují na to, že máme v zásadě liberální postoje k sexu, ke gayům a lesbám i k rodině. Konzervativní organizace, které by si vytyčily za cíl tyto liberální postoje trochu otupit a podpořit takzvaný tradiční řád, aby zde pohledal. Zatímco v sousedních státech, jako je Polsko nebo Slovensko, takové organizace mají a daří se jim aktivovat výrazný politický potenciál, v Česku si tato agenda našla překvapivé spojence. Jedním z nich je poslankyně za levicově se definující ČSSD Pavlína Nytrová.
Součást úpadku
Nytrová vystoupila v parlamentu proti návrhu zákona na adopce dětí v gay a lesbických párech. Děti by podle tohoto návrhu měly právo být adoptovány svým nebiologickým rodičem, se kterým žijí v jedné domácnosti a který se o ně stará. Poslankyně Nytrová má ovšem za to, že takováto legislativní úprava je dalším schůdkem na cestě k legalizaci sexu s dětmi. Tato úvaha je legračně nelogická a vyvracet ji má smysl asi jako tvrzení, že k sexuálnímu zneužívání dětí vede prodej dětského spodního prádla.
Paní poslankyně je v první řadě důkazem toho, že propaganda založená na strašení sexuální újmou dětí je velmi úspěšná.
Nytrová se svým varovným zdviženým ukazovákem připojila k diskursu poukazujícímu na úpadek západní civilizace, který je ne náhodou tak oblíbený v Rusku. Jeho cílem je vykreslit demokracii západního střihu jako společnost zvrhlíků, kteří v zájmu ukojení vlastní slasti rozkládají systém, šlapou po tradičních hodnotách a útokem vzali i soukromí doposud v klidu žijících rodin. Hororové příběhy o juvenilní justici jsou například na Slovensku či v Polsku doménou ultrakonzervativních spolků často navázaných na katolickou církev. Ty se vyžívají v líčení srdcervoucích příběhů o tom, jak ona juvenilní justice na Západě krade děti ze spořádaných rodin, aby je mohla na objednávku doručit k adopci stejnopohlavním párům, především gayům, kteří nemají ani tak zájem stát se rodiči, jako adoptované děti sexuálně vykořisťovat.
Spolky jako Aliancia za rodinu jsou schopny mobilizovat mimořádný politický kapitál. Na Slovensku toto strašení vedlo až k referendu o právech gayů a leseb. Referendum bylo sice neplatné pro nízkou účast, avšak milion voličů, kteří k urnám přišli, nelze v pětimilionovém státě považovat za marginálii. V Česku obdobné spolky máme též, ale není o nich příliš slyšet a jejich aktivity jsou veřejností buď ignorovány, nebo přijímány s úsměvem. Semínko mýtu o „homolobby“ nakonec zakořenilo v hlavě jedné sociální demokratky.
Úspěchy propagandy
Věřím, že to paní poslankyně myslela vlastně dobře, je jen vyděšená ze všech těch zvěstí o dětech oloupených o rodiče, dětech zneužívaných, dětech, které jsou obětovány na oltář jakési pseudorovnoprávnosti sexuálních menšin. Viděla asi některé z otřesných videí, na kterých jsou uplakané děti drasticky odebírány milujícím rodičům, a řekla si, že v takovém světě nechce žít, že s tím se musí něco udělat. Že tato videa nezobrazují realitu, ale jsou natočena právě za účelem šíření strachu a nedůvěry v demokratické instituce, jí uniklo. Paní poslankyně je v první řadě důkazem toho, že propaganda založená na strašení sexuální újmou dětí je velmi úspěšná. V rozhovoru pro časopis Respekt sama vyjmenovala celou řadu nedůvěryhodných zdrojů, které rozsévají strach, ze kterého pak lze snadno kultivovat nenávist, a sklízet tak politický kapitál.
Všechny ty strašidelné příběhy, které nápadně připomínají zvěsti o černé sanitce, sice postrádají logiku i evidenci, ale způsobují přímý zásah naší nervové soustavě. Spojení děti/sex nebo děti/zneužívání působí jako rozbuška. V tomto ohledu je zrádné mluvit o adopci homosexuálními páry. Jako by gayové a lesby byly v první řadě sexuály, zatímco rodičovské tandemy složené z mámy a táty neměly se sexem nic společného. Homofobní (a zároveň protizápadní, protievropská či antilidskoprávní) propaganda využívá archetypu zloděje dětí. Dříve to byly cikáni nebo Židé, dnes jsou to homosexuálové, kteří kradou „naše“ děti, aby je využili ke svým hnusným rejdům.
Zneklidňující prostota
Od politické reprezentace bychom však přeci jen očekávali něco jiného než impulzivní aktivity na základě nervového rozrušení. Například by byla užitečná určitá názorová profilace stran, která by se promítala i do toho, za co kopou její poslankyně a poslanci. Výzva ministryně Marksové, aby paní Nytrová odešla z ČSSD, je tedy na místě. To, co poslankyně hlásá, je agenda ultrakonzervativních náboženských hnutí, ne levicové strany.
Zneklidňující je také prostota, s jakou zákonodárkyně věří e-mailům od organizace Ruskije materi a diskusním internetovým příspěvkům. Co kdyby poslancům napsali třeba Putinovy gardy nebo Trumpovi pionýři, že je nejlépe gaye a lesby zavírat do vězení či kárných táborů? Nebo by se ozvali s nějakým ještě lepším a radikálnějším nápadem na ochranu naší společnosti, demokracie a tak vůbec. Z dětství se mi vybavila kromě černé sanitky ještě jedna okřídlená věta: „A kdyby ti řekl, ať skočíš z okna, tak taky skočíš?“
V užším chápání této kauzy jde o to, zda lesbické a gay páry budou moci adoptovat děti, o které už tak jako tak pečují. Z širšího pohledu se zde však odehrává souboj o to, zda se necháme přesvědčit, že naše společnost se hroutí, směřuje ke smrti a zkáze, a zda ji svým strachem a obnovenými formami útlaku skutečně pohřbíme.
Autorka je socioložka.