Před volbami ve spolkové zemi Berlín létají u našich sousedů pomyslné facky jako málokdy předtím. Strana Alternativa pro Německo (AfD) na začátku září v první spolkové zemi porazila CDU. Když se na jaře německým Zeleným v zemských volbách v Badensku-Württembergsku povedlo totéž s ještě lepším výsledkem, poprask kolem toho byl mnohem menší. Obě strany se dohodly na koalici, která zatím vydrží. V čem tedy spočívá výbušná síla nového vývoje?
Ač křehká většina německých voličů podle posledních průzkumů už nevěří v politiku kancléřky a dvě třetiny nesouhlasí s azylovou politikou vlády, tři čtvrtiny voličů stejně považuje Angelu Merkelovou za dobrou kancléřku.
Angela Merkelová má dnes své hlavní soupeře ve vlastní vládní koalici. Sigmar Gabriel, vicepremiér a předseda dnes značně oslabené SPD, ji pravidelně padá do zad. Představitelé CSU, tedy jedné z vládních stran, spolu s některými politiky z pravého křídla CDU už dokonce mluví o hotovém konci kancléřky. Soupeří v útocích na „vlastní“ vládu a používají slova jako „stará musí jít“. Jedinou cestou, jak ji „sundat“ před volbami, je vyvolat v parlamentu hlasování o nedůvěře vládě, kde je prozatím výsledek předem jasný. Merkelovou totiž nadále podporuje naprostá většina poslanců parlamentu (a zdaleka nejen těch z vládních stran). Po každé další porážce CDU či SPD ve volbách spolkových zemí se vše brzy vrací do starých kolejí, protože s populistickou AfD prozatím nikdo nechce „koalovat“.
CDU jako strana středu
Předsedkyně strany CDU už několik let táhne svoji stranu do politického středu. V některých oblastech prosazuje zelenou politiku. Není proto divu, že se už spekuluje o budoucí koalici obou stran i na vládní úrovni. Ta by CSU, která v Bavorsku tradičně prosazuje pragmatický konzervatizmus, srazila na kolena. I proto se v poslední době výstupy představitelů sesterské strany německé CDU čím dál více podobají AfD. Má ale bavorský premiér opravdu radost z úspěchu svého největšího protivníka na pravé straně politického spektra?
Představitele CSU trápí ambice AfD stát se novou „volkspartei“. Tedy stranou lidu, jak ostatně dlouhá léta bývaly zcela suverénně jen SPD, CDU nebo její bavorský ekvivalent CSU. Dosud vždy společně získaly většinu volebních hlasů, ostatní strany byly jen doplňkem v opozici či jazýčkem na vahách ve vládě. Podle mnoha odborníků AfD ovšem funguje jen jako dočasný ventil emocí, obav či zklamání bývalých voličů ostatních stran. Neškodí, dokud nic neřeší.
Podobně ambiciózních stran v Německu již bylo více. Vzpomeňme si jen na neonacistickou NPD, Republikány nebo Piráty. Jediné „malé“ strany, které se skutečně etablovaly, jsou liberální FDP (jež v poslední době prožívá vážnou krizi), levicová Die Linke (která pomalu ztrácí svoji pevnou pozici ve východním Německu, ačkoli od konce roku 2014 má prvního ministerského předsedu v Durynsku) a konečně Zelení. Ti mají svého prvního premiéra spolkové země, což se například FDP ve svých téměř sedmdesátiletých dějinách ještě nikdy nepovedlo. Zvítězit s více než třiceti procenty hlasů znamená porazit všechny dosavadní „strany lidu“, nejen jednu.
Když chybí nosná myšlenka
Hlavní slabinou AfD je, že zatím nemá nic, co by z ní udělalo jedinečnou, nepostradatelnou či schopnou přežit případné vnitřní krize. Naznačuje to už její název. Vznikla v době vlády velké koalice CDU a SPD jako mimoparlamentní sběrna všech nespokojených s „etablovanými“ stranami zleva i zprava. Heslo „Návrat ke starému Německu“ zabírá třeba v době, kdy lidé mají obavy z teroru. Dlouhodobě však marně hledá nosnou myšlenku – podobně jako v Česku Akce nespokojných občanů (ANO).
A právě tuto myšlenku mají němečtí Zelení. Svojí verzí liberálního konzervatismu například vítají uprchlíky heslem „Můžeš se přizpůsobit, čemu chceš, dokud respektuješ ústavu“. Podle nich v Německu už dnes existují vedle sebe tisíce paralelních společností, které zcela neškodně vytvářejí základ demokracie: pluralitu názorů a způsobů života. Německá muslimská komunita tvoří jen jednu z nich.
Současné útoky na vládu můžou vést k tomu, že se zrodí nová pravice. Jenže co konkrétně nabízí? Především horní limit pro roční přijímání přestěhovalců. Co ale udělá s prvním uprchlíkem, který dorazí na německé hranice po dovršení limitů? Který jiný kout dnešního světa by ho dobrovolně přijal? Snad jen Středozemní moře, které v posledních letech pohltilo více než pětadvacet tisíc uprchlíků. To bývalo řešení pragmatického konzervatismu, které dnes již většina německých voličů odmítá.
V době, kdy emoce vládnou nad rozumem, je novým trendem německých voleb úspěch osobností. Zelený politik Winfried Kretschmann téměř sám vyhrál volby v Badensku-Württembersku – podobně jako Angela Merkelová v minulých volbách do Bundestagu sloganem „Znáte mě“. Ač křehká většina německých voličů podle posledních průzkumů už nevěří v politiku kancléřky a dvě třetiny nesouhlasí s azylovou politikou vlády, tři čtvrtiny voličů stejně považuje Angelu Merkelovou za dobrou kancléřku. A stejné procento členů CDU/CSU si přeje, aby znovu kandidovala na tento post. Ostatně pokud by se CSU s CDU rozešla, za dveřmi už čeká nová nevěsta. Kretschmann nedávno řekl, že se denně modlí za Merkelovou.
Dvě mouchy jednou ranou
Lídrem nové pravice by se mohl stát Markus Söder, bavorský ministr financí a další výrazná osobnost. Jako kandidát na kancléře by zřejmě získal hlasy pravého křídla CDU/CSU i dosavadních voličů AfD. To by CSU ovšem musela rozšířit své působení na celé Německo, což je drahé, a Söder by zase musel být ochoten přestěhovat se do Berlína, což prozatím z rodinných důvodů paličatě odmítá.
Další možností tedy je, že by CSU vystoupila z koalice s CDU a spojila se s AfD. Ostatně ta už má svoje zastoupení po celém Německu. AfD by se mohla dohodnout na tom, že CSU přenechá Bavorsko a sama bude kandidovat v ostatních spolkových zemích. Pokud by obě strany získaly všechny voliče nesouhlasící se současnou azylovou politikou vlády, porazily by Merkelovou. Jenže Södera Němci zatím příliš neznají. Na rozdíl od současné kancléřky, která by pak v koalici se Zelenými mohla pokračovat ve své dosavadní politice liberálně-konzervativní pravice. Tím by zabila dvě mouchy jednou ranou.
Autor je novinář a překladatel.