Scény z milostného života na síti


Semestr je rozhodně jeden z nejpovedenějších českých seriálů poslední doby. I proto, že uchopil téma mileniálů způsobem, kterému oni sami rozumí.

Kritikové a diváci, kteří chválí nový český internetový seriál Adama Sedláka Semestr, často píší, že je rozhodně lepší než Pustina a Kosmo. Rozčarování z projektů HBO a ČT, které kolem sebe šířily velkohubé kampaně a prohlašovaly se za „seriálovou událost sezóny“ a „progresivní satiru“, rozhodně nahrálo nenápadnější minisérii webového kanálu Stream.cz. Semestr je totiž tak trochu tím, čím Pustina a Kosmo slibovaly být. Není tak okázale pochmurný jako Pustina a přitom působí silně bezútěšně. Nemá takovou „hit or miss“ kadenci gagů jako Kosmo, a přesto je krutě ironickým komentářem k současné společnosti. Navíc na rozdíl od „satiry“ České televize nemá problém projít v Bechdel testu, o kterém se v Semestru také mluví (podle něj v testovaném díle musí být alespoň dvě ženské postavy, které spolu mluví o něčem jiném než o mužích).

Kultura sociálních sítí je podle Semestru hlavně kulturou lhaní o vlastní imagi v přímém přenosu.

Nejvíc rozhodující je ale to, že se daleko víc snaží být takzvaně současný. Zatímco Kosmo se babrá v letitém českém národním komplexu méněcennosti a Pustina oživuje mýtus „divoké“ české průmyslové vesnice s prostitutkami u benzínek a pasťáky, odkud pořád někdo utíká, Semestr se snaží něco říkat o dnešní mladé generaci a odehrává se ve světě, ve kterém většina z jeho diváků reálně žije. Totiž na internetu. Můžeme a měli bychom se ptát, co přesně a jak Semestr o mileniálech a sociálních sítích vlastně říká. Klíčem k jeho popularitě je ale velmi pravděpodobně už to, že o nich na rozdíl od drtivé většiny současných českých filmů a televizních seriálů vůbec něco říká.

Svoboda virtuálního prostředí

První, co na Semestru upoutá, je jeho nezvyklý způsob vyprávěný založený na sledování obrazovek počítačů nebo mobilů hlavních postav. Seriál bývá někdy přirovnáván k výbornému hororu Odebrat z přátel, který ale ke stejnému nápadu přistupuje úplně opačně. Hororový příběh o duchovi, který přes internet týrá skupinu teenagerů, se totiž celý odehrává na jediném monitoru počítače, jehož plocha je celou dobu shodná s plochou plátna. V Semestru naopak obraz neustále zoomuje na různé části obrazovky a přeskakuje mezi monitory obou hlavních hrdinů. V Odebrat z přátel jde o klaustrofobní pocit, že jsme uvězněni uvnitř „strašidelného“ počítače, ze kterého, stejně jako hlavní hrdinka, nemůžeme utéct. Semestr je naopak mnohem nezávaznější a hravější. Virtuální prostředí internetu působí daleko svobodněji, ale zároveň roztěkaněji. A právě tak mají působit i oba hlavní hrdinové a jejich milostný vztah, o který v seriálu běží především.

Vyprávění pomocí internetu umožňuje Sedlákovi ukázat, že hrdinové o sobě prakticky pořád něco říkají, ale něco jiného dělají. Nejčastěji skypují se svým protějškem a při tom ještě paralelně stíhají googlovat, chatovat nebo lajkovat něco, co jejich výrokům podráží nohy. Kultura sociálních sítí je podle Semestru hlavně kulturou lhaní o vlastní imagi v přímém přenosu; je to multitasking, ve kterém jde o to prezentovat se jako někdo zajímavější a lepší, než ve skutečnosti jsme, a zároveň pro tuhle sebeprezentaci skrytě hledat oporu. Hlavní kouzlo Semestru spočívá právě v tom, jak své hrdiny neustále přistihuje při činu, jak odhaluje skrytou práci jako dohledávání informací, mazání fotek z profilu, hraní her místo psaní diplomky, která se ukrývá za jejich zdánlivě lehkonohými a nenucenými výroky, když se baví s ostatními. Tohle hledění hrdinům pod ruku odhaluje jejich pokrytectví, ale i vyložené klamání druhých a sahá od neškodných lží o tom, jestli Amálie ví, kdo je autorem věty „Ich bin ein Berliner“ až po Damiánovo zamlčování věcí, které by dost pravděpodobně vedly k rozchodu navenek šťastného páru.

Pěstování avatarů

Je celkem důležité, že hrdiny vlastně nikdy kromě samotného závěru nevidíme jinak než prostřednictvím sociálních sítí. Díky tomu vlastně nevíme, jak se chovají „ve skutečném světě“. Jejich skutečné osoby jsou překryty jejich virtuálními personami. Přesto ale Semestr není drtivou kritikou nových médií, jakou provozuje třeba povídková série Black Mirror. Je poměrně citlivě natočeným vztahovým dramatem. Není to sice žádná bergmanovská dekonstrukce lásky, ale přesto tyhle „scény z milostného života na síti“ rozehrávají působivě nahořklý příběh o vztahových a životních zklamáních. Přestože děj sledujeme častěji z Damiánova pohledu, jeho hrdinkou je ve skutečnosti Amálie, která skončí jako nevinná oběť. Je to až nekompromisní závěr seriálu opouštějící svět obrazovek, co nám ukáže bezvýchodnou šeď a průměrnost, do které hrdinka nenápadně, ale velmi hluboko zabředla.

Semestr má velkou šanci stát se „generačním“ dílem. Je to další z chytlavých příběhů o životních zklamáních mládí a o milostných zradách, ale zároveň se jedná o příběh zasazený do prostředí, kterému „mladí“ rozumějí. Nejde o to, že by říkal, jaká současná mladá generace „doopravdy je“ – už proto, že skutečnost nikdy není něco, co by se dalo vzít a převést do uměleckého díla. Semestr spíš o mladé generaci vypráví takové příběhy, jaké by se – podle ní samotné – o ní měly vyprávět. A právě z tohoto pohledu je Semestr opravdu zajímavý a podnětný.

Autor je filmový redaktor A2.

 

A2LARM