Moonlight: civilní film z ghetta


Oscarový snímek Barryho Jenkinse vypráví o rasovém a sociálním vyloučení i homosexualitě s citlivou zdrženlivostí.

Hlavní hrdina filmu Moonlight Chiron zažívá násilnou smrt své nejdůležitější otcovské figury, nedlouho poté sám končí ve vězení, navíc daleko od své komunity. Ve stínu těchto traumatických událostí se rozhoduje přežívat tím jediným způsobem, který zná – prodejem týchž drog, které rozvrátily jeho rodinu. Mrazivý, ale povědomý příběh. Z výše vyjmenovaných událostí ale není na plátně zachycená ani jediná. Epizodické vyprávění ponechává všechny zmíněné zážitky pouze v náznacích, mnohem větší důraz klade na jejich dopad na vnitřní život postav a jejich fungování v civilních situacích.

Sociální film bez surovosti

Často zdůrazňovaná kritika, že by po Moonlight neštěkl pes, pokud by jeho hlavní postavy nebyly černé, homosexuální a sociálně vyloučené, je svým způsobem oprávněná. Pokud si odmyslíme všechny tyto faktory, šlo by o další „malý film“ úmyslně se vyhýbající dramatickým okamžikům a poetizující každodenní život. Podobných oslav lidství, venkova, velkých měst, dětství, dospívání, té či oné práce či sociální skupiny skutečně existuje bezpočet – výrazným příkladem z poslední doby je například Paterson (recenzovaný Antonínem Tesařem v prvním letošním vydání A2). Jenkinsův Moonlight skutečně pouze aplikuje již zavedené postupy v nových vodách. Činí tak ale s citlivostí a hravostí, která mu umožňuje balancovat mezi žánry.

Otázka sexuální orientace zpřítomňuje téma sebeurčení – osmiletému Chironovi je nadáváno do buzen ve chvíli, kdy ani neví, co to slovo znamená; „faggot“ je opět přezdívka, kterou dostává a s níž je nucen se srovnat.

Estetizující kamera nešetří jízdami a protisvětly a důsledně se vyhýbá jakýmkoli asociacím se surovostí sociálního filmu. Tomu odpovídá i volba prostředí – na příběh lidí žijících „na okraji“ se příznačně velký díl příběhu odehrává ve vyloženě estetických lokacích. Prostorné a světlé vile dealera Juana je věnováno podstatně více detailních záběrů než zbídačenému bytu hlavního hrdiny a jeho matky, místní škole či opuštěnému drogovému doupěti. Ty jsou naopak zobrazovány cudně, často zahalené do tmy či barevných protisvětel. Ostatní lokace filmu jsou rovněž nanejvýš estetické, park, pláž a jeden malý diner s jukeboxem – nejedna sekvence by mohla být z fleku použitá ve videoklipu. Kamera navíc není nijak fascinovaná prostředím, v souladu s introspekčním laděním filmu téměř nikdy nenabízí pohled na širší celek, ale zůstává s hlavním hrdinou.

Trauma v náznacích

Rozhodnutí nezobrazovat Chironův svět jako nebezpečné a zoufalé místo má vícero důvodů. Bludné kruhy chudoby, násilí, izolace a drog musí v takto situovaném příběhu být alespoň částečně adresovány, jejich závažnost je samozřejmá a není třeba se v nich vyžívat. Moonlight díky své stavbě, v níž efekt traumatických událostí vidíme vždy pouze vzlínat do běžného dne, přesouvá všechnu odpovědnost ze situace na herce. O klíčových událostech Chironova života se divák dozvídá jen z doslechu, mnohé křivdy a bolesti jsou pouze naznačeny v dialogu. Nevyrovnané herecké výkony by takto koncipovaný snímek mohly zcela zadusit. To se ale neděje.
Nejvýraznější vystoupení předvádějí oba představitelé Chironových rodičovských figur, na cracku závislá, hroutící se matka Paula (Naomie Harris) a Chironův mentor a ochránce Juan (Mahershala Ali). Ve filmu tematizujícím osamělé, mlčenlivé muže, kterým kultura, v níž se pohybují, nedovoluje dávat najevo jakoukoli zranitelnost, přináší expresivita matky zápasící o kontrolu nad svým synem i nad svým životem paradoxní uvolnění.

Neustálá tenze doprovázející mlčenlivého hlavního hrdinu spolu s vrstvením křivd vede nutně k melancholii. Každý moment nadhledu, který Jenkins poskytuje, přiznaná trapnost či chvíle humoru, je zde cennou protiváhou. Tyto nuance jsou obzvlášť křehké v závěrečné kapitole filmu, která prezentuje hlavního hrdinu jako uzavřeného, životem zoceleného gangstera, který si v sobě nese staré křivdy. Muž, který si toho času nechá říkat Black, je ale stále schopný něhy, silácká gesta vnímá spíše jako nutnou úlitbu společnosti a před jídlem si sundává a odkládá své grillz. Jde o ošidnou úlohu, ale v podání Trevanta Rhodese není Black ani směšný ani politováníhodný, je zachována jeho důstojnost a – pro postavu černého gaye nebývalá – smyslnost.

Nelehké hledání vlastní identity

Zcela klíčové je pro Moonlight téma sebeurčení, stojící v centru vypravěčské struktury i celkového sdělení filmu. Děj je rozdělen do tří kapitol, z nichž každá sleduje Chirona v určitém životním období a každá je pojmenována podle přezdívky, se kterou byl v té době spjatý. Není náhoda, že jeho vlastní jméno nese kapitola popisující dospívání a zobrazující nejintimnější a nejkřehčí momenty celého vyprávění. Ani jednu z přezdívek, jimiž je Chiron v průběhu filmu oslovován, si přitom sám nevymyslel, byly mu přiděleny a on je vzal za své, stejně jako svou životní úlohu. Tyto motivy jsou ve filmu neustále zpřítomňovány. „At some point you gotta decide for yourself, who you gon’be,“ dozvídá se v začátcích filmu chlapec, kterému se říká Little, od muže, o němž by si možná přál, aby byl jeho otec. „Who is you, Chiron?“ naléhá ke konci filmu muž, jehož by hrdina možná chtěl mít za partnera. Otázka sexuální orientace opět zpřítomňuje téma sebeurčení – osmiletému Chironovi je nadáváno do buzen ve chvíli, kdy ani neví, co to slovo znamená; „faggot“ je opět přezdívka, kterou dostává a s níž je nucen se srovnat. Pro dospívajícího a dospělého Chirona je „problém orientace“ otázkou izolace a potřeby cosi předstírat. I přes nadějný příslib v závěru filmu je i v Moonlight homosexualita nahlížena jako prokletí, půvabná a dojemná komplikace.

Cudnost stylu vyprávění, důraz na civilní a pozitivní momenty v nesnadném životním příběhu, rovněž souvisí s motivem sebeurčení. Film je adaptací divadelní hry In Moonlight Black Boys Look Blue Tarella Alvina McCraneyho. Jak on, tak i Barry Jenkins vyrůstali v sociálně vyloučených čtvrtích Miami v raných letech crackové epidemie, film je tedy nadvakrát autobiografický. Tento náhled umožňuje autorům zprostředkovat žánrově zprofanované prostředí ghetta s citem. Juan tak není definován tím, že je drogový dealer, protože sám sebe nevnímá primárně jako drogového dealera. Pro jeho sebeurčení jsou mnohem podstatnější momenty strávené s přítelkyní, s malým chlapcem, kterého našel v crackovém doupěti, volný večer strávený na pláži. Nemoci komunity si svou cestu do příběhu stejně najdou, Juan ostatně umírá násilnou smrtí. Způsob, jakým je zobrazen v Moonlight, je pravděpodobně bližší tomu, jak by o vlastním životě vyprávěl on sám. Snaha zobrazovat vždy raději niterné než dramatické zde vychází „zespoda“, je v souladu s introspektivním laděním celého filmu. Chiron a jeho blízcí jsou poháněni snahou žít navzdory okolnostem. O své historii nechtějí mluvit a už vůbec se na ni nechtějí vymlouvat, svou identitu hledají v jiných momentech, těch, které nám Jenkins představuje.

Blízkost režiséra k tématu umožňuje empatický pohled na komunitu. Od přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy McCraney a Jenkins vyrůstali, se ale společnost výrazně změnila. Důraz na společenský tlak na maskulinitu, který pravděpodobně zcela odpovídá realitě Jenkinsova mládí, dnes může působit anachronicky či přímo stereotypně. Moonlight je ryze osobní film, s tak malými politickými přesahy, jak je jen pro snímek zabývající se rasovou a queer tematikou možné. Nenabízí subverzi po formální ani obsahové stránce, jde o dobře známý příběh takřka archetypálních postav. Je ale vyprávěný s empatií, která je v současném mainstreamu, kam se Moonlight nyní může řadit, takřka nevídaná.

Autorka studuje scenáristiku.

 

A2LARM