35 hodin připoutaná k harvestoru


Přinášíme reportáž z blokády těžby Bělověžského pralesa na polsko-běloruské hranici.

Budím se po čtvrté hodině ráno. Ze spacáku se mi nechce, i když ležím na nerovných prknech stodoly. Včera po našem příjezdu kdosi poznamenal, že je to stodola upravená příhodně k revoluci. Slunce vychází a pode mnou začíná rušná příprava na akci. Kvapem doděláváme transparenty a já ještě s kartáčkem v puse odpovídám na otázku, jestli mám nepromokavé kalhoty a jestli chci kafe.

Po páté hodině vyjíždí celý tábor naskládaný do několika aut v koloně k louce na kraji osady, kde od včerejška parkuje obří harvestor a forwarder. Už dva týdny s nimi dřevařské firmy devastují nejhodnotnější nížinný prales Evropy. Plány těžby stanovené pro tento rok jsou překročeny už několikrát. Kvůli vyššímu zisku se kácí i staleté duby. Těžaři se zaklínají kůrovcem a případnou hrozící kalamitou. Podobnost s českým případem starým šest let bije do očí. Organizace a vědci, kteří na kácení lesa pod ochranou UNESCO upozorňují, jsou vládou a ministrem životního prostředí ignorováni.

Vypínám motor, beru svou pětikilovou trubku a běžím spolu s ostatními k mašinám. Zatímco moje skupina vybírá kolo harvestoru, jiní lidé umísťují na stroje připravené nápisy „Zastavte kácení Bělověžského pralesa“ nebo „Příroda nezná hranice“. Za pár minut jsme připraveni a já sedím čelem ke kolu, které je vysoké jako já, a obě paže mám připoutané do trubek. K zablokování jednoho kola musíme být alespoň čtyři. Společně strávíme nejméně příštích třináct hodin.

Antony přijíždějí

Padesát lidí přichystalo blokádu během pár minut. Mezinárodní podporu zajišťuje osm Češek a Čechů a jeden Rumun. Zatímco moje největší starost je podložka pod zadkem, ostatní informují první přijíždějící novináře. O pár desítek minut později pak také první policisty a lesníky. Když přijíždí tři policejní antony, nervozita citelně stoupá.

Za jeden den se nám povedlo zachránit 200 stromů před vytěžením a ukázat, že veřejnost má právo upozornit na porušování zákona blokádou.

Policisté obcházejí sedící a ležící aktivisty a aktivistky. Jeden z nich chce moji občanku, ale vůbec si nerozumíme. Slíbeného tlumočníka, na kterého mám právo, se však nedočkám. Kolečko dotazů pokračuje i ze strany médií. Člověka připoutaného k harvestoru se ptají na to, proč to dělá, i když vysvětlení mají od mluvčích. Také je zajímá, jak dlouho zůstanu, co budu jíst a jestli je to pohodlné. Lákavé jsou záběry, jak nás naši přátelé krmí, otírají nám obličeje nebo upravují batohy pod trubkami na rukou. Odvážnější novináři lezou k nám přímo pod stroj.

Jak se cítím, zajímá i dalšího policistu, který nás kontroluje po poledni. Necítím se dobře, když vím, že jediná možnost, jak zastavit drancování nenahraditelné části přírody, je být připoutaná k monstrózně velkému špinavému vozidlu. Jinou možnost ale nemáme, jinak bude těžba lesa chráněného mezinárodními právem další den pokračovat. O pár vteřin později kápne Honzovi vedle mě na obličej velká kapka oleje. Martina mu ji stírá. Spolu s ostatními se o nás starají perfektně. Nosí čaj, jídlo, sedají si za nás, aby poskytli našim unaveným zádům oporu. Zvládám si říct i podrbání na tváři.

Těžaři se zaklínají kůrovcem a případnou hrozící kalamitou

Podpora místních

Odpoledne přicházejí první místní a vyjadřují nám podporu. Ani jim není jedno, že se kvůli politickému rozhodnutí kácí část jejich domova. Reakce starého lesníka vyvolá potlesk. Za moment ale přicházejí lesní dělníci, kteří na nás křičí. Vadí jim, že nemůžou pracovat, a tak je povolána lesní stráž, která nás obklíčí na několik hodin. I když se snažím celý den nejíst a pít jen opravdu málo, nutkání odskočit si přijde samozřejmě v pravou chvíli. Strážci v maskáčích nás dokonce obroubí páskou a snaží se lidem okolo zakázat přístup. A jak se ukazuje po tom, co Dianě vedle mě rupnou nervy a křičí na ně polsky něco o psychickém teroru, nemají rozkaz ani pravomoc zasáhnout. Nabízíme jim společné jídlo, které nám nosí místní. Ochutnáváme kvašáky a nejrůznější sladké pečivo, ale nikdo z nás si nedovolí se odpoutat – tři předchozí, menší blokády totiž hlídka rozmetala, při té poslední zasáhla brutálně.

Začíná pršet. Petr mě přikrývá vším, co je zrovna po ruce. Nohy mám pod pláštěnkou, hlavu zakrytou deštníkem. Prší vydatně a je jasné, že provizorní ochrana nevydrží a že promokneme i ze spodu. Plachty se nakonec objeví, ale Jaromír vedle mě se třese zimou. Nedaří se ho zahřát. Někdo ho musí vystřídat. Celá operace přitom musí trvat jen pár vteřin, policisté možná čekají na tuhle chvíli. Změť mokrých nohou a rukou, ale povede se.

Moc si neodpočine. Kdo není připoutaný, musí pomáhat ostatním nebo držet transparent. Zájem médií totiž neopadá. Déšť a vítr nešetří nikoho. Většina lidí v trubkách už leží, jak se dá. Snažím se chvíli spát, ale nedaří se mi to. Čas si krátíme polsko-českými hovory. O podobnosti situace na Šumavě, o bolestech nebo o životě.

Uléhám na své místo pod harvestor a doufám, že noční hlídači odstraší případné místní agresory

Sny o trubce

S večerem padá rozhodnutí, že zůstáváme přes noc. Úspěch blokády všem dodal naději, že stroje udržíme v nečinnosti i další den. Je jedno, jestli je to způsobené mezinárodní účastí, enormním zájmem médií nebo jen shodou náhod. Za jeden den se nám povedlo zachránit 200 stromů před vytěžením a ukázat, že veřejnost má právo upozornit na porušování zákona blokádou.

Jedu do tábora pro spacáky a karimatky a teplejší oblečení, pokud ho někdo má. V jindy tak perfektně zorganizovaném kempu vládne stres. I já jsem nervózní po celou cestu a mám strach, že příprav na noc využije někdo k odtažení blokádníků. Nic se naštěstí nestane a po veganské večeři uléhám na své místo pod harvestor a doufám, že noční hlídači odstraší případné místní agresory. Policie ale hlídá i nás, takže můžu klidně spát. Zdá se mi o trubce. Bude mou součástí i další den.

Středa se táhne, ale všichni vědí, že je důležité zůstat na místě. Kdyby se blokádu podařilo předčasně přerušit, stroje by vyjely do lesa a těžily třeba do tmy. Akce končí po 35 hodinách. Unaveně se objímáme, já zkoumám svoje paže. Svaly se mi nedaří povolit, ale odejdu bez modřin. Víme, že to nekončí, ale jsme šťastní, že se povedlo alespoň na pár dní zabránit těžbě. Jak bude přímá akce úspěšná, ukážou až další dny. Nás ale čeká devět hodin na cestě zpět do Česka. Naši polští přátelé nám vřele děkují.

Přála bych si, abych do Bělověže příště jela jen na pralesní túru. Abych měla čas stopovat zubry a nemusela bránit jejich domov. Zatím to ale vypadá, že do blokády u běloruských hranic se nás bude muset zapojit mnohem víc. Všechno, co potřebujete vědět, najdete na stránkách Podporuji blokádu. Pojeďte s námi pod harvestor.

Autorka je vedoucí týmu individuálního fundraisingu Hnutí DUHA a aktivistka.

 

A2LARM