Česko ohrožuje skrytá, ale rozsáhlá chudoba

,

Sociolog Daniel Prokop v rozhovoru podrobně analyzuje současnou politickou situaci a varuje před ignorováním problémů nejchudších obyvatel.

Foto z osobního archivu Daniela Prokopa

Co vyplývá z dat vašich průzkumů o aktuální vládní krizi?

Krize poškodila všechny strany sporu. Více ale ČSSD. ANO přišlo o další velkoměstské liberální voliče, kteří se posunuli ke středopravicovým a pravicovým stranám. Nárůst zaznamenaly ODS, TOP 09 a KDU-ČSL. ANO ale suplovalo část výpadku získáním voličů, kteří vyčítají Sobotkovi, že svým jednáním destabilizoval vládu. ČSSD přišla o voliče, ale žádné nové tímto krokem nezískala. Velkoměstští středopraví liberálové sice oceňují, že se premiér postavil Babišovi, ale neznamená to, že ho kvůli tomu budou volit.

Dá se z toho vyvozovat, že negativní dopad na preference ANO měly spíš zveřejněné nahrávky než Sobotkova aktivita?

Kvůli nahrávkám se zřejmě od ANO odklonili městští voliči. Někteří lidé, kteří přečinům Andreje Babiše nepřisuzují takovou váhu a byla pro ně důležitá stabilita vlády, se k němu naopak přiklonili. Jedná se i o některé kulturně konzervativní voliče ČSSD, kteří příliš nerozlišují mezi pravicovými a levicovými stranami. Není ale jasné, jestli jsou tyto výkyvy trvalé. ČSSD má pořád volební potenciál okolo devatenácti procent. Ale musí nějak mobilizovat levicovější voliče a vrátit se k programovým věcem.

Extremismus a ohrožení demokracie u nás nevzniká z osmi procent lidí, kteří jsou v extrémní chudobě, ale právě z těch třiceti procent, co jsou relativně těsně nad nimi. Ti často říkají, že pro ně nezáleží na tom, zda tu je či není demokracie.

Jak je na tom Miloš Zeman?

Ve výzkumu pro Českou televizi hodnotilo 61 procent dotázaných jeho postup a jednání v krizi negativně, včetně 45 procent jeho voličů. To se pak promítlo i do volební podpory. Před krizí v našem výzkumu pro Český rozhlas říkalo 39 procent lidí, že by byl dobrý prezident, a 36 procent, že by byl špatný. Po krizi se to změnilo na 33 procent dobrý versus 43 procent špatný. V prvním kole by byl dnes Miloš Zeman stále velký favorit, ale v druhém už spíše ne.

Obecně ale bývají propady v preferencích Miloše Zemana dočasné. Za tři měsíce jdou opět nahoru…

Většinou jsou to symbolické lapsy a relativně rychle se na ně zapomene. Ale nevylučuju, že by aktuální krize mohla mít i dlouhodobější efekt. Doposud se jeho preference po propadu přibližně za tři měsíce vždy vrátily na 54 nebo 52 procent, což ale neznamená, že tomu tak musí být vždy. Miloš Zeman se totiž trefil do dvou věcí, které mu vyčítají i jeho příznivci – reprezentování prezidentského úřadu na veřejnosti a zasahování do vnitropolitické situace. K tomu se přidávají údajné zdravotní problémy. Ty nemusí vadit, dokud nezasáhnou do image silného prezidenta, kterého si představuje většina potenciálních Zemanových voličů.

Novým trendem je také vzestup pravděpodobnosti, že pokud je někdo volič ANO, podporuje i Miloše Zemana a naopak. Dá se říct, co mají voliči ANO a Zemana společného?

V roce 2014 zvyšovala důvěra v Miloše Zemana šanci, že bude člověk volit ANO, asi 1,5krát. V roce 2016 už to bylo 3,6krát. Dnes je překryv zřejmě ještě významnější. Babiš naopak ztratil mezi lidmi, kteří Zemanovi nedůvěřují. Není to pro něj tedy čistě pozitivní jev. Pokud se Andrej Babiš k Zemanovi příliš připoutá, mohlo by ho to poškozovat. Babiš si to pomalu uvědomuje a ANO komunikuje prezidentovy kroky dost neutrálně. Uvědomil si, že vyjadřování úzkých vazeb na Hrad mu politicky nutně nepomáhá.

Jak bychom tedy mohli vymezit lidi, kteří oběma politikům důvěřují?

Na podzim 2016 jim oběma věřilo nějakých 33 procent lidí. Výrazně častěji proti zbytku populace jsou to lidé mezi padesáti a šedesáti devíti lety. Tvoří mezi nimi více než polovinu. Jsou to lidé kritičtější k polistopadovému vývoji. Spíš než své ekonomické postavení na něm kritizují vymahatelnost práva a to, jaký subjektivní vliv mají na politické rozhodování. Vymahatelnost práva je v Česku poškozena exekučními řízeními. V lidech vzbuzují pocit, že obyčejní lidé jsou nekompromisně trestaní za často nevědomé nebo marginální prohřešky. To se propojuje s narativem nedostatečného stíhání finanční kriminality.

Převládá tedy pocit nespravedlnosti…

Když se lidí ptáme, jak vnímají vymahatelnost práva, mnohem lepší obraz panuje u trestných činů než u finančně-ekonomické kriminality. Může se zdát paradoxní, že se tito lidé uchylují k Andreji Babišovi, který je v tomto ohledu také kritizován. Pořád mu ale zůstává aura člověka, který mění staré pořádky. A relativizování vlastních prohřešků poukazováním na velké kauzy z minulosti typu OKD stále funguje.

Zahájil sbližování voličů Zemana a Babiše moment, kdy začal ministr financí tvrdě kritizovat evropskou migrační politiku? Do té doby nebylo vůbec jasné, jaký má na celou věc názor…

Migrační politika je určitě jedním faktorem, ale pak tady máme minimálně dva stejně důležité. Strana vyšla vstříc důchodcům v některých ekonomických otázkách – valorizace penzí, zmrazení odchodového věku do důchodu. Tímto Babišovým ústupkem se pro voliče v této oblasti částečně setřely rozdíly mezi ČSSD a ANO. To se mimo jiné poslední rok a půl projevuje nižší mobilizací starších lidí volit levicové strany, protože za tou stála často negativní volba proti pravici a obavy z její politiky. Třetím faktorem sbližování podporovatelů ANO a prezidenta Zemana je pak jejich vzájemná mediální podpora. Pokud se politici vzájemně hodnotí pozitivně, vede to také ke sbíhání jejich vzájemné podpory.

Zdá se, že liberální politika je nejen v Česku na ústupu. V zemích Visegrádu sledujeme vzestup autoritářských tendencí. Proč jsou tak v kurzu?

Některé postmoderní koncepty, které se před patnácti lety zdály jako přitažené za vlasy, se dnes plně realizují. Pokračuje postindustrializace. Část práce se přesunula se ze sektoru průmyslu a zemědělství do služeb. Lidé z některých kdysi klíčových profesí si připadají ohroženi vývojem společnosti. Cítí, že ekonomicky stagnují a jejich kulturní kapitál, tedy hodnota jejich vzdělání a znalostí, stejně jako prestiž profese klesá. Politicky je kdysi mobilizovaly argumenty týkající se práce, činnost odborů a podobně. Takoví voliči dnes občas slyší na příběh o návratu do starých časů a omezení rizik jako migrace, které mohou situaci ještě zhoršovat. To se výrazně projevilo u Trumpa, u Marine Le Pen i Brexitu. Zastarala velká vyprávění dvacátého století – kromě neoliberálního a socialistického i ten o nezpochybnitelnosti expertního vědění. Ne náhodou je část populismu zaměřena proti expertům.

Narůstá počet atomizovaných voličů, které nespojuje typ práce a pocit příslušnosti k nějaké společenské třídě jako v minulosti, ale spotřební styl. Je těžší je oslovit a spojit nějakým společným příběhem. S důrazem na spotřebu s odloženou platbou, místo někdejšího odloženého užitku z práce, se zvýšila moc struktur, které jsou založeny na půjčování peněz. Od Wall Street po Česko.

Žijeme také v éře videopolitiky, která velmi emotivně a rychle nastoluje témata, na která nemáme formulována řešení, a nutí na ně politiku reagovat, místo aby udávala agendu. Postoje voličů jsou tak dnes těkavé, závislé na tom, jak strana komunikuje svoje kompetence v nastolených tématech a důvěře v lídry.

Musí to být ale nutně negativní tendence?

Nemusí, ale mimo jiné oslabují tradiční levicovou politiku, která mobilizovala velké segmenty pracovníků ze sekundárního sektoru. Právě postideologické strany jako ANO dokážou atomizované voliče velmi efektivně oslovit. V Praze například ANO volilo více lidí na sídlištích, která jsou chudší a mají méně komunitní charakter, než v tradičních čtvrtích. Jeho voliči nejčastěji vyznávají protichůdné hodnoty. Na jednu stranu – podobně často jako pravicoví voliči – říkají, že za svůj úspěch by měl každý zodpovídat sám, ale zároveň s levicovými voliči tvrdí, že by měl stát zajistit dobrou životní úroveň pro každého. Postrádají ideologii. Často se jedná o lidi v předdůchodovém věku se střední vzděláním, zaměstnance či čerstvé důchodce. Nejsou úplně chudí, ale ani bohatí. Je to prostě takový atomizovaný volič v postindustriální společnosti.

Za současnou krizí můžeme hledat i absenci levicově liberálního narativu. V devadesátých letech se veškeré představy o svobodě spojovaly s pravicí. Není to součást našich dnešních problémů?

Problém ČSSD či Hillary Clintonové, jestli ji můžeme označit za levicovou kandidátku, je, že se levicovost redukuje na jednotlivá opatření ve prospěch dílčích segmentů společnosti – matky samoživitelky, důchodce, studenty apod. Chybí ale celkový narativ. Ta opatření jsou často složitá, je jich mnoho a pro lidi s minimálním zájmem o politiku bývají obtížně pochopitelná. Málokdo se dnes o politiku zajímá intenzivně. U Clintonové i současné ČSSD by jen málokterý potenciální volič zopakoval jejich volební heslo a vyjmenoval tři základní body programu.

Kampaň Donalda Trumpa byla velmi primitivní. Ví, že když něco zopakuje čtyřistakrát, obyčejný člověk to uslyší dvakrát. Na stejném principu fungují Babiš i Zeman. Neustále opakují jednu věc. Pro člověka, který se zajímá o politiku, to působí trapně, ale normální člověk to uslyší třeba dvakrát, třikrát.

Každopádně volby ukazují, že v atmosféře nedůvěry v establishment a poklesu stranické loajality je důležitá osobnost, která ty často partikulární části programu propojí do nějakého autentického celku. Tu nemusí představovat jen pravicoví populisté, ale i politici jako Emmanuel Macron.

Co by levicové strany mohly dělat jinak?

Hodně politických stran přistoupilo na to, že je možné dělat politiku bez nepřítele. Bez toho, aby dávaly najevo, proti komu či čemu stojí. To je myslím problém současných Zelených i ČSSD. Nevím, proč se více a jasněji nevymezují proti únikům do daňových rájů nebo obchodu s chudobou. Pocity nespravedlnosti se pak přelévají do jiných oblastí.

Relativně úspěšná kampaň britských labouristů tyhle věci vyřešila. Dokázala si vybrat několik reálných, ale dostatečně symbolických ekonomických témat, měla autentického a částečně i problematického lídra, vrátila do politiky téma boje proti sociální necitlivosti a nerovnostem. Volby sice Corbyn nevyhrál, ale minimálně potvrdil, že jistý levicový populismus redukuje potenciál toho národoveckého a kulturního.

Sobotka se pokusil najít nepřítele v Babišovi, ale moc se to nepovedlo. Pro většinu lidí jsou problémy dluhopisů a jejich danění příliš abstraktní. Babiš byl zároveň tři a půl roku Sobotkův ministr financí…

To je pravda. Když se jim teď podařilo dostat Babiše z vlády, možná si pro to v ČSSD otevřeli cestu. Ale kdoví. Porozumění kauzám okolo Andreje Babiše je malé. Ale je třeba chápat i další důvody rozdílu podpory ČSSD a ANO. Takový ministr Pelikán udělal ve věci exekucí a vymáhání dluhů asi největší pokrok ze všech ministrů od doby Pavla Němce, který ten systém před dvanácti lety zavedl. Řadu témat, která ve společnosti rezonují, přenechala ČSSD komunikačně ANO. To se týkalo i valorizace důchodů. Část podpory ANO není dána obdivem k autoritářství, ale pocitem efektivní správy státu. S tím může ČSSD bojovat jenom tím, že bude stát spravovat lépe. Před krajskými volbami ji postihl rozklad některých regionálních struktur. V některých krajích proto ztrácela minimálně a v jiných, jako v Jihomoravském a Moravskoslezském, šla skoro na polovinu oproti minulým volbám. Problém tedy nejsou jen ideje celostátní politiky, ale i důvěryhodnost regionálních struktur.

Jako klíčové levicové téma se dnes jeví pracovní podmínky a nízké mzdy…

Nízké mzdy se za poslední dva roky objevují stále častěji mezi nejdůležitějšími problémy české společnosti. Na špici byla do té doby vždy nezaměstnanost, a to pro 85 procent lidí, přestože už byla relativně nízká. Teď ji ale vystřídaly nízké mzdy. Že se jedná o současné téma číslo jedna, pochopily politické strany až s nějakým zpožděním. Za investiční pobídky už je dnes nikdo chválit nebude, protože ty vytvářejí pracovní místa, která nemusí přinášet důstojné mzdy.

Jistý boost volebních preferencí přišel u ČSSD s oznámením politiky progresivního zdanění. Bylo to ale jen dočasné, téma rychle zaniklo. Nejsem si ani jistý, jestli téma ČSSD zpracovala úplně dobře. Velmi jednoduše se dalo obrátit proti střední třídě. 97 procentům voličů sociální demokracie by se jimi navržená reforma vyplatila. Mají ale pocit, že patří do nižší střední až střední třídy. Část voličů tak může nabýt dojmu, že reforma postihuje i lidi ze skupiny, do níž by chtěli patřit. Mimochodem, i v Německu nejvyšší sazba daně startuje u příjmů, které odpovídají našim 70–80 tisícům měsíčně, a logické je to i pro redukci švarcsystému, protože lidé s příjmem 50–80 tisíc měsíčně ještě mohou pracovat na OSVČ s využitím paušálu.

Jaká další opatření by mohla zlepšit situaci nízkopříjmových skupin?

Levicoví sociologové a ekonomové, ale třeba i think-tank Jana Švejnara Idea Cerge, mluví o vysokém zatížení částečných úvazků a nízkých mezd. Vyděláváte 11 tisíc korun, minimální mzdu, a z toho platíte 150 korun měsíčně na daních a asi 1250 korun na odvodech. Nakonec vám zůstane jenom 9 600 Kč. ČSSD se snaží zvyšovat minimální mzdu o stokoruny, ale mohla by také navrhnout, aby se do nějaké výše mzdy – třeba do dvanácti tisíc – neplatily daně a odvody. Část odvodů by šla přesunout do daní a zvýšit slevy na poplatníka. Z odvodů slevy neexistují, a proto Česko i v rámci OECD nadprůměrně „daní“ nízké příjmy.

Výsledkem je pracující chudoba, kterou řešíme jinými státními výdaji. Je to i jeden z důvodů, proč jsou v Česku proti Evropě nadstandardně zasaženi chudobou samoživitelé a samoživitelky. Kvůli vytížení mají často buď částečný úvazek, který je hodně zdaněný, nebo jsou vytlačováni do prekarizované nezaměstnanecké práce a pak nemají v daňovém systému slevy na děti a jiné výhody. Pokud by se tedy snížily odvody z částečných a málo výdělečných úvazků, mohlo by to jejich situaci zlepšit. Výpadek v příjmech státu by se dohnal daňovou progresí nebo vybíráním daní, které dnes využíváme naprosto minimálně, jako je daň z nemovitosti. Ty tvoří asi jedno procento výběru daní, zatímco průměr OECD je kolem pěti procent. A vlastnické bydlení je extrémně podporováno slevami na dani. Když máte v Praze byt na hypotéku, zaplatíte daň z nemovitosti 800 Kč a na slevě z úroků dostanete pět až sedm tisíc.

Na levici se často mluví o tom, že extrémně autoritářské politické subjekty přitahují především chudé voliče. Příklady AfD v Německu nebo voličů Trumpa ale tuhle myšlenku moc nepodporují…

AfD je trošku atypický příklad. Na rozdíl od Marine Le Pen nebo třeba Mariana Kotleby se jedná o kulturně-nacionální stranu bez velkého sociálního přesahu.

Ta citovaná představa je nicméně tak trochu mýtus. Populisty nevolí největší chudina, ale často jsou to lidé, kteří mají k chudobě blízko a kromě kulturních ohrožení cítí ekonomickou stagnaci. Ve Francii byly průměrné příjmy a vzdělání voličů Le Pen výrazně nižší než u těch Macronových. U Trumpa to tak silné nebylo, protože je zde velmi silná proměnná etnicity. Minority volící demokraty jsou celkově chudší. Mezi bílými voliči ale Trumpa volili spíše ti chudší a bez vyššího vzdělání – lidé, kteří říkali, že si v posledních osmi letech ekonomicky pohoršili, hlavně ti z manuálních profesí a také obyvatelé států, které mají malou vzestupnou sociální mobilitu. Tedy šanci dostat se prací nahoru.

Když přijmete narativ, že stagnace je nejlepší scénář vašeho života, můžete buď usilovat o návrat do minulosti, aby tomu tak nebylo, nebo si začnete dávat pozor na věci jako migrace, které vaši situaci můžou ještě zhoršit. To je to, co dělá Trump, Le Penová a další.

A nejde jen o vlastní situaci. Asi existuje i vliv sousedství. Na venkově v Ohiu, odkud pochází moje žena, volili Trumpa i lidé, kteří by na naše poměry byli relativně bohatí. Celý ten region, kde byla Trumpova podpora kolem 60–70 procent, viditelně stagnuje. Má problémy, které jsou do jisté míry sociální – třeba užívání opiátů. V rurálním Ohiu je to epidemie, která zasahuje i děti z bílých středostavovských rodin. Stagnace a sociální problémy v regionu ovlivňují kvalitu života a pohled na svět i u lidí, kteří na tom sami tak špatně nejsou.

To platí i v Česku. V krajských výzkumech pro ČT jsme se loni ptali na kvalitu života v regionech. A průměrný člověk z Ústeckého, Karlovarského a Moravskoslezského kraje ji hodnotil hůře než nezaměstnaní a pracující chudí z bohatších krajů. V těchto krajích je nižší volební účast a větší podporu zde mají komunisté a poslední dobou také Okamura i ANO. Tedy strany, které se nějak vymezují proti establishmentu.

Hodně mluvíme o střední a starší generaci, ale co řeší mileniálové?

Až nedávno jsem si uvědomil, nakolik volby ovlivňuje to, že některé generace jsou výrazně početnější než jiné. Generace dnešních padesátníků a čtyřicátníků je v Česku více zastoupená než generace dnešních dvacátníků. Když se k tomu přidá menší volební účast, voličů mezi 18–38 lety je ve výsledku výrazně méně než těch ve věku 38–58 let, takže vliv mladých lidí na volby je omezený už demografickou strukturou.

Mladí lidé zároveň inklinují k novým stranám. To je fenomén, který se táhne celou střední a východní Evropou. U nás mladí pomohli k relativním úspěchům Okamurovi, Věcem veřejným i Sládkovcům v devadesátých letech. Na Slovensku Kotlebovi. Asi i díky menšímu zastoupení mladých voličů byly ale úspěchy těchto stran v Česku spíše omezené a více rezonuje ten centristický populismus pro dospělé v podání ANO.

Mladí lidé se přece vždy spíše identifikovali s levicí…

U nás to úplně neplatí. Mimo jiné proto, že česká levice, opírající se o od devadesátých let o hlasy starších lidí, je kulturně konzervativnější. Což je opak situace v západní Evropě a v Americe. Když se ale podíváme na identifikaci s pravicí a levicí, uvidíme znatelný posun. U starší generace ve věku 50–69 let došlo za posledních deset let k poklesu identifikace s levicí. U mladé generace se na druhou stranu vytratil pravicový étos. Není to tak, že by z nich byli liberální levičáci, ale trend k tomu u části z nich směřuje. Jen není ještě tak silný, aby se masivně promítal do volebních výsledků.

Co komunisté? Roky se říkalo, že jejich elektorát už „brzo vymře“, a přitom je volí stále dost lidí…

Voliči komunistů sice „vymírají“, ale strana je dlouho dokázala doplňovat jinými. Studie Dana Kunštáta ukázaly, že se k nim přikláněli lidé v předdůchodovém věku, kteří jsou zklamaní z postkomunistického vývoje a referenční rámec jejich pracovního života leží stále v komunistické éře. Objektivně se od roku 1989 reálné mzdy výrazně zvedly, stejně jako životní úroveň, ale neplatilo to pro všechna povolání. Reálná hodnota důchodů narostla poměrně málo a přibyla některá rizika. KSČM těžila ze získávání části společnosti, kterou to postihlo a která zároveň má autoritářské hodnoty.

Mladší lidé z chudších krajů, s ekonomickými problémy a nižším vzděláním mají nízkou účast a častěji se přiklánějí ke stranám, jako je Okamurova SPD. Pociťují jistou frustraci, ale narativ návratu k něčemu předrevolučnímu už na ně nepůsobí. Tihle lidé navíc nedůvěřují zavedeným stranám a nemůžou volit tolik ekonomicky racionálně. U člověka v důchodu je to jasné: není ekonomicky racionální volit nikoho, kdo je proti valorizaci důchodů. U živnostníka taky. Ale velká část mladých lidí není ještě zakotvena v ekonomických strukturách, nevědí, kolik budou brát a jaká ekonomická opatření se jim vyplatí, rozhodují se těkavě a dávají přednost výrazným osobnostem. Strany, jako byl Úsvit Tomia Okamury v roce 2013, které spojí známou osobnost, kritiku některých nešvarů jako exekuce s trochou nacionalismu či xenofobie, mají u části této chudší mladé populace šanci.

V rozhovoru pro Info.cz jste řekl, že dnes už tolik nefunguje klasické pravolevé dělení politiky, ale že očekáváte, že začne brzy znovu hrát roli. Proč?

Spíše bych řekl, že opět může. Hodně příčin rozpadu levice a pravice bylo situačních. Nebylo nevyhnutelné, že ANO začne takto dominovat. Kdyby se kvůli kauze Nagyová na jaře 2013 nerozpadla Nečasova vláda a k volbám Česko nevedl úřednický kabinet, byly by volby asi mnohem více o vystavování účtu za pravicovou úspornou politiku a nedošlo by k takovému rozklížení pravolevého dělení. Ne všechno v politice je důsledkem velkých pohybů ve společnosti. Rozhodují i dílčí a nečekané věci, a proto nelze predikovat, že dominance ANO a oslabení levice a pravice je něco trvalého.

Pravolevé dělení sice ustupuje, ale rozhodně úplně nezmizelo. Voliči ČSSD nebo KSČM se jasně hlásí k levici, voliči ODS a TOP 09 zase jasně k pravici. Někteří lidé kolem nových hnutí to účelově zneužívají a říkají, že pravolevá osa už neexistuje. Její důležitost se může vrátit ve chvíli, kdy ji někdo z politiků vrátí na scénu, jako to udělal Jeremy Corbyn, nebo když přijde ekonomická stagnace a strany si musí vybírat, zda budou zvyšovat důchody, nebo pomáhat živnostníkům. V době omezených zdrojů není zrovna snadné obhajovat všechny skupiny najednou.

V takovém případě se ale vždy začne mluvit o nebezpečném populismu…

U nás existuje zvláštní používání slova populismus. V minulosti se říkalo: „Paroubek je populista, protože slibuje pastelkovné.“ Populismus znamenal slibování nesplnitelného. Přitom základním znakem populismu je vytváření distance mezi „obyčejnými lidmi“ a „špatnými a nefungujícími institucemi“, které konají v neprospěch lidu. To je definiční znak současného populismu – od Trumpa a Zemana přes soft formy jako Babiš až k lidem jako Okamura a Kotleba.

Tradiční strany na tenhle argument „obecného lidu“ přistoupily a prezentují se taky jako garant dobrého směřování společnosti. V podstatě už neexistuje moc stran, které by politiku pojímaly v původním slova smyslu reprezentace a zaměřovaly se na jednotlivé skupiny ve společnosti a obhajobu jejich zájmů – důchodce, nízkopříjmové vrstvy, bohaté podnikatele. Je trochu iluzorní nalhávat si, že pro celou společnost je výhodné jít doleva či doprava. Samozřejmě existují politiky s nenulovým součtem. Ale většina z nich se někomu vyplatí více a někomu méně. Možná by si to měly některé tradiční strany uvědomit, začít znovu někoho ve společnosti hájit a vymanit se z představy, že jsou tu pro všechny.

Liberálním stranám se naopak často vytýká, že se soustřeďují na zastupování úzkých sociálních skupin, jako jsou feministky, LGBTQ nebo lidé z etnických minorit, a zapomínají na „normální lidi“…

V jádru to je populistický argument, který má za úkol spojit „normální lidi“ v nějaký celek definovaný jejich nepřítelem. Reálně okolo čtyřiceti procent populace nemá na tyhle společenské otázky názor a vyjadřují se k nim, jen když jsou „přistiženi“ tazatelem. Zbytek názorů jsou odstíny šedi a často jsou zdánlivě protikladné. Neexistuje žádná „majoritní společnost“ s jednotnými postoji. Ten vámi uvedený argument se snaží spojovat lidi protichůdných zájmů, z různých příjmových skupin, odlišných postojů a vzdělání vymezením proti jednomu nepříteli – feministkám, cizincům, kulturním elitám.

Daří se tomuto typu politiky? U ODS můžeme od nastolení takhle vyhraněné rétoriky pozorovat vzestup preferencí.

To je otázka. V nějaké omezené podobě se jim to určitě daří. Zároveň pro liberální levici by bylo smrtící na ty tradiční skupiny zapomenout a vůbec se s nimi neidentifikovat. Clintonová ostatně prohrála takřka jenom kvůli tomu, že na rozdíl od Obamy toho příliš nenabídla manuálně pracujícím bílým voličům amerického Středozápadu a nesnažila se je oslovit. Liberálně levicové strany asi musí vysvětlit, že práva LGBTQ lidí nejdou proti zájmům pracujících a nejsou důležitější, ale „jen“ důležité.

Milion lidí žije pod hranicí chudoby, hrubá mediánová mzda je okolo 24 tisíc, víc než pětina lidí pracuje za míň než 83 korun na hodinu. Co nás čeká, když tyto problémy nezačneme řešit?

Chudoba je tu skrytá. Není extrémní, ale je dostatečně velká na to, aby ovlivňovala životní pohodu. Okolo 35 procent lidí si v Česku nemůže dovolit nečekaný výdaj 10 tisíc korun. Podobně velká skupina domácností si nemůže dovolit týdenní dovolenou mimo domov. Omezené příjmy těmto lidem znemožňují možnost plánování a berou jim pocit, že jsou pány svého osudu. Chudoba se u nás zároveň částečně dědí, díky relativně velkým nerovnostem v regionech a dědění vzdělaní rodičů v těch nejnižších sociálních skupinách.

Jak tyto věci efektivně změnit, aby se prohlubování krize ve společnosti zastavilo?

Extremismus a ohrožení demokracie u nás nevzniká z osmi procent lidí, kteří jsou v extrémní chudobě, ale právě z těch třiceti procent, co jsou relativně těsně nad nimi. Tihle lidé ve výzkumech často říkají, že pro ně nezáleží na tom, zda tu je či není demokracie. Nedůvěřují institucím, jsou negativněji zaměřeni proti minoritám a mají obavy z budoucnosti. Řešení této mělké chudoby pramenící z omezených příjmů je samozřejmě více. Třeba snížit odvody a zatížení málo placených úvazků. Snížit odliv zahraničního kapitálu, podporovat reinvestice v rámci republiky. Bojovat proti velkým daňovým únikům. Snažit se o posílení ekonomicky slabých regionů – například na severozápadě Čech. Posílit některá opatření v oblasti dostupného a sociálního bydlení a předlužení, což je něco, kvůli čemu se často můžete z mělké chudoby propadnout do opravdové. A snažit se o vzdělávání, v němž vzdělanostní dráhu tolik neovlivňují aspirace rodičů, a dětem ze znevýhodněných částí společnosti pomáhat od předškolního věku.

 

A2LARM