Nesolidární Evropa


Zdá se, že Evropa je jednotnější než dřív nejen v otázce migrantů. Spojuje ji i snaha o zachování pseudodemokracie a sledování zájmu elity.

Mnoho lidí žije v představě, že Evropa je nyní stmelována a zároveň rozdělována jakýmsi sluníčkářsko-vítačským tandemem Macron-Merkelová a že už jen Visegrádská čtyřka stojí na stráži všeho křesťanstva proti kontinentální islamizaci, potažmo terorismu. A prý je za to trestána. Konflikt mezi západním jádrem globalistických liberálů a postmoderních multikulturalistů na jedné straně a východní „vlasteneckou“ periferií na straně druhé jako by logicky ústil do gordického uzlu kvót pro migranty, jejž nutno rozetnout biblickým „ano, ano – ne, ne“. Opravdu?

Západní pokrytectví

Nechme stranou německou kancléřku Merkelovou, jejíž náruč spontánně rozevřená k uprchlíkům se nakonec prosebně sevřela kolem krku tureckého autokrata Erdogana, aby ucpal balkánskou migrační cestu do Evropy, a Německo tak stíhalo lifrovat „nelegální migranty“ zpět do „bezpečných zemí“ (natolik bezpečných, až z nich lidé o závod utíkali, bijíce se patami do zad a topíce se v Egejském moři). Mnohem zajímavější vykuk je francouzský prezident Emmanuel Macron, který obvinil východní troglodyty z „dvojnásobné zrady“, poněvadž – citovala jeho slova agentura Reuters – přijímají peníze z unijního rozpočtu, ale nerespektují její hodnoty, odvracejí se od ní a nejsou solidární v oblasti migrace. Jinými slovy: chcete náš supermarket (i s jeho komoditami, podřadnými šmejdy, mizernými mzdami a ničením drobných domácích výrobců a obchodníků)? Splňte kvóty, postavte víc detenčních táborů a proveďte azylové řízení s lidmi prchajícími z oblastí, které v neposlední řadě i Francie rozfrcala svými intervencemi, zbrojařskými kšefty, dřením domorodců bez nože a politickými hrami na slepou bábu.

Když v Calais nebo ve Ventimiglii policisté šikanují či mlátí člověka, který nese deku uprchlíkům, nečiní tak v rámci boje s „nelegální migrací a proti terorismu“. Bijí solidaritu.

Jistě, Macron ještě před svým zvolením prohlásil, že politika otevřených dveří pro masovou migraci německé kancléřky Merkelové „zachránila naši kolektivní čest“, a varoval, že kritika Merkelové je „nechutným zjednodušováním“. Čímž se vlastně dotkl pravdy, neboť žádnou politiku otevřených dveří vůči migraci z třetích zemí schengenská Evropa nikdy neprovozovala a v létě 2015 jen improvizovaně hasila požár. Potíž je ale v tom, že Francie, které Brusel přidělil kvótu třiceti tisíc migrujících osob, sama dosud úředně nepřijala k vyřízení ani pětinu z tohoto počtu. A co hůř, pořádá doslova hony na migranty, a to jak na jižním, italském vstupu do země (Ventimiglia), tak na severním – velmi riskantním – výstupu směrem ke kýžené Británii (Calais). Tohle mnohonásobné pokrytectví bylo nedávno skvěle ilustrováno v jeden jediný den, a sice 23. června: zatímco Macron na tiskové konferenci v Bruselu s Merkelovou po boku hlásal, že „musíme přijmout uprchlíky, je to naše povinnost a otázka cti“, jeho ministr vnitra Gérard Collomb v Calais kategoricky odmítl jakoukoli základní pomoc téměř tisícovce migrantů. Ti se po loňské policejní evakuaci tamního uprchlického slumu, jenž se stal smutně proslulým, zcela logicky – tempem asi sto lidí denně – opět vracejí na toto strategicky klíčové místo své strastiplné cesty.

Účel světí prostředky

To, co se v těchto dnech děje s migranty ve Francii, daleko převyšuje nejřezavější Orbánovy ploty, nejsvalnatější dekrety Donalda Trumpa i nejmilitantnější sny českého ministra vnitra Milana Chovance. Migranti – včetně nezletilých osob bez doprovodu – jsou neustále policií pronásledováni a hon na ně jako na zvěř pak pokračuje i v blízkém polesí. Musí být neustále ve střehu, je jim odpírán spánek, voda i jídlo, zabavovány pokrývky a ničeny přístřešky. Dobrovolníci, kteří migrantům pomáhají, jsou šikanováni a biti. Není žádných pochyb o tom, že je tím hrubě porušován třetí článek Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950, na nějž navazuje téměř sedm desítek let judikatury zakazující státům i osobám „nelidské a ponižující zacházení“ s kýmkoli, kdekoli a z jakýchkoli důvodů.

Fakticky probíhající zvěrstva se francouzská vláda 12. července pokusila zakrýt vyhlášením plánu, který má „zaručit právo na azyl“ a zajistit „lepší řízení migračních toků“. Premiér Edouard Philippe se v Matignonu na tiskové konferenci rozhovořil o nutnosti respektovat důstojnost „nejen těch, kteří přicházejí do této země žádat o azyl“, ale také „ostatních, kteří nejsou o nic méně lidskými bytostmi“. Ještě že to řekl, protože to jsme opravdu nevěděli. Zdůraznil, že pokud jde o „ekonomické migranty, není možné vyhovět všem; nicméně uprchlíky je třeba uvítat v těch nejlepších podmínkách“. Jedním dechem ovšem přiznal, že nemá „kouzelný proutek“. Zato – dodávali „zlí sluníčkáři“ – má ministra vnitra, který lidský přístup v Calais výslovně zamítl. A prezident Macron, premiér Philippe a ministr vnitra Collomb neodpověděli na naléhavou otázku, kterou jim v otevřeném dopise položili dva obránci lidských práv, dramatička Camille Louisová a filosof Etienne Tassin: „Proč Francouzská republika transformuje policii ve fašistickou milici?“

To ale všichni vědí: migranti mají být odrazeni od migrace všemi prostředky, je to šoková terapie, zvůle nesená heslem „účel světí prostředky“.  Ti nejodvážnější novináři se už začínají ptát, zda brzy budou takto ve Francii „odrazováni“ i bezdomovci, dělníci při okupačních stávkách či demonstranti v ulicích – s vydatnou pomocí již čtyřikrát prodlouženého výjimečného stavu, který má být 1. listopadu trvale vložen do obecného práva. To aby se v této třídní válce více než jen „hamburských“ rozměrů nemusela zvláštní opatření stále znovu odhlasovávat. A periodicky tak zviditelňovat skutečnost, že evropská pseudodemokracie – jak napsal sociolog Salvatore Pallida, profesor Janovské univerzity – není ve skutečnosti o mnoho lepší než Trumpovy Spojené státy, Putinovo Rusko nebo Si Ťin-pchingova Čína.

Devadesát devět proti jedné

Co z toho plyne? Nejen v otázce migrantů je Evropa manipulátorů i manipulovaných, rozdělujících i rozdělovaných, ovládajících i ovládaných ve svých přístupech jednotnější, než by se mohlo zdát dle oficiálních řečí. Všechny evropské státy podléhají více či méně ekonomickým politikám macronismu, takzvané ekonomii strany nabídky, která škrtá rozpočty a podporuje firmy proti lidem, trhy proti občanům. Renomovaná francouzská Observatoř ekonomického vývoje (OFCE) počátkem července spočítala, že chystaná Macronova fiskální reforma obohatí především jedno procento populace, pouhých 280 tisíc domácností. Evropská fraktura mezi západem a východem (a do jisté míry mezi severem a jihem) má jiné podloží než písek uprchlických kvót, do nichž nám „nacionalisté“ i „vlastizrádci“ strkají pštrosí hlavičky (a my si v té nedýchatelné tmě zatím docela rochníme). Naposledy to pochopil dánský hlavoun z MMF Poul Thomsen, když na konferenci v Dubrovníku podle Reuters konstatoval, že uplynulé desetiletí ekonomické krize a malátnosti v Evropě „zpomalilo nebo zcela zastavilo proces ekonomického sblížení mezi západem a východem kontinentu“. Upozornil, že zdrojem současného napětí je fakt, že jen v poslední dekádě migrovalo ze středovýchodní do západní Evropy na dvacet milionů pracovníků, což je pět až šest procent obyvatelstva. O stamiliardových tocích korporátních zisků, valících se z východu na západ, neřekl nic. Ale dodal: „V blízké budoucnosti problémy ještě narostou.“ A nijak se nezmenší, škrtneme-li si z nemocné mysli „islamizaci Evropy“.

Jedno procento proti devětadevadesáti… Když v Calais nebo ve Ventimiglii policisté šikanují či mlátí člověka, který nese deku uprchlíkům, nečiní tak v rámci boje s „nelegální migrací a proti terorismu“. Bijí solidaritu. Solidaritu vůbec, samotnou její ideu, lámanou dosud jen v kole nenávistných pokrevních bratrstev krve a půdy, převlečenou do konzervativních šaškáren a organizovanou proti lidem na samém dně bezmocnosti. Bijí ji pádně a preventivně. Co kdybychom onu nefalšovanou, lidovou a bojující solidaritu náhle přece jen objevili?

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM