Marxismus už není zakázané slovo


O intelektuálním vývoji levice v Československu a o tom, proč dnes marxismus prochází určitou rehabilitací, jsme hovořili s historičkou Kristinou Andělovou.

Jako intelektuální směr marxismus ve 20. století prošel nelehkým vývojem. Proč levice po roce 1968 ztratila naději a kde ji dnes opět nachází – to jsou témata rozhovoru s Kristinou Andělovou, doktorandkou historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, která rovněž působí na Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Věnuje se intelektuálním dějinám a dějinám politického myšlení, soustředí se na československý disent.

V jednom textu píšete, že „to, co charakterizovalo vývoj na levici po roce 1968, byl fakt, že velká část levice postupně odmítala jakoukoli ambici na radikální transformaci světa“. Přijde mi, že tímto problémem trpíme dodnes. Co se stalo? Proč levicoví intelektuálové přišli o naději?

Rok 1968 je samozřejmě symbolický, delegitimizace marxismu jako vize osvobození člověka je ale dlouhý, postupný proces. Podobně symbolický je například rok 1956. Už tehdy mnoho západních intelektuálů odstupuje od marxismu jako emancipačního projektu. Naopak šedesátá léta krátce navracejí naději, že marxistická politika jde dělat demokraticky, a obnovují jak na Západě, tak na Východě přesvědčení, že radikální transformace světa je možná skrze různé podoby politiky vycházející z marxistických předpokladů.

Velká část vědců chápala nejen marxistickou teorii, ale obecně teorii jako takovou jako něco zbytečného, ideologického, něco, co pokřivuje fakta. To vedlo k tomu, že se zde v devadesátých letech vlastně nerozvíjela žádná kritická teorie nastupujícího kapitalismu.

V tomto ohledu je slavný rok 1968 docela paradoxní, protože ačkoliv ho intelektuálně téměř úplně ovládla levice, ve výsledku ho politicky prohrála. Sedmdesátá léta se pak už nesou na Západě ve znamení politické pravice, na Východě v duchu obnovené dogmatické marxisticko-leninské doktríny.

V čem byl právě rok 1968 tak klíčový?

Významná je samozřejmě sovětská invaze do Československa, ale jednalo se o mnohem dramatičtější změnu, kterou rozhodně nelze redukovat jen na důsledky této události. Je tu také válka ve Vietnamu, teror rudých Khmerů v Kambodži. K delegitimizaci marxistické politiky a ztráty její věrohodnosti přispívá i publikace Solženicynova Souostroví Gulag, který pro západní marxistické intelektuály představuje velkou intelektuální otázku. Marxistický projekt už není nahlížen jako emancipační, ale je mnohem více a častěji spojován s politikou represe a teroru, a levice tak hledá jiné možnosti osvobození člověka.

Později už k rehabilitaci marxismu nedochází?

Myslím, že u nás k ní dochází do jisté míry během posledních let a odráží určitou společenskou potřebu kritiky kapitalismu, která se dnes opět zdá aktuální. Jde ovšem spíše o inspiraci marxismem či postmarxismem něž o marxistickou politiku jako takovou. Pokud existuje lekce, kterou nám minulé století dává, je to fakt, že marxismus sám o sobě není schopen poskytnout takovou politickou teorii, která by zaručovala společenskou rovnost. Ale určitě bych řekla, že legitimita marxismu vzrůstá, například u nás, kde byl po roce 1989 marxismus téměř zakázané slovo a byl nahlížen jen jako pouhá ideologie. O tom, že se na Západě rozvíjely nové formy společenské kritiky vycházející z marxismu, jako například tzv. kritická teorie, se moc nediskutovalo.

Můžeme tento obnovený zájem o marxismus dát do vztahu s finanční krizí roku 2008? Přeci jen Česko či střední Evropa obecně nevnímaly efekty této krize tak silně jako v jiných částech kontinentu.

Určitě je to spojené s finanční krizí, částečně ji česká společnost přeci jen pocítila. Ale je to dáno i jinými aspekty. Jednak určitou deziluzí z roku 1989 – kapitalismus a tržní hospodářství nebylo jen tím, co lidé očekávali. Nepřineslo jen plné výlohy, krásné oblečení ze Západu či nablýskaná auta, ale také chudobu a nezaměstnanost či vznik nových forem oligarchie. Roli tu hraje také generační obměna. Pro lidi, kteří už nemají bezprostřední zkušenost s komunismem, nepředstavuje marxismus jen stokrát opakované poučky ze školy, ale už ho dokážou číst jako kritickou teorii, která nemusí být vysloveně politickou ideologií.

Vraťme se k šedesátým létům. Jaký měla každodenní zkušenost normalizace vliv na myšlení československých levicových intelektuálů?

Pokud mluvíme obecně o opozici, kterou sice tvořili z velké části levicoví intelektuálové, ale nejen ti, zásadní je, že dochází k velké rehabilitaci liberalismu. V Chartě 77 se potom politický liberalismus stává dominantním proudem v podobě ideje lidských práv. Je příznačné, že k tomu dochází na Východě, protože tento myšlenkový proud vzniká v prostředí, kde liberalismus, na rozdíl od západních společností, neznamenal něco přirozeného, nebyl to výchozí bod politiky, muselo se o něj bojovat. Zároveň marxismus ztrácí v tomto období zcela svůj kritický potenciál. Když si vezmeme historii marxismu, vzniká v 19. století jako reakce na rozvíjející se kapitalismus a na šílenou chudobu, která je s ním spojená. Marxistický politický slovník přináší nové analytické pojmové náčiní k efektivní kritice raně kapitalistických společností. Ovšem sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století v Československu jsou období, kdy se společnost nachází ve zcela odlišné situaci, je do jisté míry materiálně saturovaná a hmotné nerovnosti jsou relativně nízké, i když by bylo chybou říct, že neexistují, protože tu samozřejmě existovala privilegovaná třída členů komunistické strany, kteří čerpali různé výhody, včetně materiálních a finančních. Hlavní forma nerovnosti ležela ale jinde – jednalo se o politický a duchovní útlak, který měl často fatální konsekvence. To je jev, pro který marxismus není úplně nejvhodnější kritikou. Do konce šedesátých let sice existovalo mnoho pokusů o revizi marxismu, ale v sedmdesátých letech již nenacházely mezi nezávislými intelektuály větší odezvu. Proto také opozice musela hledat jiné způsoby rezistence a intelektuální inspirace.

Československá opozice tedy reagovala na nové formy nerovnosti, ve stejnou dobu se ale na Západě začínají rozevírat nůžky sociálních nerovností s nástupem neoliberalismu. Můžeme mezi děním na obou stranách železné opony vidět nějakou souvislost?

Neřekla bych, že bychom mohli přímo spojovat nástup neoliberalismu se vznikem chartistické opozice. Na levici ale existovaly v této době určité komponenty, které, řekněme, ve výsledku nástupu neoliberalismu nahrávaly. Důležité je to, k čemu dochází už v šedesátých letech, tedy proměna tzv. staré levice na novou levici. Právě tady můžeme vidět souvislost s formou politiky, kterou se částečně snažila prosadit i Charta 77 – stát přestal být klíčovým faktorem politické změny. Pro starou levici se politika, a ve výsledku i revoluce, dělala skrze ovládnutí státních institucí. To je něco, co nová levice úplně ruší a přiklání se k novým formám radikální politiky, které už nejsou závislé na státu nebo na klasických politických stranách. Na Západě se vytváří hnutí zdola a nové formy identitární politiky, které jsou nezávislé na státu a vesměs ho kritizují. V tomto je Charta podobná, nemá ambici změnit režim skrze státní instituce. To je nová forma radikální politiky, ne nutně levicová, která především v Havlově pojetí klade velký důraz na svobodu a potenciál jedince a nepřemýšlí v klasických politických pojmech. Odklon od státu jako nebezpečného Leviatana, který omezuje lidskou svobodu, přináší z úplně odlišných pozic i neoliberalismus, a přestože se jedná o dvě odlišné intelektuální kritiky, tedy o pozice na jedné straně politického, na druhé straně ekonomického liberalismu, v určitý moment se politicky i eticky podporovaly.

Možná je to pesimistický závěr, ale jestliže se Charta odklonila od konkrétního alternativního politického programu, nepřispěla tím právě k zániku utopického myšlení nebo poltického idealismu?

Charta se soustředila především na oblast lidských práv. Někteří autoři tvrdí, že lidská práva jsou taková poslední univerzalistická ideologie, asi ne úplně utopická, ale něco, co má platit pro všechny. V tomto smyslu si myslím, že tam nějaká forma idealismu byla. U Havla nebo Patočky pak existuje i určitý nárok na radikální politické jednání a tím vlastně i na radikální společenskou změnu, i když rozhodně ne kolektivistickou a rovnostářskou. V podstatě to není politický program, ale existenciální program, který musí předcházet tomu politickému programu.

Co tedy vlastně bylo po roce 1989 odkazem Charty? Mně z toho tak trochu vyplývá, že chartistické myšlení přispělo k nedůvěře v politické strany i politiku jako takovou.

Do určité míry tomu tak bylo. Takzvaná antipolitika, o které se v souvislosti s disentem mluví a která se stala vůdčí ideou devadesátých let, v sobě nenesla nutně úplnou nedůvěru v politické strany, ale přinesla přesvědčení, že politický program se musí zakládat na určitých nadpolitických hodnotách, jako například morálka, slušnost či svědomí. To mohlo fungovat mezi disidenty, v uzavřeném okruhu lidí, důsledek pro polistopadovou politiku byl ovšem takový, že tento postoj často neumožňoval pojmenovat některé nové společenské problémy a zůstal vůči nim často vlastně zcela slepý.

Tím se dostáváme za rok 1989, kdy se levicové myšlení těšilo velmi nízké legitimitě. Jak k tomu došlo?

Nejedná se vůbec o jev, který by se týkal pouze Československa, střední nebo dokonce celé východní Evropy. Je to skutečně celoevropský jev. Navíc intelektuální kořeny slábnutí levice sahají, jak už jsme říkaly, právě do sedmdesátých let. Rok 1989 je důsledek delšího procesu delegitimizace a diskreditace sovětské verze marxismu, jež postupně vedla ke ztrátě důvěry v nejenom marxistickou, ale celkově socialistickou a levicovou politiku jako takovou. Dnes už existují revizionistické názory, že to tak úplně nebylo, že lidé v roce 1989 vlastně nechtěli kapitalismus, ale jakýsi lepší socialismus. Například James Krapfl nebo Michal Pullmann poukazují na to, že rok 1989 byl spojen spíše s představami o demokratizaci socialismu, během pár měsíců se ze socialismu ovšem stalo téměř sprosté slovo a většina společnosti podpořila nástup kapitalismu v podobě, jakou navrhoval Václav Klaus. Já s tímto názorem z hlediska svého výzkumu úplně nesouhlasím. Existovaly tu i v roce 1989 různé politické subjekty, které opravdu nabízely ve svých programech vizi demokratického socialismu, například skupina bývalých reformních komunistů Obroda, marxistická skupina Levá alternativa, anebo i jistá část politiků sociální demokracie. Kromě komunistické strany ale všechny tyto politické subjekty v podstatě selhaly a zůstaly zcela marginálními. Je potřeba opatrně vážit, co lidé v té době říkali, jaká slova užívali, co si pod nimi představovali, i to, jak my je dnes zpětně interpretujeme. Důležitým faktorem byla samozřejmě i nová antikomunistická rétorika, která byla často hrozně schematická a znemožňovala mluvit o jakékoliv třetí cestě. Cokoliv, co se týkalo levice a státu, bylo na začátku devadesátých let často automaticky viděno jako komunismus či kolektivismus, který utlačuje jedince a nové formy individualismu.

Čemu toto antikomunistické odmítání předlistopadové politiky sloužilo?

Antikomunismus musíme chápat historicky. Dnes se hodně užívá mezi levicovými intelektuály jako něco hanlivého, na antikomunismus se pohlíží hlavně jako na novou politickou ideologii, kterou přinesla devadesátá léta. Přitom antikomunismus nezačíná rokem 1989, v českém politickém myšlení má dlouhou a pevnou tradici. Jeho určitou liberální formu můžeme spatřovat třeba u Čapka, Peroutky nebo i Masaryka, existuje zde také silná katolická antikomunistická kritika a po celou dobu vlády komunistické strany zde existují intelektuální tradice antikomunismu a antimarxismu. To, co odlišuje rok 1989, je, že se antikomunismus stává nástrojem k prosazení určitých politických i ekonomických zájmů. Už není jen intelektuální kritikou marxismu, ani otázkou individuální paměti bývalých politických vězňů a obecně obětí represí komunistického systému, stává se najednou politickou a často i pragmatickou rétorikou pro dosahování zcela konkrétních cílů.

K antikomunistickému konsenzu určitě přispívala i média, v poslední době se s ním ale setkáváme čím dál méně. Čím to je?

Já si to spojuji s tím, že společnost má problémy, prožívá nové formy nerovností, na které antikomunismus už není schopen dávat odpovědi.  Myslím, že část společnosti není spokojená s vývojem po roce 1989 a začíná se objevovat i určitá nostalgie po normalizaci, čímž se antikomunismus pochopitelně také oslabuje. Je to dáno i tím, že už není tak důležitým nástrojem pro politické prosazení. Myslím, že změna je rozhodně citelná v rámci akademického prostředí, které bylo v devadesátých letech často až takové teoreticky sterilní. Velká část vědců chápala nejen marxistickou teorii, ale obecně teorii jako takovou jako něco zbytečného, ideologického, něco, co pokřivuje fakta. To vedlo k tomu, že se zde v devadesátých letech vlastně nerozvíjela žádná kritická teorie nastupujícího kapitalismu. Marxismus byl odmítnut jako něco, co je překonané a nebezpečné, ale v podstatě se nepřicházelo s ničím novým, což podle mě hodně chybělo. Dnes už je ale mladší generace akademiků a akademiček schopna se na antikomunismus devadesátých let dívat kriticky a v podstatě ho chápat jako historický fenomén. Tento pohled vnáší často i do médií, čímž dále antikomunistický diskurs slábne.

Zároveň mi ale přijde, že v některých oblastech naopak dochází k institucionalizaci antikomunistického výkladu dějin. V roce 2007 tu vznikl ÚSTR, v roce 2008 pak Evropská platforma paměti a svědomí, jež se snaží totalitní výklad komunismu prosazovat i na legislativním poli.

Jedná se o léta 2005 až 2010, kdy vidíme obranný mechanismus lidí, kteří ještě neodcházejí z politiky či z akademické sféry, ale cítí, že se něco mění, a bojují o svou identitu. Ve výsledku byl ale antikomunistický diskurs nastaven tak hrozně politicky, že byl neudržitelný i v těchto institucích, které se nyní transformují. Dobrým příkladem je třeba to, že historik Michal Pullmann, který fungování ÚSTRu v minulosti otevřeně kritizoval, nedávno vydal spolu s Pavlem Kolářem knížku právě v tomto ústavu, což je podle mě určitá symbolická změna.

Dalo by se tedy říct, že marxismus začíná pro intelektuální levici být opět relevantním nástrojem?

Určitě. Marxismus se navrací do akademických diskusí, také představuje seriózní téma bádání v oblasti intelektuálních dějin. Generace mých rodičů zažila marxismus především v jeho dogmatické podobě, jako příručky marxismu-leninismu. A ten despekt, co k marxismu chová, je vlastně docela pochopitelný. Myslím, že v mé generaci se tyto věci hodně mění. Pro mě nepředstavuje marxismus jenom Lenin a Stalin, ale také skvělí autoři jako třeba Erich Fromm či Karel Teige. Nebo také Záviš Kalandra, jedna z prvních obětí stalinské represe v Československu. Marxismus patří k jednomu ze zásadních intelektuálních dědictví moderního politického myšlení, je to natolik významný a také velmi rozmanitý intelektuální směr, že ho prostě nemůžeme zcela odmítnout, to bychom vylili vaničku i s dítětem. Jde spíše o to být s ním v dialogu, chápat ho třeba jako metodu, která nám nabízí určitý kritický pohled na skutečnost, nejen jako politickou doktrínu. Každopádně jestli nás něco 20. století naučilo, je to fakt, že samotný marxismus už nikdy nemůže představovat vizi politického osvobození člověka.

 

A2LARM