Víkendové události v Charlottesville až příliš radikálně aktualizovaly otázku, jakým způsobem by měli Američané čelit rostoucí aktivitě neonacistické scény. Buď si s Hitlerovými pohůnky mohou poradit jako v případě hajlujícího mladíka, který na vlastní kůži pocítil, že není radno před antifašisty zvedat pravici se zavřenýma očima, nebo mohou místo pěstí použít metodu z doby, kdy byl boj proti nástupu nacismu ještě aktuálnější. Strhující argumentaci proti nacismu nabízí krátký americký snímek z roku 1947 pod názvem Nebuď cucák (Don’t Be a Sucker). I když film není ničím jiným než sedmdesát let starou antifašistickou propagandou z produkce amerického ministerstva války, přesně ukazuje, jak se s propagátory nadřazenosti bílé rasy vypořádat. Svědčí o tom minimálně nesmírná popularita ikonické dvou a půlminutové scény, která se v současnosti stala virálním hitem na sociálních sítí.
V rychle se šířícím krátkém klipu vystupuje rozhořčený řečník, jehož projev jako by vypadl z úst dnešních populistických bojovníků proti politické korektnosti, před tuctem posluchačů. „Vidím negry na pracovních místech, která patří mně i vám. A já se teď ptám, pokud takhle půjdou věci dál, co se stane s námi, pravými Američany?“ snaží se strhnout posluchače na svoji stranu. K černochům navrch přihazuje i katolíky, svobodné zednáře i migranty. Ti všichni v jeho očích představují infekci, která hrozí zamořit národ „amerických“ Američanů, ke kterým se svou upocenou gestikulací hrdě hlásí.
Svobodný zednář, Žid či katolík se vzájemně nenávidí, přitom se všichni ocitají na společenské periferii.
„Podobné řeči jsem už slyšel dříve, ale nikdy jsem nečekal, že je uslyším v Americe,“ reaguje na nacionalistického řečníka starší muž s výrazným východoevropským přízvukem. Svoje pohoršení vysvětluje vedle stojícímu mladíkovi, který s projevem souzní do chvíle, než je sám jako zednář osočen. Pochází z Maďarska, ale nyní se už cítí být americkým občanem. A kde slyšel ony plamenné nacionalistické řeči? V Berlíně, kde učil jako profesor na univerzitě. „Byl jsem hloupý. Považoval jsem nacisty za blázny, hloupé fanatiky. Naneštěstí to tak ale nebylo. Věděli, že nejsou dost silní, aby dokázali ovládnout sjednocenou zemi, tak rozdělili Německo do malých skupin. Předsudky potom používali jako praktickou zbraň k oblbnutí národa,“ doplňuje.
Trump a další cucáci
Jeho přesvědčivá argumentace tímto ve virálně šířeném úryvku končí, ve filmu ale pokračuje exkurzí do nacistické minulosti. Jeho slova o rozdělování národa v sedmnáctiminutovém snímku dostávají konkrétnější obrysy, když je ilustruje na osudech svých německých přátel z nacistického Německa. Svobodný zednář, Žid či katolík se vzájemně nenávidí, přitom se všichni ocitají na společenské periferii. Jejich vysoký sociální status v krátkém časovém úseku přejímá do té doby nezaměstnaný Hans, který jako stoprocentní Němec stoupá ve společenské hierarchii. Film připomene i jeho neslavný konec, když ironicky komentuje jeho smrt v Normandii jako kýžený zisk malého kousku země.
Celková rétorika filmu vychází nejen z antifašistické kritiky, ale především z multikulturního pojetí amerického národa. V dokumentárních prostřizích se Američané prezentují jako národ všech ras: děti různých barev pleti spolu hrají baseball a snímek také připomíná různorodý původ amerických vojáků bojujících proti nacistickému Německu v Normandii.
Přestože z černobílého filmu čiší dobová protinacistická propaganda, trefně rezonuje za současného růstu radikálně pravicových nálad v americké společnosti. Zmiňovanou pasáž s pouličním národoveckým řečníkem vyvěsil na svém twitterovém účtu antropolog a výzkumník Michael Oman-Reagan jako narážku na projevy prezidenta Trumpa. Řečník ve filmu ale posluchače nakonec nezíská – lidé reagují posměchem nebo nad ním nevěřícně kroutí hlavou. Divák si má z krátkého filmu odnést jasné sdělení: promyšlené argumenty, konkrétní příklady z minulosti i odhalení podvodu nacistických pohlavárů na německých občanech ho mají varovat před nebezpečím, které se v lákavé jednoduchosti nacistické ideologie skrývá.
Autor je spolupracovník redakce.