Ztracená čest Ulrike Meinhof


Čtyřicátá výročí Německého podzimu a Charty 77 přicházejí v roce stého jubilea bolševické revoluce. Obě události byly dozvuky osmašedesátého a zaslouží si srovnání.

Nedávná debata ohledně bádání nad totalitarismem vyprovokovala redaktora Respektu Marka Švehlu k tvrzení, že diktátorský či totalitní režim se dá popsat jen podle těch nejvíc utlačovaných. Švehla brání starou školu vědy o represi před post-revizionistickými novotami, hledícími za obzor kandelábrů směrem ke každodennosti lidí žijících pod šibenicí. Zákon je zákon, míní liberální novinář, a ten debatu nad povahou totalitní diktatury nepřipouští. Švehla spolehlivě ignoruje fakt, že ve skutečnosti jde o komplexnější výzkum společnosti než jen o pracovní tábory.

Zkusme však dát staré škole za pravdu a porovnejme dynamiku státní represe a odporu vůči ní v „totalitě“ a „demokracii“ osudného roku 1977. V prvním případě různorodá skupina intelektuálů v čele s Václavem Havlem zveřejnila Chartu 77, za kterou si její mluvčí odseděl pět let fešáckého žaláře, v tom druhém se západoněmecká Frakce Rudé armády (RAF) pokoušela vysvobodit z vězení své členy Gudrun Ensslinovou, Andrease Baadera a Ulrike Meinhofovou – ti všichni nakonec ve svých celách zemřeli.

Havel Meinhof Komplex

Lidská práva a svět bez kapitalismu byly zdánlivě odlišné věci, za něž Charta 77 a Frakce Rudé armády bojovaly na opačných stranách ostnatého drátu. Václav Havel se přitom v eseji Moc bezmocných dotýká i technokratizace moderní společnosti, i když byla hlouběji a šířeji kritizována už u myslitelů „nové levice“. Ostatně tak jako kořeny první generace RAF tkvěly v revoltě osmašedesátého, také mnozí mluvčí Charty 77 byli bývalými členy KSČ a protagonisty Pražského jara. Jakkoli československé disidentské hnutí bývá rámováno antikomunisticky, k maoistickým teroristům mělo ideologicky blíž než k polské Solidaritě.

V době, kdy Havel psal své eseje, lidé měnili politiku za slast soukromého pohodlí. Dnes vystrašení lidé uzavírají s politiky tiché dohody výměnou za pocit bezpečí.

Srovnáme-li pak přední osobnosti obou hnutí, které udávaly ideový tón – Václava Havla a Ulrike Meinhofovou – oba bojovali jinými prostředky za samosprávný socialismus. Jistě, známá Havlova polemika s Milanem Kunderou o českém údělu z roku 1968 jej obnažuje jako liberála vzhlížejícího k odkazu první republiky, jinak se však jako socialista alespoň deklaroval. Oba redaktoři – Meinhofová v hamburském levicovém magazínu konkret a Havel v literárním měsíčníku Tvář – byli etablovanými představiteli tehdejší kultury a politiky, kterým osud zamíchal karty. Havla by možná ani ve snu nenapadlo přikulovat v pivovaru a Meinhofová nejspíš neplánovala skončit na oprátce, nicméně oba museli pracovat s tím, co bylo: západní Německo prožívalo bouře širokých vrstev obyvatelstva od studentů, dělníků, žen po squattery, hippies či teroristy, zatímco v posrpnovém Československu se upálil Jan Palach a vlasatci popíjeli pivo na zakázaných koncertech. V něčem se však zkušenost jedněch i druhých podobala, neboť Němci i Čechoslováci prožili trauma vojenského obsazení země. A přece jen, když dva trpí tímtéž, není to totéž, neboť vojenské dobytí Německa bylo zároveň osvobozením od nacistické diktatury, zatímco vojenská intervence do Československa v roce 1968 znamenala naopak návrat autoritářského režimu.

Sevření bipolárního uspořádání poválečného světa bylo událostmi osmašdesátého narušeno v každém z obou táborů jinak, jednalo se však o tlak, jemuž čelila protestní hnutí západního i východního bloku – tedy RAF i Charta 77.

Hlas volajícího na poušti

Západoněmecká nová levice se přitom vyrovnávala nejen s vojenskou okupací a americkou nadvládou, ale také s nacistickou minulostí své země. Německé obyvatelstvo bylo zbaveno nacismu vojenskou silou zvenčí, aniž by došlo k antifašistické revoluci a celkovému osvobození společnosti. Navíc struktury nacistického režimu nebyly odstraněny, ale přetrvávaly v podmínkách demokratického uspořádání, takže mnoho bývalých vysoce postavených nacistů včetně soudců zastávalo důležité funkce i ve Spolkové republice Německo. Právě z těchto důvodů se bývalí nacisté – soudce Siegfried Buback a prezident zaměstnavatelského svazu Hans Martin Schleyer – stali oběťmi „rudého“ teroru.

Chartistická opozice, zahnaná do ilegality represivními složkami i politickým systémem, si byla na rozdíl od německých maoistů vědoma nemožnosti ozbrojeného odporu v zemi obsazené sovětským vojskem a obývané lidmi, kteří přistoupili na dohodu s režimem. Izolace byla sdíleným osudem protestních hnutí v obou typech pozdně moderní společnosti a také společnou příčinou jejich porážek, neboť masy se ve svém konzumerismu vzdaly zájmu o politiku. Václav Havel se tak spolu s Ulrike Meinhofovou stal hlasem volajícím na poušti.

Snídaně s Miterrandem

Ačkoli představitelé Charty 77 snídali s francouzským prezidentem Mitterandem čtrnáct let poté, co Jean-Paul Sartre navštívil v roce 1974 Andrease Baadera ve stuttgartském vězení, pacifistická strategie lokálního odporu se nakonec ukázala být úspěšnější. Ulrike Meinhof, jež formulovala politické texty své skupiny, totiž mechanicky přejala myšlenky Régise Debraye o možnosti partyzánské války ve vyspělých kapitalistických zemích, jak byly vedeny v Latinské Americe a Asii. Cílem podobných skupin operujících v Itálii, Francii a v USA bylo přenést války vedené ve Vietnamu a jiných rozvojových zemích „zpátky domů“. Přestože vietnamští partyzáni dokázali porazit vojensky mnohem modernější Francouze a Američany, západní městské guerilly takové štěstí v souboji s domácími ozbrojenými silami neměly a ani mít nemohly.

Německý podzim 1977 byl už jen smrtelnou křečí militaristické odnože osmašedesátnického hnutí. Alternativně levicovou odpovědí na krach první generace RAF se stala konference Tunix, pořádaná počátkem roku 1978 na Technické univerzitě v Západním Berlíně. Neformnální uskupení tzv. spontis, kteří tuto akci pořádali, vycházeli z kontrakultury squatterského a studentského hnutí a vymezovali se vůči maoistickým skupinkám i Východnímu Německu. Tunix přinesla strategii pochodu institucemi: v první fázi byl založen berlínský deník Die Tageszeitung a v roce 1979 vznikli němečtí Zelení. Spontánní proud nové levice se tak změnil ve stranickou strukturu, jež měla odhodit dlažební kostky i se samopalem a vstoupit na parlamentní půdu. Jestliže první krůčky tohoto politického směru zanechaly dětskou stopu v moři spotřebního ráje takzvaného hospodářského zázraku, stařecké papuče zelených politiků dnes nepřekročí hranici 9,3 procent.

Co z toho zbylo? Izolace dřívějších protestů v lepších čtvrtích západních velkoměst je dědictvím Zelených, kteří se dnes pokoušejí čelit nástupu krajní pravice, podporované sídlištní periferií a venkovem východu. A co lidská práva a Václav Havel, jehož jména se čeští Zelení dovolávají jako totemového bůžka? V době, kdy Havel psal své eseje, lidé měnili politiku za slast soukromého pohodlí. Dnes vystrašení lidé uzavírají s politiky tiché dohody výměnou za pocit bezpečí.

Co se týče míry a rozpětí odporu, znormalizovaní Češi a Slováci se neodvážili hromadně obsazovat prázdné domy ani unášet vrcholné představitele moci – a až na smrt Jana Patočky byla státní represe ve srovnání s poměry v západním Německu mírná. Pokud bychom zkoumali společnosti jen těmito měřítky, pak byly poměry v demokratických státech mnohem „totalitnější“. Lidé totiž hájí své zájmy a dohadují se s mocí.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM