Když starosta mění město v ghetto


Kladenský primátor Volf chce omezit vyplácení sociálních dávek na celém území města a zbavit se tak nejchudších obyvatel.

Už při příjezdu do Kladna upoutá pozornost množství červenobílých panelů s tváří Tomia Okmury a heslem: „Ne islámu, ne teroristům“, které lemují snad všechny ulice. I přes svou blízkost hlavnímu městu působí Kladno spíš jako periferie republiky – v historickém centru střídají prázdné výlohy nápisy „vše za 30 Kč“ a second handy. Život z ulic postupně vysálo nedaleké nákupní středisko Central, otevřené před dvěma lety.

Sedmdesátitisícové město je známé nejen hokejem a hutěmi, ale také chudobou a drsnou realitou ubytoven, kterých je v Kladně dvacet čtyři. Některé nabízejí slušné bydlení za přijatelnou cenu, ale často jen pro neromské obyvatele. Romové končí v domech zamořených šváby a štěnicemi, kde i pětičlenné rodiny obývají jednu místnost bez nároku na soukromí a na patrech jsou společné sprchy. Ceny nestandardního bydlení dosahují často závratných výšek – nájem za jednu místnost pro pětičlennou rodinu se může vyšplhat až na dvacet tisíc korun za měsíc. Nájemníci jsou nezřídka vystavení šikaně ze strany provozovatelů ubytoven, ale standardní nájemní bydlení pro ně není dostupné.

„Sociální bydlení pro tuto klientelu rozhodně stavět nebudeme… My chráníme většinu před menšinou.“

— Milan Volf, primátor Kladna

Navzdory tomu, že je ekonomika země na vzestupu, klesá nezaměstnanost a rostou platy, situace obyvatel ubytoven se nijak nezlepšuje. Často jsou kvůli svému původu a nízké kvalifikaci trvale vyloučení z trhu práce a pokud vůbec seženou práci, pak jen za minimální mzdu, která však nepokryje náklady na život. Mnozí lidé se ocitají v dluhové pasti a kvůli exekucím přicházejí o významnou část příjmů, takže raději pracují načerno. Mezi největší zaměstnavatele v regionu patří firma Lego nebo Amazon v Dobrovízi. Podle zkušeností místních je práce v distribučním velkoskladu americké korporace sice poměrně dobře placená, ale velmi náročná. Pracuje se v desetihodinových směnách, během kterých pracovníci nachodí desítky kilometrů.

Proč stát nestaví byty?

Starší muž stojící na autobusové zastávce na okraji sídliště pohotově odpovídá na dotaz po ubytovně svérázným „vtipem“, kterému se také sám zasměje: „Já se tu moc nevyznám. Chodil jsem tady jen rok na vojnu a lituju, že jsme nefasovali náboje zdarma. Víte proč? Abysme mohli střílet cikány, co se nám tu přemnožili.“ Do hovoru se přidá další usměvavý sedmdesátník a snaží se ho usměrnit: „Ale některý se přece jen přizpůsobili.“

V jedné z kladenských ubytoven bydlí paní Janáčková s přítelem a popisuje svou situaci: „Za jeden pokoj a koupelnu platím devět tisíc korun, ale doplatek na bydlení mi teď snížili a klesla i dávka na živobytí. Musím doplatit víc a už mi nezbývají peníze na léky na cukrovku.“ Bydlí sice v jedné z lepších ubytoven, ale i tady panuje tvrdý režim a za každou drobnost nebo zpoždění platby se trestá okamžitým vyhazovem. Ukazuje prázdnou ledničku a zbytky zkaženého chleba a tvrdí, že jí už nezbývají peníze na jídlo. Její situace se zhoršila poté, co v červenci vešla v platnost novela zákona o pomoci v hmotné nouzi, která plošně snížila doplatek na bydlení o deset procent. Dávka chodí přímo na účet provozovateli ubytovacího zařízení.

Paní Janáčková spolu se svým přítelem dostávala do letošního léta příspěvek na živobytí ve výši 7100 korun, který ale od září klesl pod šest tisíc. Nikdo jí nevysvětlil, proč dostává méně peněz, ale zřejmě neodpracovala povinných dvacet hodin za měsíc, jak stanoví zmíněná novela zákona. Podpora se jí snížila i přesto, že jí lékařka nedoporučila vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu pracovat. Větší část dávky navíc dostává v poukázkách na jídlo, které nemůže použít na nákup léků ani na zaplacení ubytovny. Aby mohla doplácet za ubytování, prodává, tak jako ostatní, stravenky za peníze. Za poukázky v hodnotě tisíc korun dostane na černém trhu osm set korun v hotovosti. Drží v ruce recepty na léky za 240 korun, které si nemůže vyzvednout, a popisuje, jak se jí v posledních dnech přitížilo. V devadesátých letech přišla o práci, ale další už si najít nemohla, protože je negramotná. Při loučení dodává: „Nechápu, jak nás tady můžou takhle nechat. Proč stát nestaví byty?“

Ochránit většinu před menšinou

Novelu zákona o pomoci v hmotné nouzi teprve začínají úřady a samosprávy zavádět do praxe. Právní úpravu připravenou Ministerstvem práce a sociálních věcí doplnil pozměňovacími návrhy poslanec za ODS Vladislav Vilímec, který tak chtěl podle svých slov dát obcím větší pravomoc rozhodovat o vyplácení dávek na bydlení v ubytovnách. Vilímec do zákona prosadil sporné ustanovení umožňující obcím stanovit takzvanou oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů. Pokud obec k tomuto kroku sáhne, může v dané oblasti plošně zastavit vyplácení doplatků na bydlení nejen všem nově příchozím lidem v nouzi, ale také těm, kteří se musí v rámci obce přestěhovat do nového bytu. Při návštěvě kladenských ubytoven je zřejmé, že zpřísnění podmínek vyplácení dávek dopadá tvrdě zejména na nejzranitelnější obyvatele: na mnohočetné romské rodiny, matky samoživitelky a na zdravotně postižené.

Na severu Čech zavedl oblast bez dávek nejprve Jirkov, čímž se spustil dominový efekt a s podobnými návrhy přišli politici v Litvínově a Děčíně. Následovaly Obrnice známé jako jedno z nejzadluženějších míst v České republice, v exekuci je tam každý druhý. Svérázným způsobem si novelu zákona vyložil kladenský primátor Milan Volf (Volba pro Kladno, dříve ODS), když koncem září navrhl zavedení „oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů“ na území celého města. V rozhovoru pro Český rozhlas tvrdil, že se jedná o „jediný způsob, jak zastavit další přistěhovávání sociálně slabých a nepřizpůsobivých“. Primátor považuje většinu lidí, kteří pobírají sociální dávky, za „totálně nevzdělatelné“ a tvrdí, že na Kladně žije „4,5 procenta nepřizpůsobivých“, které hodlá z města vystrnadit.

Z celkem 3500 příjemců doplatku na bydlení je podle jeho slov pouze dvacet čtyři slušných lidí, kterých se restrikce dotknout nemá. Na otázku, proč obec raději nepodporuje vznik dostupného bydlení, Volf opáčil: „Sociální bydlení pro tuto klientelu rozhodně stavět nebudeme… My chráníme většinu před menšinou.“ V oficiálním odůvodnění zavedení této městské zóny, kde se zastaví vyplácení doplatků na bydlení, uvádí jako hlavní důvody „soustředění velkého počtu nízkopříjmových osob ohrožených sociálním vyloučením“ a „lineární nárůst výskytu trestné činnosti“.

Vytlačit chudé

Jiný názor má terénní sociální pracovnice Petra Hrubá z kladenské pobočky organizace Člověk v tísni: „Opatření není rozumné a povede spíš k prohloubení sociálních problémů. Odůvodnění vyhlášení oblasti je v mnoha bodech zpochybnitelné, zejména pokud se týká nárůstu kriminality nebo počtu vyměněných jehel.“ Na slova primátora o „přívalu nepřizpůsobivých“ odpovídá: „Žádnou zvýšenou migraci jsme nezaznamenali. Během sedmi let práce v terénu pozoruji běžnou cyklickou migraci, kdy se stěhují lidé s nestabilním bydlením ve městě nebo regionu a hledají bydlení po ubytovnách.“ Postup Milana Volfa považuje Petra Hrubá za pokračování dlouhodobé snahy vedení města vytlačit chudé na periferii. Město podle ní sahá spíše po tvrdých represivních opatřeních namísto snahy o prevenci ztráty bydlení a dosud nemá žádnou koncepci zavádění dostupného bydlení. Na druhou stranu uvádí, že v posledních letech sledují změnu přístupu sociálního odboru města Kladna, který více spolupracuje s poskytovateli služeb a pokouší se o inovace.

„Opatření by se dotklo lidí, kteří by z nějakého důvodu museli opustit stávající ubytovnu. Například pokud se jim narodí dvojčata a potřebují větší pokoj, pokud mají možnost získat byt s vlastní koupelnou nebo musí utéct před domácím násilím,“ dodává sociální pracovnice. Lidé, kteří takto přijdou o doplatek na bydlení, skončí v jednom ze dvou azylových domů s nedostatečnou kapacitou, nebo se budou muset odstěhovat do jiného města, kde ještě budou mít na dávky nárok. Primátor Volf navíc v médiích otevřeně přiznává, že vystěhování nežádoucích skupin obyvatel je jeho cílem. Důsledek opatření bude přesně opačný, než jaký deklaruje v odůvodnění – pravděpodobně v Kladně dojde k nárůstu bezdomovectví i sociálně nežádoucích jevů.

Ústavě navzdory

Podle sociálních pracovníků představuje problém příliš vágní zákonná definice oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, kterou si mohou jednotlivé obce vykládat velmi volně. Pokus vedení Kladna omezit sociální podporu v celém městě je zatím ojedinělý, ale může inspirovat další starosty, kteří se budou chtít zbavit chudých. Podle právníků organizace Člověk v tísni i podle vyjádření Platformy pro sociální bydlení může opatření vydané na základě novely zákona o pomoci v hmotné nouzi porušovat základní práva garantovaná Ústavou. Novela narušuje princip rovnosti v celém sociálním systému, pokud znevýhodňuje žadatele žijící v obcích, které se rozhodly dávky nevyplácet. Dále omezuje svobodu pohybu a pobytu a narušuje práva na pomoc v hmotné nouzi i na ochranu rodiny.

V současnosti vydává asi 300 000 lidí více než 40 procent svých příjmů za bydlení, 200 000 z nich je v akutní bytové nouzi. V ubytovnách žije celkem 18 tisíc domácností, které pobírají doplatek na bydlení. V naprosto nevyhovujících podmínkách dočasného bydlení vyrůstá okolo pěti tisíc dětí. Situace obyvatel Kladna potvrzuje obavy, že omezení vyplácení sociálních dávek dále prohlubuje chudobu a rozhodně nepovede k omezení ubytoven. Lidé v bytové nouzi, sociální pracovníci i odborníci na tuto problematiku se shodují, že jediným řešením je vybudování sítě dostupného sociálního bydlení. Zákon o sociálním bydlení, který nedokázala prosadit dosluhující koalice, by se proto měl stát prioritou pro vládu, která vzejde z parlamentních voleb.

Autor je redaktor Alarmu.

 

A2LARM