Foto Ester Klimecká, Petr Globočník
S Petrem Globočníkem se cestou do janovského sousedského domu Libuše setkáme omylem už v Litvínově na nádraží. Petr Globočník je členem Strany zelených a zastupitelem v Litvínově. Cestou si povídáme o chybějící místní infrastruktuře i o „bitvě o Janov“, která se odehrála v roce 2008. Globočník v době masivních neonacistických protestů na sídlišti Janov už nebydlel. Tehdejší protesty mu ovšem připadaly jako jako blesk z čistého nebe. V Janově byly během posledních pěti let zbořeny už čtyři vybydlené panelové domy – kromě toho, že sídliště čelí trvalému vylidňování, mnohé privatizované byty v lokalitě pronajímají chudým rodinám tzv. obchodníci s chudobou za nepřiměřené částky a sídliště je v očích veřejnosti trvale stigmatizováno a označováno nálepkou vyloučené lokality.
Jde o změnu optiky, tedy nekoukat na to tak, že v Janově nemá nic cenu. Pojďme se zaměřit na to, co máme k dispozici, co umíme a co dokážou místní lidi.
Petr Globočník se v Janově narodil a vyrostl. Později se odstěhoval a vrátil se v roce 2018. Tehdy – den před vyhlášením výsledků komunálních voleb – na sociálních sítích slíbil, že pokud Strana zelených ve volbách uspěje, přestěhuje se do rodného Janova zpátky. A protože se Globočník do litvínovského zastupitelstva skutečně dostal, začal hledat na sídlišti bydlení. „Byly zde nějaké možnosti – třeba CPI, tedy obchodníci s chudobou, nebo SBD Krušnohor. S nimi jsem se ale pak soudil kvůli jejich rasistické komunální kampani v Mostě, která byla brutálně za hranou vůči Romům. Pak zde byli malí obchodníci s chudobou, kteří mi tenkrát nabízeli byt za 12 nebo 14 tisíc. Jako sociální pracovník jsem bral 18 tisíc a platit 12 se mi tedy úplně nechtělo,“ vzpomíná Globočník. Přiznává, že v jeden moment pochyboval, zda bude schopen naplnit předvolební slib. „Tak jsme tady chodili a mě napadlo, že je tady vila Libuše.” Vilu si Globočník koupil, přestože jej ostatní přátelé od nápadu odrazovali. „Ze začátku to vážně nebylo jednoduché, protože obavy kamarádů se naplňovaly. Byť ne beze zbytku. Naštěstí jsme to vydrželi dál.“
Když dorazíme do Libuše, Petr Globočník jde nakrmit slepice. Ve vile z konce 19. století je spousta světla, na chodbě stojí stolní fotbal a taky terárium s agamou vousatou – děti, které do vily později přijdou, mi vyprávějí, že kouše, protože byla v minulosti týraná. V některých chodbách je odkrytá kabeláž, jiné místnosti – zejména v přízemí – jsou již zcela zrekonstruované. Cílem sousedského domu Libuše je vytvořit v Janově prostor pro místní komunitu. Nápad na projekt, v němž by se snoubila sociální práce i prostá koexistence lidí na místě, kde se cítí dobře, získal Globočník, když pobýval v Alternatives Jugendzentrum v Chemnitz a v Alte Braurerei v Annabergu. „Tam jsem pochopil, že tyhle věci tady nejsou. Myslím tím nějaké místo, kde by nebylo znát, kdo je sociální pracovník a kdo je klient. Když jsem tam přišel, ptal jsem se, kde je sociální práce a ty papíry? A oni, že papíry taky dělají, ale že jsou až to poslední. Důležitý je člověk.“
Rekonstrukce ve vile probíhaly konzistentně od založení sousedského domu Libuše v roce 2019 a některé, včetně nové střechy, ho ještě čekají. Musím se proto Globočníka zeptat, jak mohla komunitní práce pokračovat i během rekonstrukcí. „Já jsem vůbec nevěděl, že děláme komunitní práci. To, že se to tak jmenuje, jsme zjistili až později. My jsme tak nějak koexistovali s místními a zvali jsme je, aby se stali součástí domu. Takhle si představuju, že by to mělo fungovat. Bylo to takové přirozené, divoké, spontánní, bez pravidel a bez projektů. Bylo to moc fajn. Ale taky jsme si říkali, tyjo, tady nám teče ze střechy. I zimy byly dost nepříjemné.“ To, co se ve vile děje, se v průběhu času mění podle zájmu lidí, kteří na aktivitách ve vile Libuše participují – byla zde „minizoo“ (již zanikla) nebo posilovna, jež se nyní stěhuje na jiné místo. „Je to hlavně o lidech, kteří tady jsou. Je to takové spontánní. A to bych chtěl, aby tak zůstalo. I když je to to nejtěžší.“ Pravidelně nicméně ve spolupráci s Libuší probíhá sportovní kroužek a jednou za rok Ghetto festival. V sousedském domě se také konají přednášky a workshopy.
Během našeho rozhovoru do Libuše dorazí děti, které si v klubovně hrají, a také Zdeněk Kronik a Filip Pojer, kteří mají v prvním patře Libuše pronajatý ateliér jako „rezidenti“. Přijdou i členové hudební kapely B.D.C. Crew, kteří si ve vile zřizují nahrávací studio a pomáhají s opravami. „Rezidenti“ vily neplatí nájem, ale podílejí se na chodu sousedského domu. „My vždycky říkáme, že jsme otevřený pro všechny, ale nejsme pro každého. Máme nějaké bariéry, které zase chrání naši komunitu,“ upozorňuje Globočník. „Vždycky je to věcí důvěry, která je křehká, dlouho se buduje a strašně rychle se ztrácí. To je největší slabina našeho domu, že je založený na důvěře. A zároveň je to jeho největší síla.“
Vila Libuše je stále ještě relativně mladý projekt – její efekt na janovskou komunitu v současnosti teprve začíná být znát. „My jsme zatím ve fázi, kdy teprve budujeme komunitu kolem Libuše. Janov je velký – je větší než Chanov a nemá tolik starousedlíků. Je to tu jiný. My dnes začínáme projekt s Architekty bez hranic, který má pomoci přeměnit veřejný prostor pomocí participace zdejších obyvatel. To je výzva a uvidíme, jak se nám bude dařit. Nechci mít pocit, že děláme něco jen sami pro sebe. Už děláme festival, kluci dělají streetartový věci – to všechno prosakuje. Chci, aby naše práce šla i víc ven.“ Za přednost Libuše Globočník každopádně považuje, že se jedná o skutečně otevřený prostor, který není uzavřen jen pro místní komunitu: „Libuše není ghettoidní. Není jenom pro Romy, Vietnamce nebo pro Čechy. Můžou zde být všichni. A každý tady má svůj prostor, když se naučí respektovat ostatní. Nevytváříme ghettíčko v ghettu pro Romy.“
Je ale zřejmé, že bojovat s realitou sociálního vyloučení je podobné jako bojovat s větrnými mlýny. Petr Globočník se ale snaží problematiku rámovat pozitivně. Když se ho chci zeptat na to, jakým způsobem lze zlepšovat život na místech, jako je Janov, skáče mi do řeči a upozorňuje: „Jo, ale si myslím, že je hodně důležitý říct, že v Americe říkají těmhle místům ‚opportunity areas‘. Tedy místa, kde je příležitost na každém rohu – což tady podle mě je. Jde o změnu optiky, tedy nekoukat na to tak, že v Janově nemá nic cenu. Pojďme se zaměřit na to, co máme k dispozici, co umíme a co dokážou místní lidi. Český přístup k sociální práci je často paternalistický a jenom dělá neschopy z druhé strany. Přitom to tak vůbec není. I když ti kluci nedodělali základku, tak to, že nám pomohli přenést stavební materiál, je bomba. Tohle chybí v českém boji proti sociálnímu vyloučení, potažmo proti chudobě. Aby lidi dostali příležitost práce, která bude důstojná. Aby třeba lidé, kteří mají exekuce, nebyli pronásledovaní a na obtíž svým zaměstnavatelům – takové věci by se měly odbourat, případně by je stát měl zaměstnavatelům kompenzovat.“
Mise Libuše spočívá v destigmatizaci a otevření místa všem. Lidem z Janova i lidem odjinud. Změna musí nutně probíhat pomalu, zvlášť je-li zatím iniciována hlavně zdola. Večer ale do Janova ve spolupráci se sousedským domem Libuše dorazili Architekti bez hranic – druhý den měli s místními řešit, jakým způsobem ideálně organizovat veřejný prostor Janova včetně vzniku laviček a dětského hřiště. I to je způsob – společně například s festivaly, přednáškami nebo lekcemi jógy v Libuši – jak život v Janově pozvolna zlepšovat.
Autorka je redaktorka mostecké redakce Alarmu.
Tento text byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.