Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Čechoslováci pod španělským nebem

Nová kniha publicisty Stanislava Motla mapuje osudy československých interbrigadistů ve španělské občanské válce. Jejich odvážný antifašismus je dodnes inspirující.

Působení Čechoslováků ve španělské občanské válce, tedy v letech 1936 až 1939, stále patří k málo známým tématům našich dějin. Nová kniha novináře Stanislava Motla Peklo pod španělským nebem (Rybka Publishers) se snaží toto bílé místo zaplnit, což má velký smysl. Interbrigadisté, kteří pomáhali španělské republice bojovat proti fašismu, se dnes těší rostoucímu mezinárodnímu věhlasu. V Česku je tomu ale spíš naopak: tito lidé buď upadli v zapomnění, anebo jsou vykreslováni jako „Stalinovi žoldáci“, kteří šířili bolševismus. Je nejvyšší čas to změnit – i s ohledem na dnešní sílící vliv krajní pravice.

Společně proti Frankovi

Španělská občanská válka dávno skončila, ale její dědictví stále rozděluje. Začala vojenským povstáním ultrapravicových generálů proti legitimně zvolené vládě v Madridu, v níž měla převahu levice. Zároveň byla předehrou dosud nejstrašnějšího konfliktu v dějinách lidstva – druhé světové války – a zvěrstev holocaustu. Ostatně na stranu povstalců v čele s generálem Franciskem Frankem se brzy přidaly fašistická Itálie a nacistické Německo s nejnovější výzbrojí. Na pomoc španělské republice se zase zvedla vlna mezinárodní solidarity, včetně desítek tisíc dobrovolníků z celého světa, a po jistém váhání také Sovětský svaz.

O těchto lidech se málo ví, a přitom jim patří velká úcta. Je skvělé, že spousta Čechů jen neseděla doma se založeýma rukama, ale našla v sobě dost odvahy, aby bojovala proti fašismu.

Tehdejší Československo – stejně jako většina evropských zemí – oficiálně zachovávalo politiku neutrality a do konfliktu se nevměšovalo. Jenže vzhledem k tomu, že se do španělské války aktivně vložili Hitler a Mussolini, to byl dost pokrytecký postoj. A tak zatímco evropské vlády nechávaly republikánské Španělsko na pospas fašistické invazi, lidé v jednotlivých zemích začali organizovat finanční sbírky a odcházet do dobrovolnických jednotek – interbrigád.

Už v říjnu 1936, tři měsíce po začátku Frankova povstání, vznikl v Československu Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku. V jeho čele stál sociální demokrat a bývalý poradce amerického prezidenta Wodroowa Wilsona Viktor Voska. Do organizování pomoci se zapojili sociální demokraté, komunisté, odboráři nebo národní socialisté. Španělská republika se těšila oblibě také u inteligence – na její podporu se angažovali slavní vědci a umělci jako třeba Jaroslav Heyrovský, Karel Čapek, Emil Fila, František Halas a další. Na španělské bojiště pak dobrovolně odešlo přes dva tisíce Čechoslováků – mužů i žen.

Čas ukázal, že právě španělská válka byla začátkem něčeho mnohem horšího, což interbrigadisté zpravidla tušili.

Interbrigadisté, děti své doby

Stanislav Motl mapuje příběhy několika československých „španěláků“. Zpravidla šlo o lidi, kteří na vlastní kůži prožili dopady Velké hospodářské krize, viděli nástup Hitlera a spojovaly je sny o spravedlivějším světě. Byli to zároveň idealisté i dobrodruzi a byli ochotní nasadit krk v boji proti fašistům. Byli mezi nimi trampové, anarchisté, komunisté, antifašističtí katolíci, Židé a mnozí další. Sami tajně odjížděli – českým úřadům navzdory – do Francie, kde se soustředily mezinárodní brigády a odkud je čekal náročný přechod přes Pyreneje do Španělska.

Jedním z příkladů je osud Jana Mrkvy – všestranně nadaného sportovce a mistra Československa v řeckořímském zápase. Jeho skvělou sportovní kariéru ovšem ve třicátých letech zmařila hospodářská krize. Mrkva nemohl najít slušnou práci, což ho přimělo k politickému angažmá, organizování demonstrací a vstupu do komunistické strany. Také se zamiloval do dívky, jejíž rodiče vztahu bránili, protože pro svou dceru počítali s bohatším ženichem. Mrkva nakonec odjel bojovat do Španělska jako řidič tanku, ve kterém ale v roce 1938 uhořel. Jeho dívka ho do Španělska následovala, otěhotněla s ním, ale do Československa se už musela vrátit sama – těhotná, těžce nemocná a nenáviděná v rodné vesnici, kde po porodu zemřela.

Ve Španělsku zahynuly stovky Čechoslováků. Působili v několika jednotkách, z nichž k nejznámějším patřila kulometná rota Jana Žižky z Trocnova, nebo protiletadlová baterie Klement Gottwald. Šlo o vůbec jednu z prvních protileteckých jednotek na republikánské straně, která měla na svém kontě desítky sestřelených německých a italských letadel. Na španělské frontě také sloužili čeští lékaři v lazaretu Jana Amose Komenského jako třeba doktor Karel Holubec anebo pozdější hrdina pražského jara František Kriegel.

Je nutné šířit teror… 

O španělské občanské válce a interbrigadistech se dodnes vedou bouřlivé spory. Kritici levicového Španělska poukazují na angažmá SSSR na straně republikánů, na nevraživost mezi jednotlivými levicovými frakcemi – anarchisty, trockisty, sociálními demokraty a komunisty, stejně jako na krvavé čistky, které mezi nimi prováděla sovětská NKVD. Podle ještě vyhrocenějších výkladů historie pak dokonce generalissimus Franco údajně „zachránil Španělsko před bolševismem“. Takový názor ale svědčí o hrubém nepochopení moderních dějin.

Dobrovolníky, kteří odcházeli do Španělska, v první řadě motivovala hrozba nastupujícího fašismu. Jak připomíná Motl, tito lidé nemohli za různé strategicko-politické hry, které v souvislosti se španělskou válkou rozpoutaly tehdejší velmoci. Nemohli ani za to, že západní mocnosti v čele s Francií a Británií daly od Španělska ruce pryč, takže vláda v Madridu byla vděčná za jakoukoli podporu – včetně té ze SSSR. Moskva si ovšem za vojenskou pomoc nechala královsky platit. Za poskytnutou výzbroj, která byla často zastaralá a nefunkční, museli španělští republikáni Sovětům zaplatit stovkami tun svých zlatých rezerv.

Na obou stranách – frankistické i republikánské – docházelo i k válečným zločinům. Republikáni soupeřili mezi sebou a anarchisté a komunisté bojovali proti sobě, což zachytil třeba George Orwell nebo režisér Ken Loach ve filmu Země a svoboda. Jak ale připomíná britský historik Paul Preston v oceňované knize Španělský holocaust, ze zhruba dvou set tisíc civilních obětí španělské války připadají více než dvě třetiny na frankistické síly. Po jejím konci byly další desítky tisíc republikánů popraveny a statisíce nahnány do věznic a pracovních táborů. Franco tedy nebyl žádný diktátor v rukavičkách. Pod jeho velením se teror stal oficiální politikou. Jak prohlásil jeden z frankistických generálů: „Je nutné šířit teror a bez skrupulí zabít každého, kdo nesmýšlí stejně jako my!“

U Madridu se bojovalo za Prahu

Po vítězství Franka čekaly interbrigadisty další dramatické chvíle. Někteří skončili v koncentračních táborech, jiní se zapojili do druhé světové války v řadách britských a francouzských jednotek a další se přidali k protinacistickému odboji v Československu, při čemž mnoho z nich zahynulo. Po únoru 1948 se pak řada bývalých interbrigadistů stala obětí stalinských čistek a prošla politickými procesy. Někteří, jako třeba interbrigadista Leopold Hofman, později podepsali Chartu 77.

Známé heslo „U Madridu se bojuje za Prahu“ dnes někomu může připadat naivní. Jenže čas ukázal, že právě španělská válka byla začátkem něčeho mnohem horšího, což interbrigadisté většinou tušili. Jak později řekl jeden z nich: „Jsem Žid a Židé byli první, kteří si uvědomovali nebezpečí nacismu. Proto jsem šel do Španělska.“ O těchto lidech se málo ví, a přitom jim patří velká úcta. Je skvělé, že spousta Čechů jen neseděla doma se založenýma rukama, ale našla v sobě dost odvahy, aby bojovala proti fašismu. A je velká zásluha Stanislava Motla, že oživil jejich paměť a vzpomínky pro naši generaci. Právě dnes je to zapotřebí víc než kdy jindy.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image