Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Feminismus a sexuální revoluce se navzájem potřebují

Puritánské tendence současného feminismu ohrožují samu jeho podstatu. Feminismus by měl vést k osvobození.

Z polospánku mě probouzí pohlazení. Můj přítel opakuje přezdívku, kterou to ráno vymyslel pro určitou partii mého těla. Přejíždí prsty po mojí nahé kůži. Převaluji se a zvažuji, jestli zvolit slast doteku, nebo delšího spánku.

U snídaně pak prohodím: „Víš, že bych tě mohla žalovat? Sex ve spánku…“ Navazuji na naši konverzační hru – on sám mi často vyčítá můj nesmlouvavý způsob svádění. „Ale jenom ve Švédsku,“ reaguje. „Nebo bychom se mohli nechat vyloučit z nějakého safe-spaceu.“ „Nabonzujeme se navzájem. Usvědčil bych tě ze sexismu raz dva a dostala bys zákaz vstupu.“ „Ty taky.“ „Jenom by jim asi bylo trochu divný, že spolu dál dobrovolně žijeme.“

Puritánská rétorika

Jsme oba feministé a jsme queer. Feminismus pro nás byl ve svých počátcích způsobem, jak obohatit církevní morálku. Levicové feministické prostředí představovalo prostor, ve kterém se dalo dýchat bez ohledu na menšinovou orientaci nebo nejasnou genderovou identitu. V posledních letech ale feministická kritika chvílemi používá až puritánskou rétoriku. Neustálé propírání sexuálních přehmatů. Aktivistky, které léta útočí na slovník kohokoli a srší přitom agresivitou, záplavy argumentů založených pouze na genderu pisatele. V záchvatu mnohdy oprávněného hněvu na společenské předsudky jsou vnímány jako útok i komplimenty a určité sexuální techniky, pokud není jasné, jestli k nim došlo se souhlasem nebo bez něj. Nechtěně se tak stírají hranice mezi pachateli trestných činů a autory nevhodné poznámky. Pod palbou se může jednoduše ocitnout i citlivá bytost, která třeba někdy někomu vyjádřila náklonost v nevhodný čas.

Pokud feminismus pouze kritizuje špatné chování ve vztazích a aktivně nebuduje širokou kulturu otevřenou sexualitě ve všech jejích formách, je jednoduché nabýt dojmu, že obviňuje sexualitu jako takovou.

Přes veškerou snahu zdůrazňovat nutnost konsensu a pestrost jeho podob se vynořují nové stereotypní vzorce. Ženy v nestandardních partnerských pozicích jsou jednoduše vylíčeny jako oběti nebo děvky. Ačkoli se v naší společnosti nekonají žádné velké feministické demonstrace ani nedochází ke konkrétním obviněním, v určitých kruzích se může cítit v ohrožení každý, kdo přijímá dominantnější roli.

Mezi feministkami koluje grafika zahraničního původu. Má pomoci těm, kteří se pokoušejí rozlišit, které chování je vhodné a které obtěžující. Grafika navrhuje, aby se jedinci chovali k druhým „jako by to byla jejich babička“, na ženu například nemají zírat, nevyžádaně se jí dotýkat, ale můžou jí podržet dveře nebo ji pozvat na kafe. Tato grafika v podstatě naznačuje, že existuje jenom jeden způsob „slušného“ nebo „hezkého“ jednání, který uplatňujeme stejně tak vůči našim prarodičům jako vůči lidem, do kterých jsme zamilovaní nebo nás sexuálně přitahují. Alespoň za sebe musím říct, že si nepřeji, aby se mnou muži nebo ženy, které se mi líbí, jednali jako se svojí babičkou. Erotika zírání a nedomluvených, „nadbytečných“ dotyků je něčím, co mám potřebu si hýčkat i v dlouhodobém vztahu, je to koření, které nám připomíná, že náš vztah není jen přátelstvím dvou spolubydlících. Líčení slušného jednání oproti tomu někdy vypadá jako co nejméně erotický kontakt. Partnerská láska je ale spojena s vášní, která s sebou nese i extrémní projevy. Přináší chvíle extáze i pláče, orgasmy i pocity stesku a prázdnoty. Možná nám milovaní dokazují lásku kyticí růží nebo drahou dovolenou, ale nejspíš nám její hloubka dojde, až když vidíme, jak se pro vás zlobí, trápí nebo jednají iracionálně. Možná existují lidé, kteří si přejí, aby se k nim milenci chovali jako ke svým babičkám, cílem feminismu by ale nemělo být dělat z toho normu.

Některé „puritánské útoky“ se týkají svobody vyjadřovat erotiku sobě vlastním způsobem. Ve feministických kruzích se naštěstí nesetkáváme se zjevnou homofobií a míra bifobie a transfobie je zde znatelně menší než ve většinové společnosti. Někdy se ale můžeme setkat s interpretací, která považuje samotnou heterosexuální lásku za něco nefeministického. Pokud bychom důsledně prosazovali, aby se naše jednání vůči mužům a ženám nelišilo, museli bychom se asi všichni nechat vykastrovat nebo se stát přeerotizovanými bisexuály. Proto je důležitý důraz na projevy sexuality v jejím širokém spektru – od BDSM po lásku stárnoucích prarodičů, od asexuality po polyamorii, od pansexuality po slabost pro obrovské fousaté chlapy, co vlastní alespoň jeden Harley. Pokud feminismus pouze kritizuje špatné chování ve vztazích a aktivně nebuduje širokou kulturu otevřenou sexualitě ve všech jejích formách, je jednoduché nabýt dojmu, že obviňuje sexualitu jako takovou.

V hlavním proudu české společenské debaty je stále velmi jednoduché feminismus kritizovat. Feministky dostávají kartáč ze všech stran. Většina prezidentských kandidátů nepochopila ani v obrysech kampaň #MeToo. Ženy v české společnosti se k feminismu většinově nehlásí, spíše si do něj rády kopnou. U tak často napadané skupiny, jakou feministky nepochybně ve většinové české společnosti jsou, je pak jednoduché vytvořit si silné obranné mechanismy. Pokud se ale obvinění z šovinismu a neochota k diskusi začne uplatňovat i vůči lidem, kteří feminismus znají a nemají problém se s ním na určité rovině ztotožnit, proměňujeme se z aktivistů v obyvatele upířího hradu popsaného Markem Fisherem. Na určitou zaseklost dialogu mezi feministkami a feministy a na nízkou srozumitelnost některých feministických gest před časem nevybíravě upozornil spisovatel S.d.Ch.

Feminismus má silnou tradici podpory těch slabších a zranitelnějších

Citlivost pro všechny

V okamžiku, kdy se spolu s tématem sexuálního obtěžování probírá konečně otevřeněji otázka lidské sexuality, je neobyčejně důležité neutíkat k tradičním morálním vzorcům. Feminismus vždy strážce tradiční morálky dráždil. Je ideologií, která se snažila rozbít pouta předsudků a zvyků a osvobodit ženy a muže k novému zažívání sebe samých. Má dlouhou tradici boje proti předsudkům, vládnoucím mechanismům a důrazu na „přirozenost“. Bylo by proto bizarní a tragické, kdyby se právě feminismus stal tvůrcem a udržovatelem nové morálky.

Logika konsenzu by tedy neměla být jednoduše přirovnatelná ke smlouvě. V případě sexu jde především o sladění tělesné touhy dvou lidí, nikoli o myšlenkový úkon, spojený s vyváženou formulací. Wilhelm Reich, který mluví o ideálním sexu jako o aktu vrcholné empatie a vcítění se do druhého, dodává, že v tomto případě už nejsou slova potřeba. Zdůrazňování možnosti říct kdykoli „ne“ má přesto jistě svůj smysl. Ukazuje, že i v tak intimním momentu, jako je sbližování dvou lidí, může dojít z čista jasna k přerušení spojení. Kdykoli se může stát, že se vzájemně nepochopíme. Osobu v submisivní pozici například může obtěžovat, že jim neustále někdo nadbíhá. Stejně tak může dominantněji založené jedince mrzet a mást, že je od nich naráz vyžadována vysoká míra citlivosti a zároveň odhodlání k činu. Potom si mohou neustále připadat jako pod drobnohledem. Nedávno mě zamrazilo, když přítelkyně zcela vážně označila za „obtěžování“ způsob, jakým se ke mně před několika dny chovala. Ani náznakem jsem jí nic takového nenaznačila. Vzápětí jsem si vzpomněla na výčitky, které jsem cítila po tom, co kdysi můj kamarád po chvíli objímání přívětivě, ale důrazně řekl, že se se mnou nechce líbat. Jako by se z milostného přibližování dvou lidí stala šachovnice, na které jsou jen bílá a černá políčka. Jen nadšené přijetí, plně informovaný souhlas nebo propast násilí, zranění a zrady všech ideálů.

Medializace skandálů má snad za účel působit na náš soucit, pěstovat zodpovědnost vůči druhému a vykřesat z osob ve vztazích a sexu dominantních ohleduplnost místo agresivity. Ačkoli mi některé projevy, vůči kterým se ženy v rámci kampaně #MeToo vymezují, mohou připadat malicherné, mají tyto výhrady svoje místo v rámci celého hnutí. Nejde ani tak o to vylíčit nejhorší a nejdrastičtější zkušenost, ale dotknout se zapomenuté rány, za niž může nespravedlnost ve společnosti. Ale takové rány mohou mít i muži a vůbec lidé v sexu a vztazích dominantní, třeba ti, které někdo na základě předsudků označil za sexisty, násilníky nebo šovinisty. Pokud by cílem ženského hnutí bylo, aby ženy opět byly vnímány jako ty hodné něhy, empatie a pochopení, vedlo by nás nejspíše zpět do patriarchálních pořádků. Vysokou míru citlivosti, kterou od společnosti vyžadují všechny oběti sexistického jednání, by měly být schopny nabídnout také mužům a dominantnějším ženám.

Více než cokoli jiného dokládá kampaň #MeToo přítomnost rigidních rolí ve společnosti. Je kritikou mocenských praktik stejně jako kritikou necitlivého překračování hranice intimity druhého. Veliké množství nelibě prožívané sexuality přitom dokládá, jak často „hrajeme“ a neumíme být „ve své kůži“. Feminismus jako hnutí zaměřené na svobodu jednotlivce a boření stereotypů by mělo být schopno lidi povzbuzovat, aby se nestyděli. Humor se tak může stát zásadním spojencem emancipačních hnutí.

Ženské hnutí provází tendence vynášet na světlo opomíjená témata, jako je otázka péče, pracovní podmínky špatně placených profesí, systémem nerozpoznané a finančně neohodnocené práce a nakonec i tendence k vykořisťování všeho slabšího. K souboru otázek, které se držely v soukromí, pod pokličkou nebo pod máminou sukní, patří také sexualita. Patriarchát v mnoha svých podobách měl vždy tendenci ponižovat ty, kteří milovali muže – ať už se jednalo o ženy, nebo o gaye. Nadávání na přehnanou sexualitu, přehnanou emocionalitu, na „hříšnost“ uvádějící ostatní v pokušení používali všemožní lidoví soudci, inkvizitoři, zjednavatelé řádu, páliči knih. Mnoho statečných žen vzplálo na hranicích po obvinění z čarodějnictví, šíření pokušení a přílišné sexuální odvázanosti.

Není jasné, jestli se feminismus dokáže oprostit od svých puritánských tendencí a přijme sexuální revoluci jako jednu ze svých součástí. Je ale evidentní, že sexuální revoluce feminismus potřebuje. Sexuální a vztahová revoluce bude feministická, nebo nebude vůbec. Základním kamenem pro budování nových forem vztahového uspořádání je spolupráce a vzájemná rovnost. Pokud se chceme zbavit neustálého tlačení ženy do „patřičné role“, musíme mít dostatek prostoru k vyjádření toho, co si přejeme. Má-li být nový prostor sexuality lepší než ten formovaný patriarchátem, nutně potřebuje velkou dávku svobody. Ať už je to svoboda k tomu být svázaný, nebo vázat, svoboda k tomu milovat stejné pohlaví, anebo třeba vůbec neprožívat romantickou lásku.

Potřebujeme se navzájem?

Myšlenky polyamorie staví na nemajetnickém přístupu k partnerům, který může být realizovaný v širokém spektru vztahových uspořádání. Polygamní logika chvílemi vedla k většímu obejktivizování žen a nutnosti, aby muži ženy výrazně ekonomicky převyšovali. Tento přístup samozřejmě ústí do velmi nefeministických a nesvobodných uspořádání. Polyamorie oproti tomu představuje odklon od majetnické logiky vztahů a umožňuje vytvářet naopak širší, solidární sítě.

Feministický a polyamorický důraz na konsenzus mají mnoho podobného a mohou se určitým způsobem doplňovat. Teorie otevřených vztahů není konzervativní a v podstatě nutí k aktualizaci a novému prožívání partnerství – je transparentní a otevřená pro širokou škálu svobodných voleb člověka. Feminismus naopak má silnou tradici podpory těch slabších a zranitelnějších. V různých svých formách také podporuje pečující, mateřské a otcovské úlohy lidí a prostřednictvím tohoto důrazu na péči vytváří ideální prostor k budování funkčních rodin a společenství.

Polyamorici mohou být vnímáni jako jedna z respektovaných identit. Vytváření nových, upřímných forem partnerského soužití patří ale do dlouhodobé a zásadní feministikcé agendy. Polyamorie se tak může vyskytovat jako určitá doplňující možnost, průvodce při řešení zamotaných vztahových scénářů nebo prostě jen jako svoboda, kterou si partneři darují bez nutnosti ji vždy využít.

Feministky skutečně nejsou frigidní a ošklivé. Je také velmi pravděpodobné, že nesepisují před každým sexem smlouvy. Naopak v každé samostatné ženě, která otevřeně projevuje svoji vůli, je kus volnosti a sebevědomí typického právě pro feminismus. Pokud feministická revoluce nepovede ke svobodě, nebude vůbec.

Autorka je feministka a polyamorička.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image