Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Únor 1948 přestává být součástí živé paměti

S německou historičkou Christiane Brenner jsme hovořili o omezování demokracie za třetí československé republiky a o tom, proč se komunistům v roce 1948 podařilo převzít moc.

V příštích dnech si připomínáme sedmdesát let od vládní krize, která vynesla Komunistickou stranu Československa k moci. Mezi 17. a 25. únorem 1948 došlo k zásadním rozkolům mezi stranami vládnoucí Národní fronty, které vyvrcholily demisí dvanácti nekomunistických ministrů, což s konečným souhlasem prezidenta Edvarda Beneše umožnilo komunistům obsadit většinu klíčových postů. Následujících čtyřicet let se pro tyto události užívalo označení „Vítězný únor“, dnes se naopak spíše hovoří o komunistickém puči. Jak máme únor 1948 interpretovat, do jaké míry přinesli komunisté změnu oproti režimu třetí republiky a čím oslovovali obyvatele Československa? O tom jsme hovořili s historičkou Christiane Brenner, která působí na mnichovském institutu Collegium Carolinum. Je autorkou knihy Mezi Východem a Západem: české politické diskurzy 19451948, jež se věnuje období třetí republiky a nástupu komunistů k moci (německy 2009; česky 2015).

 

O vládní krizi v únoru 1948 se dnes často mluví jako o komunistickém puči. Ve své knize tento pojem problematizujete. Pokud se nejednalo o puč, jaký termín je vhodnější?

Takzvaný „Vítězný únor“, jak to nazývali komunisté, nepochybně představuje zásadní zlom. Pojem „puč“ ale vyvolává mylný obraz. Sice se nejednalo o zcela nenásilnou událost, nicméně komunisté využili právní systém, který už existoval mezi lety 1945–1948. Popravdě neexistuje žádné označení pro „Vítězný únor“, které by mi přišlo adekvátní. Asi nejpřiléhavější mi připadá výraz „převzetí moci“ – komunisté totiž převzali ten zbytek moci, který ještě neměli. Nezapomínejme, že na začátku roku 1948 už koncentrovali značnou část moci ve svých rukou.

Komunisté hráli podle nových pravidel. Politiku vedli i mimo parlamentní arénu, skrze odbory a masové instituce. To je něco, co tradiční politici vůbec nechápali.

Do jaké míry tedy přinesli komunisté změnu systému, který byl vytvořen za třetí republiky? Přeci jen v rámci Národní fronty neexistovala žádná parlamentní opozice, což bychom dnes jen stěží označili za demokratické.

Únor 1948 považuji za zásadní předěl, jelikož byl rozhodujícím krokem k nástupu československého stalinismu. Nejedná se ovšem o událost, která by spadla z nebe – naopak, podmínky pro ni byly vytvořeny celým systémem, který byl budován od května roku 1945 a který, jak říkáte, nelze považovat z dnešního hlediska za demokratický. Jednalo se o limitovanou demokracii s výraznými autoritářskými rysy. Nekomunističtí politici v roce 1948 doufali, že se krize vyřeší tradičními demokratickými postupy, například volbami. V tom okamžiku už ale starý systém a stará parlamentní logika neexistovaly. Nemůžeme tedy rozumět relativně hladkému převzetí moci komunisty, pokud neporozumíme i politickému systému třetí republiky.

Na tomto systému se ale podílely v podstatě všechny tehdejší politické strany, včetně těch „demokratických“.

Ano, ale tato omezená demokracie, nebo lidová demokracie, jak se tomu tehdy říkalo, která vznikla po roce 1945, byla vystavěna na omezeném počtu politických stran. Voliči měli ve volbách v roce 1946 na výběr mezi velmi levicovými a o něco méně levicovými subjekty. Všechny přitom nabízely nějakou formu socialismu. Svou roli tu hrál aspekt moci – i demokraté si od tohoto omezení slibovali nejen harmonii a stabilitu, ale i hlasy těch, kteří dříve volili agrárníky a ostatní zakázané strany.

Nebyl tu tedy žádný pokus obnovit prvorepublikový politický systém?

Ačkoliv se třetí republika odkazovala na první republiku, systém byl vystavěn na zcela jiné logice, ovšem s tím, že nový stát vznikl jako vylepšená verze prvního suverénního státu. Neexistovala parlamentní opozice a dělba moci mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní větev neměla jasně stanovené hranice.

Jakým způsobem strany Národní fronty obhajovaly takto omezenou demokracii?

Hlavním zdůvodněním byla poválečná situace a nutnost spojit všechny síly za účelem obnovení státu. Základní myšlenkou třetí republiky tak bylo posilování demokracie jejím omezením. Dnes víme, že takový postup je více než problematický, že je to velmi nebezpečná cesta. Je ovšem fascinující, jak často se v dobovém tisku objevoval názor, že zdejší demokracie ještě není dostatečně silná, aby si poradila s opozicí nebo svobodným tiskem – jako kdyby to byla otázka času. V první fázi po válce rozdíly mezi čtyřmi českými a šesti slovenskými stranami, které byly obnoveny, opravdu nevypadaly jako příliš velké. Období ostentativní harmonie a jednoty ale netrvalo dlouho. Po volbách v roce 1946 a pak především v roce 1947 konflikty rychle narůstaly, a právě tehdy se bolestně projevila absence mechanismů pro sladění zájmů a řešení konfliktů.

Všechny největší strany se odvolávaly na nějakou formu socialismu. Odkud se tato podpora pro socialismus v Československu vlastně vzala?

Prvním bodem je určitě relativně silná socialistická tradice v českých zemích. To možná neplatilo tolik na Slovensku, ale v západní části republiky rozhodně ano. Byla tu sociálnědemokratická strana s dlouhou tradicí a komunistická strana, která existovala už od roku 1921, byla jednou z nejsilnějších komunistických stran v Evropě. Na konci dvacátých let se sice proměnila ve velmi sektářský klub, ale v druhé polovině třicátých let prodělala další transformaci – mnohem větší důraz začala klást na vlastenectví a nacionalismus. Po válce pak vystupovali komunisté spíše umírněně – například nemluvili o revoluci a ani komunismus nezmiňovali příliš často. Důležité je také to, že KSČ získala značný kredit svými odbojovými aktivitami proti nacionálnímu socialismu za druhé světové války. Tímto tedy bylo Československo specifické: mělo levicovou tradici, komunisté měli válečné zásluhy a po válce se transformovali v něco, co bychom německy nazvali Volkspartei. Stali se tak akceptovatelnými pro velkou část populace, nejen pro dělníky. To je skutečně jiný příběh než například v Polsku a okolních zemích. Svou roli sehrál i prezident Edvard Beneš, který už během války psal a hovořil o nutnosti důsledné transformace systému, se kterou spojoval jednak zjednodušení politického řádu, jednak větší důraz na socializaci.

Hned po válce také dochází ke znárodnění klíčových podniků…

Ano, ale nezapomínejme, že to je tendence, kterou v té době můžeme sledovat i v západní Evropě. V Německu, Francii, Itálii či Belgii – ve všech těchto zemích jsou po válce silné levicové tendence. Kroky, které se diskutovaly v Československu, byly probírány i na Západě. V dobovém tisku se tak často dočteme, že to, o čem debatujeme u nás, je tématem v celé Evropě. A přesně tak to bylo. Rozdíl byl ovšem v tom, že v Československu byla tato levicová opatření realizována, zatímco v západní Evropě zůstala po válce spíše vlivnými myšlenkami. Po začátku studené války se atmosféra zásadně změnila a o takových plánech už nebyla řeč.

Pokud se tedy komunisté snažili prezentovat spíše umírněně, v čem se lišili od ostatních socialistických demokratických stran? Co nabízeli?

Když se podíváte na dobový diskurz z let 194546, mým prvním dojmem bylo, že většina stran hovořila o velmi podobných věcech a kladla si velmi podobné cíle. Všichni chtěli socialismus, i když s určitými specifiky – třeba katolíci si jej představovali více v souladu s katolickou sociální teorií, ale také hovořili o socialismu. Nejradikálnější byli na rétorické úrovni sociální demokraté. Zásadní rozdíl vidím v tom, že komunisté byli nejvíce optimističtí. Představte si situaci po druhé světové válce. Byla sice na jednu stranu radostná, jelikož došlo k porážce nacistů, ale zároveň to bylo období krize. Lidé byli nejistí, traumatizovaní, zažili obrovské násilí, nevěděli, co si myslet o první republice, jak mluvit o okupaci. Komunisté byli ti, kteří přišli s nejoptimističtější vizí budoucnosti, což je činilo velmi přitažlivými, zatímco jiné strany spíše kritizovaly a varovaly.

Pokud chceme rozumět úspěchu komunistů, je potřeba se podívat také na místní úroveň, což je něco, čím jsem se sama ve své knize nezabývala. K tomuto tématu už ale existuje řada vynikajících studií, například práce Matěje Spurného, Jaromíra Mrňky či Mariána Lóžiho. Především v pohraničí, kde byla společnost hodně dezintegrovaná, byli komunisté nejviditelnější politickou silou. Jistě, žádné dvě vesnice nebyly stejné, ale jedna věc je spojovala: komunisté byli aktivní, nabízeli obyvatelům praktické rady a sociální benefity. Druhou stranou tohoto příběhu je násilí, které také hrálo důležitou roli – nejen proti Němcům, ale i proti jiným skupinám, které byly považovány za nespolehlivé, například proto, že žily během války v pohraničí.

Jedná se zároveň o dobu, kdy v Československu nebyly dostupné informace o diktátorských praktikách v Sovětském svazu, které by mohly popularitu komunistů ohrozit…

Ano, a celé téma Sovětského svazu je v této době velice citlivé. Nezapomínejme, že v Československu v podstatě neexistoval svobodný tisk, zato tu ale byl konsenzus, že se o Sovětském svazu nesmí psát negativně. Byly sice momenty, kdy různé politické strany měly na Sovětský svaz různé pohledy, ale toto téma bylo tabuizované a tvrdilo se, že Sovětský svaz se nebude plést do československých záležitostí. Dostupnost informací v této době je celkově fascinujícím tématem. Noviny, časopisy, rozhlas – ty všechny produkovaly velmi kvalitní žurnalistiku, měly silné autory, kteří hovořili vytříbeným jazykem, a lidé si vyloženě užívali kulturní rozmach po konci války. Ale na druhou stranu opravdu nešlo o svobodná média. Jednalo se o určité zrcadlo Národní fronty – jenom ti, kteří táhli s Národní frontou za jeden provaz, měli přístup do médií. A tato situace se během tří let třetí republiky jen zhoršovala.

Z dnešního pohledu se nám únor 1948 jeví jako zlomová událost. Ale můžeme vědět, zda to tak vnímali lidé v té době? Nemohla si část obyvatelstva myslet, že jde prostě o výměnu kabinetních ministrů – tedy něco, co se v politice prostě děje?

To se těžko hodnotí, jelikož většina dostupných zdrojů nám podává retrospektivní pohled. Od léta 1947 byla atmosféra ohledně vývoje v Československu spíše pesimistická, a především po nuceném odmítnutí Marshallova plánu si hodně lidí uvědomilo, že prostor pro československou interpretaci socialismu se výrazně zúžil. Ale jak mohli tušit kvalitativní skok, který je po Únoru čekal? Oproti tomu část společnosti krizi vnímala jenom jako další výraz obyčejného „politikaření“. Jiná část zase chápala Únor jako další krok na již započaté cestě.

Ptám se, protože se nekonaly žádné protesty. Komunisté sice zorganizovali řadu manifestací na svou podporu, ale proti nim nikdo do ulic nevyšel.

Není to tak úplně pravda, nezapomínejme na studenty, kteří zorganizovali demonstraci proti komunistům a žádali prezidenta Beneše, aby nepřistoupil na požadavky KSČ. Také není jasné, do jaké míry byly akce na podporu komunistů spontánní, a do jaké míry si je komunisté sami zinscenovali. Pokud jde o politiky, kteří se nazývali demokraty, ti spoléhali na vyřešení krize pomocí demokratických mechanismů. Ale už bylo pozdě. Komunisté hráli podle nových pravidel. Politiku vedli i mimo parlamentní arénu, skrze odbory a masové instituce. To je něco, co tradiční politici vůbec nechápali.

Ze zpětného pohledu se nám nabízí otázka, proč byli lidé ochotni akceptovat jednoznačné porušování demokratických zásad. Ovšem vzhledem k postupné demontáži demokracie, kterou popisujete, je spíše nasnadě otázka, zda si lidé nedemokratičnost jednání KSČ vůbec uvědomovali.

Už jsem hovořila o válečném, respektive okupačním zážitku a o tom, jaký to byl otřes. Zkušenost protektorátu měla silný vliv na to, jak lidé uvažovali o politice a demokracii. Vím, že Mnichov je často užíván jako vysvětlení pro všechno v českých dějinách, ale opravdu bychom neměli podceňovat, co zničení první republiky znamenalo pro mnohé Čechy a Slováky. Myslím, že tato událost značně usnadnila stranám Národní fronty argumentaci, že meziválečný model nefungoval, že vzhledem k velkému počtu stran byl nestabilní, a bylo tím pádem těžké dosáhnout konsenzu a najít řešení. A pak samozřejmě, že byl příliš přátelský k menšinám, zejména Němcům, kteří poté „zničili náš stát“. A konečně je třeba zmínit silný protiněmecký nacionalismus po válce, který sjednotil Čechoslováky. Jak velká byla část národa, která věřila, že systém třetí republiky je lepší, to se dá jen špatně odhadnout – hlasovat o systému ve volbách nemohli, to už bylo vyřešeno. Ale určitě mnoho lidí očekávalo, že obnovená republika bude silnější, jako etnicky homogenní stát stabilnější, „přehlednější“ a taky ze sociálního hlediska spravedlivější – a že z toho budou osobně profitovat.

Vaše kniha vyšla v roce 2009. Myslíte, že se recepce událostí roku 1948 od té doby změnila? Celospolečenský vztah k minulému režimu mezitím přeci jen prošel určitou proměnou. Nejviditelnějším příkladem je asi to, že voličům současného premiéra nepřekáží jeho doposud nevyjasněná údajná spolupráce s StB…

Pro mě období třetí republiky nabízí mnoho fascinujících, stále neprobádaných oblastí. Je to doba, která nám ukazuje, kam až může vést omezení svobody tisku či omezování demokratických institucí. Všimla jsem si ale, že zájem o rok 1948 upadl. Je to škoda, jelikož stále například nemáme biografii tak určující postavy, jako byl Klement Gottwald. V devadesátých letech se o tomto datu mluvilo spíše v rámci antikomunistického konsenzu převládala interpretace, že Únor byl něčím cizím, domluveným především v Moskvě, sice s podporou komunistů, kteří ale nebyli opravdu součástí národa, jelikož se během válečného exilu odcizili Čechoslovákům. Je jasné, že Únoru nemůžeme porozumět bez mezinárodních souvislostí – ale když se ptáme, proč probíhal tak hladce, musíme se zabývat procesy v zemi a všemi aktéry, kteří se na nich podíleli.

Možná je tento menší zájem způsobem tím, že pro dnešní politiky už není definice jejich vztahu k bývalému režimu užitečná v politickém boji.

Ano, a to zároveň otevírá prostor pro hlubší a nuancovanější historické bádání. Dlouho bylo možné se i ve vědecké literatuře dočíst o „obnovení demokracie“ po roce 1945. To během posledních řekněme deseti až patnácti let zmizelo. Dnes už nenajdete novou knihu, která by tvrdila, že třetí republika byla demokratickým systémem, který poté komunisté převzetím moci zničili. Když si ale vezmeme tento „osmičkový“ rok, domnívám se, že debaty okolo šedesátého osmého roku budou živější a možná i kontroverznější. Rok 1948, od kterého přeci jen uplynulo už sedmdesát let, pomalu přechází do sféry, která není součástí živé paměti. V devadesátých letech jednak ještě toto datum v živé paměti bylo a jednak figurovalo v celkovém vyrovnání se s komunistickou minulostí. Ale sedm desetiletí je dlouhá doba, a tak už toto datum nevzbuzuje takové emoce – je to nutný posun, ke kterému v historii dochází vždycky.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image