Když se dnes různé feministicky orientované komentátorky vyjadřují na adresu ženské emancipace, dospívají zpravidla k tomuto závěru: Máme-li se dobrat uspokojivého sexuálního vztahu, tak s obranou typu „Ne znamená prostě ne“ nevystačíme. Tento postoj totiž dává prostor některým subtilnějším podobám nátlaku. Příslušná argumentace, kterou v různých obměnách slýcháme dnes a denně, zní přibližně takto: Pokusy o sexuální sblížení jsou přípustné až po jednoznačném „ano“, a nikoliv už tehdy, kdy nezazní žádné „ne“. V případě „ne“ totiž veškerá tíha rozhodnutí padá na bedra toho, kdo se nachází ve slabší pozici. Potom může snadno dojít k tomu, že se ten, kdo nemá dostatek sebevědomí, aby hlasitě řekl „ne“, stane obětí sexuálního násilí. Za souhlas se sexuálním aktem proto lze pokládat teprve až jasné přitakání. Nebo ještě jinak: Cokoliv, co nevyzní jako jednoznačně nadšené přitakání (a k tomu patří i „nejsem si jistá“, „ano, ale“ nebo zdráhavé „ano“), je třeba považovat za odmítnutí.
Při sexu je pokaždé něco na draka
S tím vším lze v zásadě souhlasit. Není nicméně těžké si představit, do jak hluboce ponižujícího postavení může tento postoj danou ženu uvrhnout. Když to zformulujeme bez obalu, dotyčná svůj mužský protějšek má otevřeně požádat, aby se jí zmocnil. Prakticky se to rovná tomu, jako by ho veřejně vyzvala: „Prosím tě, ošukej mě.“ Samozřejmě existují i jemnější (byť nedvojsmyslné) způsoby, jak to vyjádřit. Především je však nutno konstatovat, že pokud někdo prahne po šťastném sexuálním životě, stejně takové snažení nevyhnutelně vychází vniveč, a to z prostého důvodu, že nic takového jako „šťastný sexuální život“ neexistuje.
Rozehrávat kartu bezmocné oběti, jak to předvádí Lewinská, je jen sebeponižující divadlo, které v žádném ohledu věci ženské emancipace neprospívá.
Při sexu je vždycky něco na draka a jediným východiskem z této slepé uličky je udělat si z nouze cnost. Pídit se bez veškerých oklik po šťastném sexuálním životě je ten nejspolehlivější způsob, jak všechno zpackat. A situace, kdy oba partneři dříve, než přistoupí k sexuálnímu styku, nadšeně zvolají „Ano, ano, ano!“, je ztělesněním skutečného pekla na zemi.
Ponížení z litery zákona
Věci se ještě více zkomplikují, když vezmeme v úvahu právo od sexuálního obcování v kterémkoliv okamžiku odstoupit. Jen málokdy přitom bývá zmiňováno, že toto právo otevírá prostor pro zcela nové podoby násilného chování. Co když se žena poté, co před ní její partner stane obnažený a se ztopořeným penisem, dotyčnému vysměje a pošle ho pryč? A co když se stejně zachová muž? Dokážeme si představit něco víc ponižujícího?
Z potenciálně konfliktních situací tohoto druhu lze podle všeho úspěšně vybruslit jen prostřednictvím slušnosti a taktu – toho však nelze v žádném případě dosáhnout za pomoci nějaké legislativní úpravy. Pokud se násilí a brutalitě pokusíme vyvarovat tím, že budeme za účelem nastolení maximální právní transparentnosti k již existujícím nepsaným pravidlům přidávat další a další institucionálně kodifikované články, připravíme se o hlavní ingredienci milostných hrátek, jíž je subtilní rovnováha mezi tím, co bylo řečeno a co zůstalo nevyřčené. Během erotického svádění, kdy chceme dosáhnout něčeho, o čem ani jeden z účastníků milostných hrátek nechce otevřeně mluvit, kdy se extrémní smyslová touha musí halit do hávu zdvořilé zdrženlivosti a kdy může být bezděčně sexualizováno i samotné umírněné násilí, se to dvojznačnými gesty jen hemží.
Na vině je vždycky muž
Když to domyslíme do všech důsledků, je nasnadě, že dokonce i ono nadšené přitakání „Ano, ano, ano“ může v posledku fungovat jako maska, za níž se skrývá latentní násilí a nadvláda. Monika Lewinská se nedávno nechala slyšet, že si „stojí za svým výrokem z roku 2014, podle něhož byl její vztah s Billem Clintonem dobrovolný“, nicméně se pozastavuje nad „propastným nepoměrem“ mezi jeho a jejím postavením. Uvádí, že jí „nedocházely všechny důsledky“ jejího tehdejšího konání a že svého flirtu každý den lituje. „Slovníková definice ‚souhlasu‘?“ ptá se Lewinská. „Dát svolení k tomu, aby se něco stalo,“ odpovídá si. „Co však znamenalo ono ‚něco‘, když vezmeme v úvahu naši vzájemnou mocenskou dynamiku, jeho postavení a můj věk? (…) Byl to můj šéf, byl to nejmocnější muž planety, byl o sedmadvacet let starší a měl dostatek zkušeností, aby se zachoval jinak.“ Byť se tedy z Clintonovy strany zjevně najednalo o „sexuální útok“, mohli bychom vzhledem k výše uvedeným okolnostem uvažovat minimálně o „zneužití moci“.
V tom Lewinské můžeme dát nepochybně za pravdu. Celá věc byla ovšem podle všeho ještě složitější. Lewinská s flirtem totiž nejen pasivně souhlasila, ale podle svých vlastních svědeckých výpovědí z devadesátých let jej sama aktivně iniciovala. Souhlas dal naopak Clinton a zmíněný mocenský nepoměr byl patrně jednou z věcí, která ji tak přitahovala. A co se týče jejího tvrzení, že se Clinton jakožto starší a zkušenější muž mohl zachovat jinak a měl jejím pokusům o erotické sblížení odolat – nezní snad toto její vylíčení sebe samé jako nezkušené oběti poněkud pokrytecky? Islámští fundamentalisté argumentují přesně jako ona, byť v jejich případě jsou sexuální role obrácené: muž, jenž se dopustil sexuálního násilí na ženě, na svém chování nenese žádnou vinu, protože ta ho k jeho činu svedla.
Emancipace naruby
Zvrácené chápání znásilnění jakožto bezprostředního následku provokace ze strany ženy je častým tématem mediálních zpráv. Na podzim roku 2006 vyvolal nejvyšší australský muslimský duchovní šejk Tádž el-Dín al-Hilálí skandál, když se na adresu kolektivního znásilnění spáchaného skupinou muslimských mužů vyjádřil: „Vezměte kus nezabaleného masa a položte ho na ulici… Kolem půjde kočka a sežere ho. Kdo za to může? Kočka, nebo maso? Bezpochyby ten kus nezabaleného masa.“
Skandální přirovnání nezahalené ženy k syrovému, nezabalenému masu odvádí pozornost od jiné, daleko překvapivější premisy rýsující se v pozadí Hilálího tvrzení: pokud zodpovědnost za sexuální chování mužů připadá beze zbytku ženám, pak z toho vyplývá, že pokud jsou muži vystaveni svádění žen, jsou naprosto bezmocní. Muži jsou tedy své sexuální touze vydáni zcela napospas – o nic méně, nežli je napospas svým instinktům vydána ona kočka při spatření kusu syrového masa.
Tento způsob uvažování má svou obdobu v přesvědčení Lewinské, že ačkoli avantýru s Clintonem iniciovala ona, veškerou zodpovědnost za ni nesl on. Podobně jako jsou v očích islámských fundamentalistů muži pouhé bezmocné oběti záludného ženského svádění, a to dokonce i tehdy, když se dopustí brutálního znásilnění, líčí Lewinská sebe samu jako bezmocnou oběť, třebaže poměr s Clintonem aktivně iniciovala.
Popsaná symetrie mezi oběma případy je nicméně poněkud zavádějící, protože v jednom i druhém třímají otěže politické moci a sociální nadvlády pevně v rukou muži. Rozehrávat však kartu bezmocné oběti, jak to předvádí Lewinská, je jen sebeponižující divadlo, které v žádném ohledu věci ženské emancipace neprospívá. V posledku totiž jen potvrzuje dominantní postavení a nadvládu mužů v jejich roli svrchovaných pánů tvorstva. Neměla snad být právě tato role podrobena důsledné kritice?
Autor je filosof.
Text byl otištěn v německém překladu v deníku Neue Zürcher Zeitung. Z anglického originálu poskytnutého překladateli autorem přeložil Radovan Baroš.