Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Boj za spravedlivé důchody a svobodné vzdělávání v Británii

Přinášíme rozhovor s Claire Marris, ředitelkou magisterského programu City University London, o stávkách na britských univerzitách.

Poslední vyjednávání mezi britskou Vysokoškolskou unií (UCU) a vedením britských univerzit (UUK) o kontroverzní změně důchodového systému skončilo odmítnutím návrhu ze strany UCU a návratem do stavu před začátkem stávky, do níž se zapojily desetitisíce zaměstnanců vysokých škol. Přinášíme rozhovor s Claire Marris, ředitelkou magisterského studijního programu působící na katedře sociologie na City University London, která se rovněž rozhodla stávkovat.

Proč jste se rozhodla připojit ke stávce?

Jsem členkou akademického personálu City Uiversity London a také členkou vysokoškolského odborového svazu UCU. Ten svolal stávku, protože naši zaměstnavatelé chtějí provést velkou změnu systému důchodového zabezpečení. V důsledku bychom dostali mnohem méně peněz a zvýšila by se finanční nejistota zaměstnanců. Já jsem už starší, takže mě by to tolik neovlivnilo, ale pro mé mladší kolegy by to byl velký rozdíl, až by se dostali do důchodového věku. Ale co je problematičtější: změnu chystají naši zaměstnavatelé, protože se pokoušejí zbavit finančních rizik spojených s důchody. S univerzitami se zkrátka zachází jako s firmou. To je ale širší problematika – marketizace univerzit.

Mohla byste vysvětlit, jaký je stávající důchodový systém a proč je tak problematická jeho změna?

V současné době máme pevně stanovený důchodový program. Funguje to tak, že jako zaměstnanci ze svých platů přispíváme do důchodového systému poměrně velké částky a stejnou částkou přispívají naši zaměstnavatelé. Také si nyní můžeme snadno spočítat, jaký příjem budeme mít při odchodu do důchodu. Je to matematický výpočet založený na tom, kolik jste přispěli do důchodového programu během své kariéry. Naši zaměstnavatelé však chtějí zavést takzvaný systém definovaných příspěvků – platili bychom sice přibližně stejnou částku jako nyní, ale vůbec bychom nevěděli, co nakonec získáme. A to proto, že náš vklad by byl investován na akciovém trhu a důchod by tak závisel na tom, jak výkonný bude akciový trh.

Jsou vláda nebo ministerstvo školství v současné době nějakým způsobem zapojeny do systému důchodového zabezpečení zaměstnanců univerzit?

Ne, univerzity mají regulační orgán, který – což je bizarní – funguje v rámci soukromého penzijního systému. Ostatní vysoké školy, které v současné době nestávkují, mají různé jiné důchodové systémy a podléhají jiným regulacím. Abych byla upřímná, nerozumím všem detailům, ale také si nemyslím, že bych měla být odborníkem na důchody.

Nechci učit studenty, kteří přicházejí na univerzitu v domnění, že si kupují určitý produkt a že tímto produktem je přesně daný počet hodin, během kterých stojím před studenty a přednáším.

Navrhovaný nový systém by zkrátka byl mnohem komplikovanější a spoléhal by se na to, že zaměstnanci budou činit individuální investiční rozhodnutí. Já ale nechci být v takové situaci. Chci důvěřovat systému, že mě po letech práce, až budu odcházet do důchodu, podpoří.

Pokud se tedy změní důchodový systém, akademičtí pracovníci se ocitnou ve velké nejistotě. Je rozhodnutí o změně důchodového systému na každé univerzitě? Kdo je vlastně autorem navrhované změny?

Existuje orgán nazvaný UUK, který sdružuje vedení veškerých univerzit. To je místo, kde se rozhoduje. Důvodem, proč jsem nyní ještě naštvanější, než jsem byla na začátku této stávky, je, že jsme se až nyní dozvěděli více o tom, jak UUK rozhodlo. Věděli jsme o tom, že UUK provedlo průzkum na všech univerzitách. Jeho údajným výsledkem bylo, že většina univerzit chce změnit důchodový systém a že chtějí nést menší finanční riziko. Ale teď nově vyšly najevo dvě věci. Jednou z nich je zjištění, že každou oxfordskou a cambridgeskou kolej počítali v průzkumu jako jednu celou univerzitu. Na každé z těch univerzit je přitom asi třicet kolejí. Jde totiž právě o ty univerzity, které se snaží změnit důchodový systém. A druhý problém je ten, že argument UUK pro změnu důchodového systému spočívá v tom, že máme šestimiliardový schodek. Ale opět: mnozí naši kolegové z univerzit, kteří jsou odborníci v dané oblasti, se tím začali zabývat a vysvětlili, že některé předpoklady, na nichž je založeno hodnocení důchodů, jsou vadné.

O jakou částku by zaměstnanci univerzit přišli, pokud by byl zaveden nový důchodový systém?

To právě nemůžeme přesně říct, protože nově navrhovaný systém je nejasný. Ale odhady provedené odborníky pověřenými Vysokoškolskou unií říkají, že bychom přišli o deset tisíc liber ročně. Situace přitom bude horší pro mladší zaměstnance. Také je důležité vědět, že většina akademických pracovníků ve Velké Británii nemůže dostat trvalou práci, dokud nedosáhnou třiceti let, takže začínají platit důchody později.

Kolik univerzit se připojilo ke stávce?

Součástí systému je šedesát osm univerzit. Vysokoškolská unie v každé z těchto univerzit uspořádala hlasování o to, zda chceme stávkovat. Musí přitom hlasovat alespoň 50 procent členů odborů na každé univerzitě, a do stávky se musí chtít zapojit nadpoloviční většina. Z těch šedesáti osmi univerzit jen sedm nezískalo potřebných padesát procent hlasů. Ve stávce ale nejsou pouze lektoři. Zapojil se i „podpůrný“ či „neakademický“ personál. Tyto termíny se mi ale nelíbí. Jedná se o zaměstnance, kteří na univerzitách hrají velmi důležitou roli a akademičtí pracovníci bez nich nemohou pracovat. Mluvím třeba o knihovnicích, archivářích nebo zaměstnancích, kteří pracují v administrativě, IT a na jiných pracovních místech, která často nejsou dostatečně viditelná.

Co pro vás jako zaměstnance univerzity z praktického hlediska znamená rozhodnutí účastnit se stávky?

Rozhodnutí stávkovat je velmi náročné pro všechny zaměstnance – i proto, že máme rádi svou práci a mrzí nás, že studenty vystavujeme obtížné pozici. Stávkou ale nejsme proti studentům, jak se někteří z našich šéfů a některá média snaží veřejnosti namluvit. Během stávky nepracujeme na výzkumu a nejsme placeni. Takže zaměstnanci, kteří stávkují po celých čtrnáct dní, ztratí asi polovinu měsíčního platu. Pro některé lidi je to obrovská oběť. Mám pár kolegů, kteří podporují stávku, ale prostě si nemůžou dovolit, aby o tuto částku přišli. UCU poskytuje určitou finanční pomoc pro stávkující, kteří mají nižší příjmy, ale ani to příliš nepomůže.

Dobrá zpráva je, že se jedná o první univerzitní stávku z těch, kterých jsem se účastnila, co měla určitý vliv. Pokaždé probíhají debaty zaměstnanců univerzit o výhodách protestů a stávek: když přestaneme pracovat, není to stejné, jako když stávkují dělníci v továrně, kde vidíte okamžitý dopad na výrobní lince. Když stávkují zaměstnanci univerzity, dopad na zaměstnavatele je po nějakou dobu nepřímý a v krátkodobém horizontu nejvíce trpí hlavně studenti. Tato stávka už ale dopad má. Před stávkou nás podporovali pouze tři vedoucí univerzit, během několika dní je jich už osmnáct, kteří jsou připraveni znovu zahájit jednání. Před stávkou vedení univerzit uvádělo, že neexistuje žádná alternativa, ale po pouhých dvou dnech stávky se dohodlo, že se vrátí k vyjednávání prostřednictvím ACAS. ACAS působí jako mediátor. Jedná se o instituci, kde britské odbory jednají se zaměstnavateli. To je velký krok vpřed.

Podporuje vás i mnoho studentů, kteří jsou proti postupující financializaci vzdělávání…

Ano, někteří studenti, kteří s námi pochodují, jsou doktorandi a chtějí se v budoucnu stát akademiky, bojují tedy také za svou budoucnost. Mnozí z nich vyučují a mají velmi nízkou mzdu a velmi špatné pracovní smlouvy, včetně takzvaných smluv bez počtu odpracovaných hodin, a perou se tedy za své vlastní pracovní podmínky. Ale jsou zde i studenti, kteří se nechtějí stát akademiky a nechtějí působit na univerzitách, ale chápou, že dobré pracovní podmínky pro jejich učitele znamenají také lepší vzdělávací podmínky pro studenty.

Mnoho studentů vás sice podporuje, ale současně podepisují petice a požadují náhradu za ztráty vyučovacích hodin, protože zaplatili vysoké školné. Jak zavedení poplatků za studium změnilo vztah ke vzdělání a jak ovlivnilo dostupnost vzdělání v Británii?

Když jsem šla v osmdesátých letech na univerzitu, neplatili jsme poplatky, naopak jsme dostali grant, který byl dost vysoký na to, abychom z něj mohli žít. Poté se v průběhu devadesátých let grantový systém zastavil a před asi deseti lety vláda zavedla poplatky. Na začátku to bylo přibližně 2000 liber ročně a pak se poplatky vyšplhaly až na současných 9000 liber, což je spousta peněz. Při zvýšení poplatků vláda zavedla také nový systém půjček pro studenty s velmi nízkou úrokovou sazbou, kdy nemusíte splácet půjčku, dokud nedosáhnete určité platové hladiny. Existují určité důkazy, že od zavedení poplatků díky systému půjček chodí na univerzity více lidí, kteří pocházejí z chudších rodin. Samozřejmě, kdybychom neměli žádné poplatky a měli k dispozici současné půjčky, by to bylo ještě lepší. Hodně lidí z nízkopříjmových skupin se půjčky obává, což je pochopitelné. Vysoké poplatky stále odradí mnoho lidí.

Další věc je, že studenti, kteří platí vysoké poplatky, se chovají spíš jako spotřebitelé. Studenti z univerzit po celé Velké Británii žádají o část svých peněz zpět na základě počtu vyučovacích hodin, které ztratili v důsledku stávky. Někteří studenti mi řekli, že podporují stávku, ale také podepsali petici za vrácení peněz, protože si myslí, že je to dobrý způsob, jak vyvíjet tlak na univerzity. Chápu to, ale když se podívám na jazyk petice, je to především o tom, že jsou spotřebitelé. A to mě znepokojuje. Nechci učit studenty, kteří přicházejí na univerzitu v domnění, že si kupují určitý produkt a že tímto produktem je přesně daný počet hodin, během kterých stojím před studenty a přednáším. O to přeci ve vzdělávání nejde.

Jste sice ve stávce, ale nerezignovala jste na vzdělávání – spolu s vašimi kolegy a studenty z univerzity organizujete veřejné akce s názvem Teach out. V zásadě je to nehierarchický vzdělávací experiment…

Je to tradice na univerzitních demonstracích už od roku 1968, kdy studenti organizovali diskuse o tom, jaké může být vzdělání. A to se mi líbí. Univerzity jako Goldsmith nebo UCL, tedy větší univerzity, které mají historii protestů, organizují diskuse a program. Na City Univerzity London, která je menší, jsme měli jsme přednášku o studentských demonstracích v roce 1968 v LSE nebo třeba o Jimmym Hendrixovi a jeho manažerovi, který mu ukradl peníze. Diskutovali jsme o bullshit diskursu v manažerské rétorice a měli jsme tu kolegy, kteří přednášeli vlastní poezii. Všichni to byli členové a členky akademického sboru, které jsem nikdy předtím neslyšela mluvit, ani jsem se s nimi nesetkala. Myslím, že je to zajímavý experiment – když nemáme úzce vymezený učební plán, nesoustředíte se pouze na věci, které budou hodnoceny při zkouškách. A učení by mělo být i o jiných věcech, než jen o hodnocení.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image