Příští měsíc to bude 200 let od narození Karla Marxe. Co by si asi tak pomyslel o smutném stavu, ve kterém se nachází dnešní Rusko – země, která během sovětského období nikdy nepřestala tvrdit, že je marxisticko-leninská? Nepochybně by odmítl nést jakoukoliv odpovědnost za režim, který vznikl dlouho po jeho smrti. Marx vyrostl ve světě, který se nacházel pod tlakem cenzury a posvátného přístupu k soukromému vlastnictví; ve světě, kde i otrokáři mohli získat slušnou kompenzaci, pokud jejich majetek utrpěl škodu (což byla samozřejmost i pro slavné „liberály“ jako Alexis de Tocqueville). Asi těžko mohl předvídat úspěchy sociální demokracie a sociálního státu ve 20. století. Marxovi bylo v revolučním roce 1848 třicet let a zemřel v roce 1883. V témž roce se narodil Keynes. Oba pojilo ostré komentování jejich doby. A naší chybou bylo bezesporu to, že jsme je začali brát za zasloužilé teoretiky budoucnosti.
Zrušení progresivních daní
Faktem je, že když se bolševici v roce 1917 chopili moci, jejich akční plány nebyly zdaleka tak „vědecké“, jak prohlašovali. Soukromé vlastnictví se mělo zrušit, na tom se shodli. Ale jak zorganizovat výrobní řetězec a kdo mu bude nově šéfovat? Na jakém principu bude založen rozhodovací proces a rozdělení bohatství v obrovském státním aparátu? Jelikož na žádné řešení nepřišli, uchýlili se k extrémnímu zosobnění moci, a protože se nedostavovaly žádné výsledky, rychle našli a uvěznili obětní beránky – čistky byly v té době na pořadu dne. Když Stalin zemřel, čtyři procenta sovětské populace byla za mřížemi: nadpoloviční většina za „rozkrádání socialistického majetku“, a zbytek za drobné přestupky, kterými si lidé přilepšovali k živobytí. To je ona „zlodějská společnost“, jak ji popisovala historička Juliette Cadiot – symbol dramatického selhání režimu, který měl osvobozovat lidi. Takový počet vězněných může překonat snad už jen dnešní situace afroamerických mužů v USA, kde je pět procent dospělých černochů ve vězení.
Zatímco si Čína úspěšně zachovala jistou míru kontroly nad kapitálovými výdaji a hromaděním majetku, charakteristickým rysem Putinova Ruska je nekontrolovatelné směřování ke kleptokracii.
Do jisté míry je ale co dohánět: jsou to třeba sovětské investice do infrastruktury, vzdělávání a zdravotnictví. Národní příjem na jednoho obyvatele se před revolucí pohyboval kolem 30 až 40 procent příjmové hladiny obyvatel v západní Evropě; v padesátých letech vzrostl nad 60 procent. Nicméně v šedesátých a sedmdesátých letech začal Sovětský svaz opět za Západem zaostávat, průměrná délka života se začala dokonce snižovat (v době míru to je nezvyklý jev) a režim se ocitl na pokraji zhroucení. Rozpad SSSR a jeho výrobního aparátu přinesl v letech 1992 až 1995 pokles životního standardu. Příjem na jednoho obyvatele se pak od roku 2000 trochu zvýšil a v roce 2018 činí zhruba 70 procent západoevropského průměru v přepočtu na paritu kupní síly (použijeme-li ale převládající směnný kurz, jeví se příjem na osobu díky slabému rublu dvakrát nižší). Nerovnosti bohužel vzrostly mnohem rapidněji, než uvádějí oficiální statistiky, jak lze vypozorovat z nedávné studie vypracované ve spolupráci s Filipem Novokmetem a Gabrielem Zucmanem (k dispozici na WID.world).
Obecněji vzato vedl sovětský krach k zániku jakékoliv snahy o přerozdělování bohatství. Od roku 2001 je daň z příjmu 13 procent a je přitom úplně jedno, zda váš příjem činí tisíc rublů, anebo sto miliard rublů. Ani Reagan nebo Trump nezašli v rušení progresivní daně tak daleko jako Východoevropané. V Rusku se neplatí dědická daň a stejně je tomu i v Čínské lidové republice. Oproti tomu v kapitalistických státech, jako je Taiwan, Jižní Korea nebo Japonsko, se dědická daň z velkého jmění nedávno zvýšila z padesáti na pětapadesát procent.
Bída postkomunismu
Zatímco si ale Čína úspěšně zachovala jistou míru kontroly nad kapitálovými výdaji a hromaděním majetku, charakteristickým rysem Putinova Ruska je nekontrolovatelné směřování ke kleptokracii. Mezi lety 1993 a 2018 mělo Rusko masivní hospodářské přebytky: ročně v průměru zhruba 10 procent HDP po dobu 25 let nebo v součtu 250 procent HDP (což jsou dva a půl roku národní produkce). V zásadě by to mělo umožnit nahromadění stejného množství finančních rezerv. Tedy téměř tolik, kolik se pod bedlivým dohledem voličů nashromáždilo třeba v Norském státním investičním fondu. Jenže oficiální ruské rezervy jsou desetkrát nižší – sotva 25 procent HDP.
Kam se všechny ty peníze poděly? Podle našich odhadů činí výnosy ze zahraničních aktiv bohatých Rusů více než jeden rok ruského HDP, anebo ekvivalent veškerého oficiálního finančního majetku ruských domácností. Jinými slovy, přírodní bohatství země (které by, jen mimochodem, raději mělo zůstat pod zemí, a nezhoršovat globální oteplování) se masivně vyváží do zahraničí, aby se umožnilo ruské nejbohatší elitě držet si enormní ruské i zahraniční majetky. Tihle bohatí Rusové žijí mezi Londýnem, Monakem a Moskvou; jiní ale z Ruska nikdy nevytáhli paty a svou vlast kontrolují prostřednictvím majetku v zahraničí. Mnoho zprostředkovatelů a západních firem se také přiživilo na drobcích, co po Rusech zůstaly, a dodnes v tom pokračují, zejména v oblasti sportu a médií (někdy tomu říkají dobročinnost). Takový rozsah zpronevěřování finančních prostředků nemá v dějinách obdoby.
Evropa by měla raději cílit na tato aktiva a apelovat na veřejné mínění Rusů, spíše než na Rusko uvalovat obchodní sankce. Dnešní postkomunismus se totiž stal nejhorším spojencem hyperkapitalismu: Marx by tuto ironii určitě ocenil, ale rozhodně to není důvod ji snášet.
Autor je ekonom.
Z anglického překladu Capital in Russia, publikovaného na webu piketty.blog.lemonde.fr, přeložila Linda Fořtová.