Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Vějíř Kladno: naše standardy na špatném místě

Při jednání s lidmi na okraji společnosti musíme v prvé řadě pochopit, že touha uplatňovat vlastní pravidla může vést k velmi problematickým důsledkům.

V médiích i na sociálních sítích se v posledních měsících objevilo několik článků o kladenském předškolním zařízení pro sociálně vyloučené děti Vějíř Kladno, službě, která jistě dosahuje velmi dobrých výsledků, sklízí veskrze pozitivní ohlasy a vzbuzuje zájem politiků i odborníků. Kromě toho ale vyvolává otázky o smyslu práce s lidmi odsunutými na okraj společnosti i o tom, jak daleko můžeme zajít, když jednáme v nejlepším zájmu dítěte.

Vějíř funguje jako přípravná třída pro děti ze sociálně vyloučeného prostředí, které mají snížené šance dosáhnout úspěchu v základních školách hlavního vzdělávacího proudu. Cílem Vějíře je doplnění základních návyků, znalostí a dovedností u dětí tak, aby úspěšně absolvovaly zápisy do prvních tříd. Kromě toho organizuje doučování pro sociálně vyloučené žáky přímo na školách, na které docházejí, a připravuje i inovativní volnočasové aktivity.

Stejné šance pro všechny?

Prospěšnost své práce zakladatelé Vějíře mimo jiné opírají o výzkum realizovaný agenturou Median, podle kterého „lze vysledovat silný vztah mezi návštěvou předškolního vzdělávání a budoucí uplatnitelností“ na trhu práce. Předškolní vzdělávání pozitivně ovlivňuje další vzdělanostní dráhy, může ale být i znakem silnějšího sociálního statusu rodiny, ze které dítě pochází, jak uvádějí autoři výzkumné zprávy.

Uplatňovat vlastní standardy na rodiče, kteří přežívají v materiální nouzi na ubytovně, je cestou k opětovnému plošnému odebírání dětí nebo zavádění internátních škol.

Je jistě mnoho důvodů, proč Vějíř vyzdvihovat jako příklad dobré praxe. Podle samotných zakladatelů do něj děti docházejí rády, baví je učit se, zlepšují se jim výsledky a rády se zapojují do volnočasových aktivit. Prospěšnost organizace si uvědomují i ti z rodičů, kterým na vzdělání dětí záleží. Až potud se vše zdá být v pořádku. Na pozadí pozitivních dojmů se ale vynořují některé zásadní námitky, ať už vůči způsobu, jakým zařízení funguje, tak vůči výrokům, které jeho zakladatelé pronesli v médiích.

Dilema mezi speciální péčí pro znevýhodněné a poskytnutím stejných podmínek všem částečně vyřešilo zavedení povinné předškolní docházky, jež mnoho poskytovatelů donutilo přehodnotit smysl jejich služeb. Po celé republice existuje řada předškolních klubů a přípravných tříd, jichž podobně jako v případě Vějíře využívají zejména děti ze sociálně znevýhodněného a málo podnětného prostředí. Řada z nich však v minulosti jejich segregaci spíše prohlubovala, než aby ji pomáhala překonat.

Jedním z cílů povinného posledního roku mateřské školy je, aby děti společně navštěvovaly instituci, která má primárně sloužit všem – není tedy sociální službou pro potřebné ani vyrovnávací třídou pro znevýhodněné. Děti ze sociálně znevýhodněného prostředí jistě mají mnohé potřeby, které je vhodné doplnit různými podpůrnými opatřeními, to ale samo o sobě nesmí být důvodem pro segregaci dětí ve speciálních zařízeních, jež sice mají svůj smysl, nikoliv však jako primární poskytovatel předškolních aktivit.

Co s rodiči, kteří se nestarají o budoucnost svých dětí?

Pokud podobné zařízení navíc provozuje někdo, kdo se o některých rodičích dětí vyjadřuje ne příliš šťastným způsobem, vyvolává to otázky po smyslu jeho snažení. Jistě, je frustrující, když „jediné, co mají rodiče udělat, je vzbudit se, připravit svačinu a vystrčit potomka před dveře“, a děti stejně nedocházejí. Vějíř je pro děti zdarma, ty z nejvíce vyloučených lokalit do něj sváží minibus, který má školka k dispozici. Podle webových stránek v rodinách působí i sociální pracovníci, přesto jsou stále rodiče, kteří se o budoucnost svých dětí nestarají a do školky je neposílají. Co s nimi?

Některým asi naskočí myšlenka, kterou sdílejí i provozovatelé Vějíře: „Takovým rodičům by měl stát sáhnout na dávky.“ Podobná slova jsou o to nebezpečnější, když je pronáší člověk, který si mnohé okolnosti života v sociálním vyloučení velmi dobře uvědomuje a který je veřejností i lidmi z praxe vnímán jako odborník. Namísto toho, aby volal po systémových nástrojích pomoci rodinám v nouzi, chce rodiče trestat za to, že na rozdíl od nás nechápou, co je v nejlepším zájmu dítěte. Pokud si stále neuvědomují, že bez vzdělání z potomka nic nebude, měl by je stát nechat propadnout na úplné dno…

Můžou za to rodiče, nebo ubytovny?

Kromě studie o vlivu vzdělání na ekonomickou aktivitu, existuje i další studie, realizovaná rovněž agenturou Median, která zkoumá vliv nedostačujícího bydlení na školní úspěšnost dětí. Dominantní charakteristikou sociálního vyloučení je právě bytová nouze. Její odstranění je pak v kombinaci s citlivou sociální prací tím nejúčinnějším prostředkem, jak podpořit ve vzdělávání nejen děti, ale i jejich rodiny. To ukazují i příběhy těch, kterým se podařilo nalézt standardní bydlení, a ze sociálního vyloučení se tak alespoň částečně vymanit.

Abstraktní pojem sociální vyloučení ovšem nevystihuje realitu života rodin, které se v něm ocitly. Dojem, že v dané situaci rodiny žijí dobrovolně, pak zastírá další okolnosti, jež se s takovým životem často pojí. V rámci sociální práce se setkáváme s rodinami, které se potýkají s dluhy, z omezených příjmů platí předražené nájemné a žijí na malém prostoru a v nejistotě, zda si bydlení vůbec dokážou udržet. Kromě toho jsou nuceny fungovat bez běžných standardů, jakými jsou teplá voda či pračka nebo dokonce nájemní smlouva. K tomu se připojují problémy s domácím násilím, závislostmi nebo diskriminací. Trvat v takové situaci na tom, aby nám rodiče jasně demonstrovali, že neignorují vzdělání a budoucnost svých dětí, může být do značné míry kontraproduktivní. Prohlubujeme tím v nich pocit, že v „našem“ světě nemohou nikdy obstát a že „naše“ nároky nejsou schopny zohlednit jejich situaci. Matka s vážnými psychickými problémy, které jí brání v komunikaci se školou, pak může být snadno vnímána jako neschopná a nespolupracující.

Mají všichni stejné hodnoty?

Nelze na jednu stranu motivovat a rozvíjet děti z málo podnětného prostředí a na stranu druhou volat po represích namířených vůči jejich rodičům. Pokud si myslíme, že rodiči nezáleží na budoucnosti jeho dítěte, je to čistě náš názor, nic víc. Základem jakékoliv práce je zapojení rodičů a jejich důvěra, která se leckdy buduje velmi těžko a velmi dlouho, mnohokrát i přes počáteční neúspěchy. Výroky o odebírání sociálních dávek ale důvěru rodičů nevybudují. Práce s lidmi, které společnost odsunula na okraj, vyžaduje neustálé přehodnocování vlastních pravd, zaručených postupů a názorů na fungování společnosti. Stejně tak si žádá přijetí faktu, že různí lidé mají různé hodnoty. Sociální pracovníci nebo pracovníci ve školství by měli změnit své myšlení. Namísto toho, aby zachraňovali děti od špatného vlivu jejich rodičů, musí nejen přijmout, ale i uvést v praxi myšlenku, že rodiče jsou součástí řešení, stejně jako my jsme součástí problému.

Uplatňovat vlastní standardy na rodiče, kteří přežívají v materiální nouzi na ubytovně, je cestou k opětovnému plošnému odebírání dětí nebo zavádění internátních škol. O tom, že dobrý úmysl a snaha o nejsnazší řešení mohou někdy vést k eticky problematickým výsledkům, jsme se mohli přesvědčit už v minulosti, jak o tom vypovídá například režisér Tomáš Kudrna ve svém dokumentárním filmu Zatajené dopisy, který pojednává o Květušínské škole z padesátých let. Nebudeme-li si připomínat, že ve vztahu k Romům se často nevědomky vracíme k podobným konceptům, budou naše snahy selhávat stále znova.

Autorka je sociální pracovnice.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image