Squatujeme mediální prostor od roku 2013

- Inzerce -

Terry Gilliam Dona Quijota nezabil, ale aktualizoval

Katastrofami provázený snímek kultovního režiséra patří k tomu nejlepšímu, co Terry Gilliam v posledních letech natočil.

Množství patálií, katastrof a nepřízní osudu, které postihly režiséra Terryho Gilliama – často označovaného za „notorického smolaře“ – během jeho třicetileté snahy převést na plátno nejzásadnější román španělské literatury, vystačí k pokrytí většiny textů o jeho nejnovějším filmu. Ostatně sám Gilliam postavil propagaci snímku na zdůrazňování své strastiplné pouti k jeho výsledné podobě. Přirozeně to tak vede většinu kritiků k úvahám o tom, zda výsledný film dostál ambicím a představám, které do něj byly vkládány, a zda by nebylo pro dějiny kinematografie cennější, kdyby zůstal pouze jako nenaplněný sen (podobně jako například nerealizovaná adaptace sci-fi Duna od Alejandra Jodorowskeho). Zatímco se tedy kritici předhánějí v tom, kdo dokáže vymyslet trefnější přirovnání rytíře smutné postavy k americkému kultovnímu režisérovi, minimum mediální pozornosti se věnuje tomu, jak samotný film obstojí jako adaptace knihy Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Snímek Muž, který zabil Dona Quijota totiž představuje především úctyhodnou aktualizaci myšlenek, humoru a tragédie, které do svého díla vtiskl na počátku 17. století Miguel de Cervantes.

Věrný Cervantesově ideji

Na první pohled by se mohlo zdát, že snímek odehrávající se v současnosti, kde světově uznávaný režisér natáčí reklamu na ruskou vodku jako parafrázi ikonické scény Quijotova souboje s větrnými mlýny, může mít jen pramálo společného s duchem předlohy z pozdní renesance. „Skutečný“ Don Quijote je navíc jen vedlejší postavou, která se objevuje v ději až mnohem později. Hlavním hrdinou je totiž deziluzi propadlý režisér Toby, který se proslavil svým studentským filmem o Quijotovi a v současnosti svádí boj s producenty ve snaze natočit opět něco osobního a autorského. Toby jako by vybízel spíše k hledání paralely se samotným Gilliamem, a hlavní antagonista – ruský producent – zase ke ztotožnění s producentem Muže, který zabil Dona Quijota, jenž Gilliamovi nakonec jeho film „ukradl“.

Nemá smysl srovnávat Muže, který zabil Dona Quijota s idealizovanými představami o dokonalém snímku, který měl vzniknout před několika dekádami v Gilliamově nejlepším tvůrčím období. Srovnání si zaslouží především s románem Důmyslný Don Quijot de la Mancha.

Gilliam ovšem přistupuje k legendě o potulném rytíři s ideou Cervantesovy předlohy: quijotovství představuje pohnutí mysli, specifické vidění světa – nemusí se jednat o jednu konkrétní postavu. V Muži, který zabil Dona Quijota jde o pomateného španělského kováře, jenž po účinkování v hlavní roli Tobyho autorského debutu propadl dojmu, že je doopravdy hrdinným rytířem s posláním napravovat ve světě nepravosti. Toby se s ním po letech setkává ve Španělsku, v místě natáčení reklamy a zároveň i svého původního snímku, a nachází ho ve zbídačeném stavu, uvězněného uprostřed bizarní atrakce lákající kolemjdoucí na skutečného Dona Quijota. Původního naturščika osvobozuje a rozpoutá tím příznačnou quijotovskou šlamastyku, přičemž se sám stává jejím aktérem v roli Sancho Panzi. Podobně jako v románu tak představují Don Quijote i Sancho Panza pouze určité role, do kterých jsou lidé vrženi. Quijotovství je pomyslným pohárem šílenství, jejž si mezi sebou předávají jednotliví nebožáci – ať už je to šlechtic Alonso Quijano ze Cervantesova románu, kovář Javier či nakonec i samotný režisér Toby.

Brak dnešní doby

Cervantesův román byl na svoji dobu převratný v tom, jakým způsobem operoval s intertextualitou a metafikcí. Když Don Quijote propadne v knize svému prvnímu poblouznění pod vlivem rytířské literatury, jde především o Cervantesovu kritiku tehdejší záplavy brakových rytířských příběhů. Podobně míří Gilliam svoji kritiku na reklamní průmysl, který exploatuje atributy vysokého umění. V druhé části svého románu provedl Cervantes husarský kousek, když do fikčního světa knihy zakomponoval existenci prvního dílu svých quijotovských dobrodružství – většina postav v knize tak Dona Quijota zná, jelikož se jim do rukou dostal velice populární první svazek, který Cervantes před lety napsal. Autor tedy pracuje se svým dílem jako s metatextem, podobně jako diváci sledují film ve filmu, když se děj točí kolem již hotového snímku o Quijotovi, který představuje etalon svobodného a nespoutaného autorství. Kniha i film tak operují se svou existencí jako s motorem dobrodružství, která poblouzněný rytíř zažívá. A to slouží Gilliamovi k jeho typické práci s prolínáním několika rovin fikce, kdy do reality prosakují různé fantasmagorické momenty a snové prvky a nakonec přestává být důležité, kde končí sen a začíná skutečnost.

Podvod a klam je ústředním motivem, který je jak v románu, tak ve filmu pojímán nejen humorně, ale i výrazně tragicky. Quijote se během své pouti románem setkává s množstvím postav, jež potkal nešťastný osud zaviněný léčkou či klamem, a sám je ke konci druhého dílu uvržen do tenat rozmarných šlechticů, obeznámených s Quijotovými příběhy. Ti zneužijí potulného rytíře ke svému pobavení v rámci inscenovaného divadelního představení, které končí jeho bolestným pádem a výsměchem lstivého obecenstva.

V několika předchozích filmových adaptacích (napříkald v té sovětské z roku 1957) slouží tato ponižující scéna k vystřízlivění starého a zuboženého Alonsa Quijana z quijotovské iluze, která zároveň držela jeho chřadnoucí tělesnou schránku naživu. Daná scéna je zásadní i v Gilliamově filmu, kde je ovšem nakonec největší léčka připravena na hlavního hrdinu Tobyho. Je to trest za to, že během studentských let nakazil malebnou španělskou vesničku svými zidealizovanými představami. Z kováře Javiera udělal blázna, když mu vnuknul, že je skutečný Don Quijote, místní krasavici přesvědčil o kariéře budoucí světové herecké hvězdy, její sny se však rozplynuly v Madridu, kde skončila jako prostitutka. Oproti mnohým předchozím Gilliamovým filmům zde tedy únik do blahosklonného snění nepředstavuje pouze něco ušlechtilého, ale i nebezpečí. Již v Cervantesově knize je složité rozklíčovat, zda Quijote slouží skutečně jen k zesměšnění rytířských principů, nebo zda jde naopak o bolestný povzdech nad světem, kde již není místo pro ušlechtilost. Quijotovo bláznovství je sice v mnoha případech pro lidi kolem inspirací, v jiných ovšem mnohokrát zplodí zejména hořké plody a přinese lidem příkoří (obzvláště pak Sanchu Panzovi).

Lepší než průměrný Gilliam

Proti Gilliamově filmu lze jednoduše namítnout, že zde postava Dona Quijota představuje jen humorný přívěšek, figuru v druhém plánu. Takovou úlohu má ovšem Quijote mnohokrát i u Cervantese. Zejména v druhém dílu se Quijote mění v moudrého muže, který si rád vyslechne příběhy lidí kolem sebe a snaží se v nich najít nějaký vyšší univerzální princip a pomoci dobrou radou. Druhý díl románu tak na mnoha místech připomíná svou stavbou Dekameron – Quijote ustupuje do pozadí a prostor získávají vedlejší postavy a jejich příběhy. Muž, který zabil Dona Quijota je tak sice především příběhem Tobyho, ale tím se nijak nevzpírá Cervantesovu pojetí mnoha románových kapitol. To, že se film navíc často rozpadá do samoúčelných a nesouvisejících epizod, taktéž navazuje na strukturu knihy, kde nemalé množství situací vyvrcholí jednoduše tím, že Quijote a Sancho skončí jako dva zpráskaní psi. Je možná jen škoda, že Gilliam neukázal jednu nepříliš známou a opomíjenou stránku Quijotovy osobnosti, která tak dokonale a překvapivě funguje v Cervantesově druhé knize – tedy tvář životem ošlehaného moudrého rádce.

Jako odvážné rozhodnutí se jeví situování Dona Quijota do současnosti, což se nicméně podařilo Gilliamovi zvládnout bravurně (původní scénář filmu počítal s přitroublým cestováním časem). Režisér tak nejen aktualizuje původní quijotovské situace, ale zároveň se mu daří vytvářet situace zcela nové, které operují s principem matoucí iluze a často i komentují naši společnost. Jednou z takových scén je ta, kdy si Toby nejprve myslí, že se dostal do teroristické buňky, ale vzápětí se ukazuje, že šlo o muslimský uprchlický tábor, kde místní před Tobym ze strachu skrývali svoji víru a snažili se mu podat pomocnou ruku („Já jsem se nemodlil. Pouze jsem čistil tento koberec.“)

Film pravděpodobně obstojí v jednotlivých scénách lépe než jako celek, ovšem – jak již bylo řečeno – určitá roztěkanost je vlastní nejen Cervantesovi, ale i Gilliamovým nejslavnějším dílům, ve kterých se hlavní dějová linka často rozplývá v množství virtuózních skečů s opulentní scénografií. To ostatně sebereflexivně komentuje i samotný Toby: „Mluvíte o zápletce? Tenhle příběh nějakou má?“

Přesto je jasné, že Muž, který zabil Dona Quijota asi nebude řazen mezi vrcholná díla Terryho Gilliama. Ale kterému z režisérů se po sedmdesátce něco takového podařilo? Každopádně jde o film, který výrazně převyšuje Gilliamovy průměrné snímky z poslední doby, jako byly Krajina přílivů, Imaginárium doktora Parnase či Zero Theorem. Rozhodně ale nemá smysl srovnávat Muže, který zabil Dona Quijota s idealizovanými představami o dokonalém snímku, který měl vzniknout před několika dekádami v Gilliamově nejlepším tvůrčím období. Srovnání si zaslouží především s románem Důmyslný Don Quijot de la Mancha. Z něj totiž vychází jako ideově věrná a rozhodně nejoriginálnější filmová adaptace knihy.

Autor je filmový střihač a publicista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image