V posledních dnech se zrak (minimálně) Evropy upínal k osudu 150 lidí na italské lodi Diciotti. Loď až do neděle kotvila v sicilské Catanii a italský ministr vnitra z krajně pravicové strany Liga (slovo „severu“ z názvu zmizelo) odmítal uprchlíky nechat vylodit a přijmout do azylového řízení, dokud jiné státy EU neslíbí, že si je všechny nepřevezmou. Celou dobu tak jednal v rozporu s uprchlickým evropským i mezinárodním právem, běženci se totiž nacházeli v italských vodách, pod italskou jurisdikcí a čistě právně se tak jednalo o italskou odpovědnost. Navíc nesměli být zadržováni v nedůstojných či nelidských podmínkách. V sobotu večer se po několikadenním čekání nabídla Albánie, že přijme dvacet lidí, a následovalo ji Irsko, které se chce postarat maximálně o pětadvacet běženců. Ostatní budou svěřeni do péče italské církve. Za propuštění lidí, vězněných v přístavu, demonstrovaly v Itálii stovky lidí.
Ponechme stranou čistě vnitroitalskou motivaci protiprávního postupu radikála Salviniho – nasliboval voličům hory doly, které nemůže splnit, a pouze tvrdý postoj vůči běžencům mu zajišťuje popularitu –, problém je totiž i v interpretaci mezinárodního práva. Na palubě lodi Diciotti se nacházeli hlavně Eritrejci, v jejichž vládne tuhá diktatura Isaiase Afwerkiho, a kteří tak mají v Evropě právní nárok na mezinárodní ochranu.
Abychom si mohli vážit sami sebe, je nejvyšší čas začít mluvit o hodnotách, které jsou pro nás důležité a na kterých by měl být náš stát postaven. Mně osobně by úplně stačily humanismus, solidarita, lidská práva a dodržování pravidel.
Situace na lodi byla velmi špatná, zjevně nedůstojná. Na nátlak veřejnosti bylo v první vlně na pevninu propuštěno dvacet devět nezletilých dětí bez doprovodu. Jejich výpovědi po propuštění jsou otřesné. Někteří mají problémy s očima, protože v Libyi byli uprchlíci rok zavřeni ve tmě, pravděpodobně za účelem vylákání výkupného od příbuzných, což je obvyklá taktika místních milic. Jiné děti byly například postřeleny. V sobotu pak bylo umožněno opustit loď dalším šestnácti nemocným lidem, pravděpodobně nakaženým tuberkulózou. V neděli je pak následovali ostatní.
Nesmyslné návrhy českého premiéra
Český premiér Babiš však celou dobu hlasitě odmítá převzít byť jen jediného uprchlíka na naše území – naposledy to řekl včera v Itálii přímo na schůzce s premiérem země Contem. Z mezinárodního hlediska nic nenabízí, jen opakuje, že uprchlíky nepřijmeme. Ani dohodnutý závazek OSN poskytovat rozvojovou pomoc v třetích zemích ve výši alespoň 0,7 procenta HDP tak dlouhodobě neplníme.
Český premiér si pouze stěžuje si na postup zemí, jako je například Španělsko, které povolují přistávání lodí s migranty a tím prý vysílají signál o otevřenosti Evropy a navrhuje dvoustranné dohody po vzoru Turecka se severoafrickými státy. Domnívá se totiž, že jednotlivé evropské vlády vyjednají konkrétní dohody se svými severoafrickými protějšky za blíže neupřesněné kompenzace. Dále chce vzít peníze evropské pohraniční agentuře Frontex a dát je jižním státům EU. Migraci chce řešit již v zemích původu migrantů. Jeho plán má však značné právní a věcné slabiny.
Babiš především ignoruje fakt, že takřka každý migrační proud do Evropy je smíšený, jsou v něm uprchlíci s nárokem na azyl podle Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků (a podle evropského i českého práva) a jsou v něm ekonomičtí migranti bez azylového nároku. Nejpočetnější skupinou nově příchozích do EU jsou v roce 2017 podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky stále Syřané (letos k 31. 7. 2018 celkem 13,4 procenta všech příchozích přes Středozemní moře, téměř sedm tisíc osob), na druhém místě Iráčané 8,5 procenta – 4 014 osob).
Podle mezinárodního, evropského i českého práva uprchlík a každý, kdo o sobě tvrdí, že je uprchlíkem, musí dostat možnost předložit azylovou žádost a je chráněn před jakýmkoli návratem do nebezpečí do té doby, než bude o této žádosti rozhodnuto. Odpovědnost leží na státu, v němž tuto žádost předloží – tedy například na Itálii, Maltě či Španělsku. O azylové žádosti může být rozhodnuto v řádu dnů, ale to se v praxi většinou neděje (rychlý je azylový systém norský nebo holandský). Jakýkoli stát má potom podle mezinárodního práva povinnost převzít pouze svého vlastního občana, nikoli migranty třetích zemí.
České uprchlické tábory jsou přitom perfektně vybavené, vše funguje, v systému je minimum běženců, logisticky bychom zvládli pomoci ihned několika stovkám, možná tisícům lidí na útěku.
Když se historie opakuje
Celá situace velmi neblaze připomíná odmítání pomoci židovským uprchlíkům před nacismem. Argumenty padají stejné, není to naše věc, nejsou na našem území, pomůžeme-li, přijdou další a podobně. Nemohl jsem si proto nevzpomenout na knihu Nejisté útočiště od Michala Frankla a Kateřiny Čapkové, v níž je popsána situace lodi s uprchlíky, kotvící v Maďarsku na Dunaji přesně osmdesáti lety:
„Uprchlíci jsou uvězněni na lodi již 4 měsíce. Situace je kritická, nedostává se jídla, lidé jsou nemocní, vyhublí, muži, ženy a děti čekají na přijetí kteréhokoli demokratického evropského státu. Z původních 57 osob jich již 10 zemřelo. Evropské státy dělají, že se jich věc netýká. Maďarská vláda dokonce dává zoufalým lidem na palubě ultimátum do 1. září, jinak hrozí přeseknutím kotevního lana, aby loď odnesl proud Dunaje prostě pryč. České úřady nejsou ochotné přijmout byť jediného uprchlíka, nejsou přeci na našem území a mohli by pak chtít přijít další…“
Historie se opakuje a z neochoty českých představitelů pomoci lidem v nebezpečí se stává smutná jistota. Více než dvě stě tisíc Čechoslováků přitom na Západě pomocnou ruku před komunistickou diktaturou dostalo.
Humanismus a lidská práva byly v minulosti základními určujícími znaky české státnosti. To vše jsme jako stát a lidé opustili, stali se z nás sobci, utrpení druhých nás nezajímá, řešíme intenzivně a s plným nasazením tak akorát to, jestli v zimě pojedeme na Maledivy a v létě na Island nebo naopak. Abychom si mohli vážit sami sebe, je nejvyšší čas začít mluvit o hodnotách, které jsou pro nás důležité a na kterých by měl být náš stát postaven. Mně osobně by úplně stačily humanismus, solidarita, lidská práva a dodržování pravidel. My ale místo toho tleskáme Orbánovi se Salvinim.
Autor je ředitel Organizace pomoci uprchlíkům (OPU).