Je to už skoro klasický scénář… Lokální politik pronese odsouzeníhodný výrok vůči Romům, případně zavede brutální a často až se zákony hraničící opatření proti „nepřizpůsobivým“ nebo se po mediálně vyšroubovaném incidentu „mezi majoritou a minoritou“ do ulic nahrnou rozhořčení „slušní“ občané odhodlaní zjednat nápravu. Velká celostátní média se následně vydávají zjistit, co se v Bohem zapomenutém místě děje a přinášejí pohoršené svědectví o šíleném rasismu ve městě XY. Zároveň se ozývá z různých míst, že je situaci v regionech potřeba řešit, a to všelijakými způsoby. Rasismem pohoršené mediální reakce pak místní politici dál využívají k vyhrocení konfliktu odkazem na neporozumění „pražských novinářů“, „neomarxistů“, „pseudohumanistů“, „sluníčkářů“ a podobně. Obyvatelé města jsou v tomto sporu většinou na straně zástupců města, i když za jiných okolností jsou k nim kritičtí. V lepším případě se ještě nějaký politik na národní úrovni vyjádří ve smyslu, že by se nemělo zapomínat ani na chudé kouty republiky. Tím to většinou končí.
Zažili jsme to už snad tisíckrát. Ivana Řápková z Chomutova, Liana Janáčková z Ostravy, Pavel Tošovský z Ústí nad Labem, Jiří Čunek ze Vsetína, Pavel Louda z Nového Bydžova. Všem se svého času dostalo nebývalé mediální pozornosti a z některých se staly vyhledávané osobnosti (zdaleka ne jen ultrapravicí), které se „nebojí pojmenovávat věci tak, jak jsou“.
Ivanu Řápkovou pozval Jan Kraus do svého pořadu, kde s ní s humorem probral peripetie boje s nejchudšími a v dobré náladě zmínil, že je proti rasismu. Rychlotitul z plzeňských práv Řápkové neřešil a nezajímal se ani o privatizaci chomutovského bytového fondu, kde v minulosti Řápková působila jako jeho likvidátorka a který byl za jejího primátorování kompletně převedený do soukromých rukou. Přitom dokud se Řápková nestala bojovnicí proti pravdolásce a korektnosti, čelila v Chomutově obrovským problémům kvůli několika dotačním kauzám. Šest tisíc lidí proti ní podepsalo petici a za její odstoupení se konaly i demonstrace. Vše se změnilo po vytažení romské karty.
Zástupcům oprávněného lidového hněvu z regionů jsou odpouštěny korupční a jiné prohřešky a stávají se hrdiny s budoucností v celostátní politice. Tento mechanismus nefunguje jen na asociálně naladěnou část společnosti, ale i na levicově smýšlející lidi, kteří cítí potřebu se vymezit vůči výrokům a praxi politiků, jako jsou Řápková, Čunek nebo Janáčková. V obou případech romská karta dokáže účinně vymazat jakoukoli jinou debatu. I když Ivana Řápková nakonec na svou proslulost dojela – Reportéři ČT o ní natočilI několik investigativních reportáží, které mimo jiné dokazovaly její spojení s odsouzeným Alexandrem Novákem, a nakonec se vypískaná i svými Chomutováky svezla s dalšími kmotry namočenými v dotační kauze ROP Severozápad –, její hvězda zářila několik let. Bez romské karty by se z politiky musela pakovat o několik let dřív.
Když „rasistický“ znamená dobrý
Severočeský Most jen před několika týdny vyvolal zájem médií včetně České televize právě kvůli předvolební kampani, jež je příliš nenávistná i na české poměry. Billboard „vybudujeme vesnice pro lůzu“ patřil Sdružení Mostečané Mostu (SMM), politické pobočce zdejšího bytového družstva Krušnohor ovládaného guruem Františkem Rybou a jeho suitou. Reportáž České televize z Mostu v pořadu 168 hodin se zaměřila na jednu jedinou věc – explicitní rasismus SMM v předvolební kampani a v propagačních tiskovinách Krušnohoru. Několik expertů a jeden právník před kamerou potvrdili, že se skutečně jedná o rasismus na hranici trestného činu. Dvě strany sporu (tedy politici-rasisté versus oprávněně pohoršení odborníci a novináři) si v takovýchto případech ani neprotiřečí. Spor svým způsobem vyhovuje oběma stranám. František Ryba si v reportáži řekne svoje – k domácímu mosteckému publiku – a svoje si řeknou i experti svorně konstatující rasismus. Reportáž poukáže na rasismus, za který se ale nikdo nestydí.
Podmínkám, ve kterých se takto explicitní a tvrdé rétorice vůči „lůze“ daří, se ale zmíněná reportáž z Mostu zcela vyhýbá. Rasismus místních politických spolků se samozřejmě nedá bagatelizovat, ale bez popsání kontextu může působit jen jako moralizování. Příklad Mostu (a reportáže ČT) je dobrou ukázkou toho, jak témata jako rasismus a „nepřizpůsobiví“ dokážou zakrýt skutečnou praxi družstva Krušnohor a na něj napojeného politického subjektu. Přestože Krušnohor sám rozprodává byty spekulantům, jak jsme v Alarmu informovali, což vyvolává mezi obyvateli Mostu nejistotu, reportáž se dotýká jen jeho rasistických výpadů. Z reportáže pak není vůbec jasné z čeho mají obyvatelé Mostu strach a – bez toho, aniž by to bylo explicitně řečeno – jsou redukováni jednoduše na rasisty. V Mostě nejde zdaleka jen o démonizované „nepřizpůsobivé“, ale především o to, že u nových majitelů/spekulantů není jisté, že vůbec budou platit do společné kasy společenství vlastníků jednotek, a hrozí tedy, že v krátkém čase pošlou celé domy do bankrotu. Toto se v severních Čechách běžně děje už několik let. Štvát proti „nepřizpůsobivým“, kteří jsou první na ráně, je potom pro představitele Krušnohoru (a politiky SMM) velice snadné, zvlášť pokud předstírají, že bojují proti spekulantům.
Nadužívané protipražské „pojďte si sem zkusit bydlet“ má – i když se obvykle používá proti velkoměstským sluníčkářům – svůj smysl. Je až příliš snadné identifikovat rasismus ve vyhrocených tiskovinách, v prohlášeních zdejších politiků či předvolebních spotech a zároveň všechno ostatní ignorovat. Tato ignorance může vyvolávat v těch, kterých se dotýká, pocit hlubokého neporozumění jejich životům, zvláště když akutní problémy regionu nejsou ani načrtnuty a veškerá pozornost se věnuje „cikánům“. Obhajoba před nařknutím z rasismu se většinou zakládá na tom, že se jedná o opatření či výroky proti jinak než etnicky definované skupině (dříve neplatiči, později „nepřizpůsobiví občané“ či „problémoví nájemníci“ a nejnověji „lůza“), jde tedy o politiku proti nejchudším a problémovým, tedy lidem, se kterými nemají Pražáci žádnou zkušenost. Protipražská rétorika je v severních Čechách už součástí běžného slovníku a většina místních lidí dobře chápe kontext, v němž se používá.
Přestože je záslužné, aby televize veřejné služby referovala o rasismu kdekoli v České republice, v tomto případě skočila redakce 168 hodin na špek Františku Rybovi, který v televizi dostal prostor stručně shrnout svůj politický program, aniž by byl jakkoli konfrontován s vlastní podnikatelskou činností. Za vítanou možnost sebeprezentace může Ryba děkovat jediné věci: rasismu svého vlastního sdružení.
Volání o pomoc, které nikdo neslyší
Tato rétorika a z ní vyplývající dynamika v minulosti dokázala přikrýt tunelování celých měst. Vyvolat v regionu napětí s rasovým podtextem je nejbezpečnější cestou, jak přesměrovat pozornost od vlastních podnikatelských nebo privatizačních záměrů. Dalším příkladem romské karty, kterou vděčně zdvihla celostátní média, jsou události z konce léta a podzimu 2011. Spouštěčem demonstrací, které tehdy prorazily na hlavní stránky novin a prvních minut televizních zpravodajství, byly podle médií násilné konflikty v Novém Boru a v Rumburku.
Na rozjezdu tehdejších nepokojů se ale podíleli i místní politici, zejména z řad ČSSD. Lukáš Kohout, který byl členem mladých Sociálních demokratů, nahlásil první happening ve Varnsdorfu „proti nepřizpůsobivým obyvatelům“ 4. srpna. Mačetový útok, který měl být spouštěčem demonstrací, se přitom odehrál až o tři dny později. Jednu demonstraci zorganizoval i starosta Rumburku Jaroslav Sykáček (ČSSD). Ten po mačetovém útoku stále opakoval, že „rasový motiv je naprosto zřejmý“. Až poté, co se tato interpretace prostřednictvím médií dostala do podvědomí, začaly masovější demonstrace. Rumburská radnice zakázala 26. srpna nahlášené demonstrace, Sykáček ale zároveň sám nechal svolat shromáždění kvůli násilnostem souvisejícím s etnickými střety místních obyvatel. Na něm promluvil také Jaroslav Foldyna. Sykáčka účastníci vypískali a vedení shromáždění převzali lidé, kteří skandovali „Cikáni do plynu“. Rasistický motiv mačetového útoku se u soudu nakonec neprokázal.
Opakované stavění „nepřizpůsobivých“ jako největšího problému měst nejen zvedá etnické napětí, ale také do velké míry znemožňuje jinou debatu o fungování měst.
Na shromážděních, kde se lidé scházeli, než se vydali na pochod k ubytovnám, v nichž žili Romové, byla témata pestrá. Kromě toho, že se zde hojně kritizovalo, že do měst přicházejí sociálně slabí Romové na ubytovny, byla terčem výtek i asociální politika Nečasovy vlády, kritika místních zastupitelů a jasně formulovaná výtka centru (Praze): „Vy jste na nás zapomněli.“ Do vášní, které se tehdy začátkem podzimu přetavily ve velké a místy i násilné demonstrace, se vlila frustrace předchozích let, důsledky ekonomické krize i zanedbaného regionálního rozvoje. Z témat, která se nabízela, zdvihla celostátní média právě rasismus, který byl nejviditelnější a spolehlivě získal pozornost. Když na mnohahodinové demonstraci, kde se křičela nejrůznější hesla, skandovali demonstranti mimo jiné i „Cikáni do práce“, mohli si být jistí, že právě toto heslo budou citovat v médiích. Obraz, který referováním o demonstracích vznikl, se ale místním nelíbil, a tak na dalších demonstracích projevovali svou nelibost a říkali novinářům: „Vy jste z nás udělali rasisty.“ Obzvlášť pečlivě zjišťovali, zda je ten který novinář z Prahy. Rasismus v podobě nadávání na cikány se stal spolehlivou cestou do celostátních médií. Demonstraci za něco jiného by se takové pozornosti nedostalo.
Ještě lépe limity cikánské karty ukazuje srovnání průběhu demonstrací a jejich mediálního pokrytí s rozhovory s demonstranty. Ti chtěli v jednu chvíli proniknout na ubytovnu, a když demonstrace definitivně skončila, nevěděli, proč to vlastně chtěli ani co by tam dělali. Z demonstrantů, kteří se snažili prorazit policejní kordony a řvali protiromská hesla, se najednou stali lidé, kteří zoufale chtěli, aby je někdo poslouchal. „Ale my víme, že to nejsou všichni cikáni, nám ale vadí, že se sem stěhujou na ty ubytovny… My máme tady cikány kamarády a ti jsou slušný… Vadí nám cikánský dávky, jasně, oni nemaj speciální dávky, ale oni si na sociálce všechno vyřvou… Mě vyhodili z práce, protože jsem si zlomila ruku, a kdo mi dá sociální byt a kdo mě před důchodem zaměstná? Moje teta nevyžije z důchodu… Radnice je zkorumpovaná, to nám vadí… Ta vláda v Praze si dělá, co chce, vůbec na nás nemyslí…“ znělo tehdy při vzrušených hovorech po demonstracích. Čím déle lidé mluvili, tím víc se vzdalovali od původního tématu, kterým byly ve městě nechvalně známé ubytovny Červený kostel a Sport. Stačilo je jen nechat mluvit a poslouchat. Ukázalo se, že i kdyby ubytovny do druhého dne zmizely, problémy jejich města a regionu je budou trápit dál.
Detailnější popis tehdejších událostí by rozkryl celou řadu dlouho neřešených problémů, přesto všechno nakonec zůstalo v rovině „Vy jste rasisti“ a „Vy z nás děláte rasisty a nerozumíte tomu, co my tady zažíváme“. Větší zájem médií o nerovnosti v regionálním rozvoji přinesly až výsledky celostátních voleb o mnoho let později. Místní korupční kauzy, kterým se lokální noviny dostatečně nevěnují, protože vztahy mezi novináři a politiky jsou v menších obcích mnohdy ještě bližší než ve velkých městech, jsou celostátními médii často opomíjeny.
Jako snad první regionální politik si politickou účinnost romské karty zkusil Pavel Tošovský z ODS, v roce 1999 starosta ústecké městské části Neštěmice, ve které se nachází i Matiční ulice. I když Tošovský nebyl autorem projektu zdi, během sporu mezi vládou, neziskovkami, Romy a místními, kteří se cítili být ohroženi neplatiči, trval celou dobu na dostavbě zdi. I když samotná zeď byla nakonec po nátlaku české vlády i Evropské unie rozhodnutím ústeckého zastupitelstva zbourána, do té doby takřka neznámý Tošovský získal obrovskou popularitu. V roce 2000 v krajských volbách získal od ústeckých bezprecedentní množství preferenčních hlasů a po volbách se stal vicehejtmanem. Za svůj úspěch mohl děkovat především tomu, že se dostal do sporu, ve kterém se hrála romská karta a on stál na té správné straně – proti Romům.
20 vs. 430
V roce 2004 prodalo zastupitelstvo obvodu Ústí nad Labem – koalice ODS a SZSP (Strana zdraví sportu a prosperity) – takzvaný zlatý městský fond. Byly to nemovitosti, které měly zůstat v majetku města. Město tedy oproti roky deklarovanému plánu v červnu 2004 prodalo 114 domů, ve kterých bylo zhruba 1 800 bytů. Z prodeje bytů získalo 175 milionů korun. Víc než polovinu nemovitostí koupila ústecká firma Spobyt, v jejímž představenstvu figuroval zastupitel za ODS Josef Štolba. O firmě Spobyt a prodeji bytů je ve všech mediálním archivem sledovaných médiích v daném období pouhých dvacet krátkých zpráv nebo zmínek. Jejich počet o dvě zprávy navýšilo zjištění Mladé fronty, že mezi majiteli Spobytu je jistý Radovan Vítek, který byl v září 2004 zatčen a obviněn z přípravy obchodu se ženami. Objevila se také informace, že pražská firma Calabrone nabídla o třináct milionů víc, přesto však byty připadly Spobytu. Sporadicky přináší tisk informace o prodeji ústeckého bytového fondu i v dalších letech, objevují se hlavně díky soudním dohrám, kdy nájemníci napadali neprůhlednou privatizaci a skutečnost, že byla podle nich šitá na míru právě firmě Spobyt. Mediálně zcela také zapadla skutečnost, že stát, město i obvod investovali do domů na Masarykově třídě před prodejem téměř třicet milionů korun. Poslední milion korun do nich město investovalo v době, kdy už byly v majetku Spobytu. Když se na to přišlo, firma milion vrátila a město tvrdilo, že se jednalo o administrativní omyl. Policie případ v roce 2007 odložila, protože se neprokázalo, že by při prodejích byl spáchán trestný čin.
Pro porovnání: ve stejném období, tedy v roce 2004, se objevilo v tištěných médiích 330 zpráv o Matiční ulici. O rodině Červeňákových z Ústí nad Labem se v daném období objevilo přes sto zpráv. V médiích se tento rok objevovali Červeňákovi proto, že jim město přestalo kvůli odškodnění ze Štrasburku počátkem roku vyplácet sociální dávky a v srpnu pak město podalo návrh na znovuobnovení soudního řízení s touto rodinou. Podrobnosti o této kauze není narozdíl od prodeje bytů těžké dohledat.
Bytového fondu se v devadesátých a nultých letech zbavovala všechna města, Ústí nad Labem ale bylo v tomto ohledu nejaktivnější. Bytový fond prodalo prakticky celý a média se – až na pár krátkých zpráv – celou dobu zabývala takřka výhradně spory ohledně Matiční ulice a životními peripetiemi jedné romské rodiny.
Korektní extremisté
Takováto politika se nedá vést donekonečna. I romská karta časem devalvuje. Jak moc, to ukazuje například i tvrzení, se kterým jsme se opakovaně setkali, totiž že Mostecký deník jsou „sluníčkářské noviny“. Mostecký deník přitom žádným výrazným humanismem neoplývá. Pouze není explicitně rasistický. Když třináct z patnácti stran a hnutí kandidujících ve volbách zastává rasistické postoje, jako je tomu letos v Ústí nad Labem, těžko se s pouhým bojem proti nepřizpůsobivým dají vyhrát volby a nezbývá než být stále explicitnější. V ústecké antifašistické komunitě vzbudilo odpor pozvání Tomáše Vandase do předvolební debaty v Domě dětí a mládeže organizované studentským spolkem. Jenže vedlo by symbolické vyloučení otevřených neonacistů ke změně? Extrémem se pomalu stává nejen antirasismus (ten už je ministerstvem vnitra dávno považovaný za extremismus), ale i pouhý nerasismus.
Opakované stavění „nepřizpůsobivých“ jako největšího problému měst nejen zvedá etnické napětí, ale také do velké míry znemožňuje jinou debatu o fungování měst. Podnikatelé navázaní na politické strany na tom ani nemají zájem, romská karta je pro ně instrumentem, jak zabít jakoukoli jinou debatu, ve které by nutně vypluly na povrch problémy jako privatizace, dotační podvody a financování vůbec. Kromě cikánské karty existuje i celá řada dalších karet, například bezdomovecká či feťácká, které se používají zejména před komunálními volbami, ale ty nemají sílu zakrývat ekonomické čachry samospráv ani nedokážou vynést politika na výsluní.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.