Mezi současnými artovými filmaři bychom možná nenašli nikoho víc „cool“ než Gaspara Noého. O jeho filmech se mluví i mezi lidmi, kteří primárně na „divné“ filmy nechodí a některé brutálně násilné nebo formálně výrazné výjevy z jeho filmů zůstávají v hlavách diváků i mnoho let poté, co je poprvé spatří. Gaspar Noé používá extrémní prostředky, dráždí nás experimenty se strukturou vyprávění a do toho se rád zabývá výstředními tématy a motivy. Provokativní nahota, brutální násilí, incest, drogy, fascinace sexuální jinakostí – Gaspar Noé je vždy hraniční. A na rozdíl od Bruna Dumonta, který s ním bývá často řazen do proudu označovaného jako nová francouzská extrémnost (New French Extremity), se nejrůznější společenské patologie, sexuální otevřenost a jinakost neukrývají pod konzervativní iluzí všednosti a normality, jsou stále na očích. Ať už jako explicitní výjevy nebo alespoň jako námět rozhovorů. Stávají se formálním stylem filmu a životním stylem postav. A i v tom možná tkví svůdnost Noého filmů.
Noé zkoumá lidské chování, obnažuje společenské hry a kolektivní přetvářku. Jde přitom až na dřeň, k těm největším strachům a nejnižším lidským pudům.
Výrazný hype se tak samozřejmě nevyhnul ani jeho nejnovějšímu filmu Climax. A první ohlasy jsou nadšené. Mnozí recenzenti i komentátoři na filmových databázích se předbíhají v expresivních vyjádřeních, kterými se snaží pojmenovat svou zkušenost s filmem: bad trip, cesta do pekla a zpátky, zběsilá jízda, zážitek na celý život… Velkolepost nejrůznějších přirovnání v mnohém zakrývá jejich prázdnotu a bezradnost. Jako by mnozí nevěděli, co víc si s filmem počít než ho prostě prožít.
Filosofie z hipsterské kavárny
Climax, film o skupině tanečníků v jednom opuštěném objektu, kteří se v průběhu noci ocitnou pod vlivem LSD, má možná nejvíce společného s elektronickou hudbou. V lecčem tak selhávají konvenční klíče, které používáme, když si chceme říct, o čem film, který jsme právě viděli, vlastně je. Noé nám však nechává několik nápověd. V dlouhém statickém záběru na televizní záznam, v němž se jednotliví tanečníci představují, si můžeme všimnout VHS kazet s filmy jako Andaluský pes, Posedlost či Suspiria. Autor se tak evidentně odvolává na tradice výstředních filmů, žánru hororu, surrealizujících prvků a témat, jako jsou šílenství, ztráta příčetnosti nebo postupný rozklad běžných společenských norem chování. Gaspar Noé se zároveň s chutí ve svých filmech pouští do filosofování. A ani zde nás neušetří několika hlubokomyslných vět vepsaných do obrazu. A přestože jeho velké zneklidňující pravdy o životě či vesmíru patří v jeho podání spíše do hipsterské kavárny (vzpomeňme si na větu „Čas všechno zničí“ z filmu Zvrácený nebo poněkud naivně a ilustrativně vyobrazený reinkarnační cyklus ve filmu Vejdi do prázdna), jejich největší smysl leží někde jinde. V tomto případě možná nejde tolik o to, co se nám obsahem filosofujících textů v obraze snaží Noé říct, ale o skutečnost, že jeden z takových nápisů uprostřed filmu nám ukazuje vzhůru nohama.
Stejnou funkci jako převrácené nápisy plní i titulky z úvodu filmu. Tentokrát je Gaspar Noé na rozdíl od pozpátku vyprávěného snímku Zvrácený v práci s vyprávěním relativně umírněný a i navzdory několika naschválům lze film považovat za lineární. Zvolenými prostředky tak poutá především k samotné formě. Neustálým upozorňováním na vlastní strukturu tak snímek spíš než standardní vyprávění připomíná elektronický track. Časté opakování a variování již viděného se stává samostatnou kvalitou, přinášející požitek ze sledování.
Už v úvodním strhujícím tanečním vystoupení, během něhož postupně představují sebe a svůj styl jednotliví tanečníci, se kamera několikrát vznese nad jejich hlavy, aby se vzápětí vrátila zpět. Tento pohyb se posléze několikrát zopakuje a utváří tak osobitý vizuální rytmus. Opakující se polohy, pohyby a motivy jsou pro film naprosto zásadní. Procházíme mnohokrát v drobných variacích tam a zpět stejnými chodbami. Vzniká tím strhující choreografie akcí a pohybů, která nám umožňuje vracet se stále na stejná místa. Mění se přitom obraz i chování kamery. Od úhlednosti a dokonale secvičené geometrie přecházíme k anarchii. S přibývající panikou postav přichází i kamera o svou rovnováhu a stále častěji se naklání nebo otáčí kolem své osy. Se zvyšující se mírou stihomamu sebou kamera také častěji nepříjemně trhá (scratchuje) z výjevu na výjev. Se změněným stavem vědomí se mění i osvětlení chodeb a místností. Film neustále rytmicky opakuje stejné motivy, stejná místa a stejné trajektorie, ale postupně proměňuje jejich zabarvení.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Film jako rytmus
I přes okázalou formální stránku, která k sobě záměrně táhne velkou část pozornosti, se nedá mluvit o Climaxu jako o bezobsažném filmu. Ačkoli nevypráví příběh v tradičním slova smyslu a spíše než promyšlený dramatický oblouk připomíná nekompromisní vektor směřující k absolutnímu rozkladu, stále si uchovává jednu z nejsilnějších Noého devíz. I snímek Zvrácený má vedle traumatických okamžiků ubití minimaxem nebo brutálního znásilnění velice jemné, zdánlivé všední scény. Noé umí civilně zachytit křehkost svých charakterů. Když spolu v úvodní části hovoří jednotliví tanečníci, předznamenávají svou zranitelnost. Přirozené dialogy jsou plné ramenatých výroků, předvádění se před ostatními a nejrůznějších machistických masek. Svoji nejistotu muži zakrývají velkolepými komentáři na adresu tanečnic, vytahují se svými sexuálními zkušenostmi, fantazíruji poměrně explicitně o tom, co s kým provedou během večera. Některé ženy využívají přítomnost dítěte k tomu, aby předvedly své mateřské schopnosti nebo razantní názory na děti. Těmito maskami mohou postavy zakrývat svoji vnitřní nejistotu, obavy a mindráky. Vnitřní pnutí však vyplouvají na povrch ve vyhrocený okamžik pod vlivem drog. Noé tak zkoumá lidské chování, obnažuje společenské hry a kolektivní přetvářku. Jde přitom až na dřeň, k těm největším strachům a nejnižším lidským pudům.
Noé zřejmě nikoho neohromí instantní filosofií v podobě znepokojivého textu na plátně, ale dokáže strhnout promyšleným a dokonale rytmickým zpracováním. Přitom se mu podařilo poměrně komplexně vybudovat ohromné množství osobitých charakterů – každý se vyznačuje svým způsobem tance, specifickou dynamikou, hereckým projevem i niternými psychologickými pochody. Na malém prostoru tak zvládl pomocí řízeného chaosu načrtnout velice barevný obraz jednoho společenství. Climax je zřejmě film, na který se jen tak nezapomene a jenž bude rezonovat ještě dlouho. Přestože v zobrazování krajních a brutálních výjevů patří paradoxně v rámci Noého filmografie k těm umírněnějším.
Autor studuje filmovou režii.