Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Podmanivost Noého tanečníků na tripu

Nový film Gaspara Noého Climax není zdaleka tak šokující jako režisérova dřívější díla. Přesto nabízí jedinečný divácký zážitek.

Mezi současnými artovými filmaři bychom možná nenašli nikoho víc „cool“ než Gaspara Noého. O jeho filmech se mluví i mezi lidmi, kteří primárně na „divné“ filmy nechodí a některé brutálně násilné nebo formálně výrazné výjevy z jeho filmů zůstávají v hlavách diváků i mnoho let poté, co je poprvé spatří. Gaspar Noé používá extrémní prostředky, dráždí nás experimenty se strukturou vyprávění a do toho se rád zabývá výstředními tématy a motivy. Provokativní nahota, brutální násilí, incest, drogy, fascinace sexuální jinakostí – Gaspar Noé je vždy hraniční. A na rozdíl od Bruna Dumonta, který s ním bývá často řazen do proudu označovaného jako nová francouzská extrémnost (New French Extremity), se nejrůznější společenské patologie, sexuální otevřenost a jinakost neukrývají pod konzervativní iluzí všednosti a normality, jsou stále na očích. Ať už jako explicitní výjevy nebo alespoň jako námět rozhovorů. Stávají se formálním stylem filmu a životním stylem postav. A i v tom možná tkví svůdnost Noého filmů.

Noé zkoumá lidské chování, obnažuje společenské hry a kolektivní přetvářku. Jde přitom až na dřeň, k těm největším strachům a nejnižším lidským pudům.

Výrazný hype se tak samozřejmě nevyhnul ani jeho nejnovějšímu filmu Climax. A první ohlasy jsou nadšené. Mnozí recenzenti i komentátoři na filmových databázích se předbíhají v expresivních vyjádřeních, kterými se snaží pojmenovat svou zkušenost s filmem: bad trip, cesta do pekla a zpátky, zběsilá jízda, zážitek na celý život… Velkolepost nejrůznějších přirovnání v mnohém zakrývá jejich prázdnotu a bezradnost. Jako by mnozí nevěděli, co víc si s filmem počít než ho prostě prožít.

Filosofie z hipsterské kavárny

Climax, film o skupině tanečníků v jednom opuštěném objektu, kteří se v průběhu noci ocitnou pod vlivem LSD, má možná nejvíce společného s elektronickou hudbou. V lecčem tak selhávají konvenční klíče, které používáme, když si chceme říct, o čem film, který jsme právě viděli, vlastně je. Noé nám však nechává několik nápověd. V dlouhém statickém záběru na televizní záznam, v němž se jednotliví tanečníci představují, si můžeme všimnout VHS kazet s filmy jako Andaluský pes, Posedlost či Suspiria. Autor se tak evidentně odvolává na tradice výstředních filmů, žánru hororu, surrealizujících prvků a témat, jako jsou šílenství, ztráta příčetnosti nebo postupný rozklad běžných společenských norem chování. Gaspar Noé se zároveň s chutí ve svých filmech pouští do filosofování. A ani zde nás neušetří několika hlubokomyslných vět vepsaných do obrazu. A přestože jeho velké zneklidňující pravdy o životě či vesmíru patří v jeho podání spíše do hipsterské kavárny (vzpomeňme si na větu „Čas všechno zničí“ z filmu Zvrácený nebo poněkud naivně a ilustrativně vyobrazený reinkarnační cyklus ve filmu Vejdi do prázdna), jejich největší smysl leží někde jinde. V tomto případě možná nejde tolik o to, co se nám obsahem filosofujících textů v obraze snaží Noé říct, ale o skutečnost, že jeden z takových nápisů uprostřed filmu nám ukazuje vzhůru nohama.

Stejnou funkci jako převrácené nápisy plní i titulky z úvodu filmu. Tentokrát je Gaspar Noé na rozdíl od pozpátku vyprávěného snímku Zvrácený v práci s vyprávěním relativně umírněný a i navzdory několika naschválům lze film považovat za lineární. Zvolenými prostředky tak poutá především k samotné formě. Neustálým upozorňováním na vlastní strukturu tak snímek spíš než standardní vyprávění připomíná elektronický track. Časté opakování a variování již viděného se stává samostatnou kvalitou, přinášející požitek ze sledování.

Už v úvodním strhujícím tanečním vystoupení, během něhož postupně představují sebe a svůj styl jednotliví tanečníci, se kamera několikrát vznese nad jejich hlavy, aby se vzápětí vrátila zpět. Tento pohyb se posléze několikrát zopakuje a utváří tak osobitý vizuální rytmus. Opakující se polohy, pohyby a motivy jsou pro film naprosto zásadní. Procházíme mnohokrát v drobných variacích tam a zpět stejnými chodbami. Vzniká tím strhující choreografie akcí a pohybů, která nám umožňuje vracet se stále na stejná místa. Mění se přitom obraz i chování kamery. Od úhlednosti a dokonale secvičené geometrie přecházíme k anarchii. S přibývající panikou postav přichází i kamera o svou rovnováhu a stále častěji se naklání nebo otáčí kolem své osy. Se zvyšující se mírou stihomamu sebou kamera také častěji nepříjemně trhá (scratchuje) z výjevu na výjev. Se změněným stavem vědomí se mění i osvětlení chodeb a místností. Film neustále rytmicky opakuje stejné motivy, stejná místa a stejné trajektorie, ale postupně proměňuje jejich zabarvení.

Film jako rytmus

I přes okázalou formální stránku, která k sobě záměrně táhne velkou část pozornosti, se nedá mluvit o Climaxu jako o bezobsažném filmu. Ačkoli nevypráví příběh v tradičním slova smyslu a spíše než promyšlený dramatický oblouk připomíná nekompromisní vektor směřující k absolutnímu rozkladu, stále si uchovává jednu z nejsilnějších Noého devíz. I snímek Zvrácený má vedle traumatických okamžiků ubití minimaxem nebo brutálního znásilnění velice jemné, zdánlivé všední scény. Noé umí civilně zachytit křehkost svých charakterů. Když spolu v úvodní části hovoří jednotliví tanečníci, předznamenávají svou zranitelnost. Přirozené dialogy jsou plné ramenatých výroků, předvádění se před ostatními a nejrůznějších machistických masek. Svoji nejistotu muži zakrývají velkolepými komentáři na adresu tanečnic, vytahují se svými sexuálními zkušenostmi, fantazíruji poměrně explicitně o tom, co s kým provedou během večera. Některé ženy využívají přítomnost dítěte k tomu, aby předvedly své mateřské schopnosti nebo razantní názory na děti. Těmito maskami mohou postavy zakrývat svoji vnitřní nejistotu, obavy a mindráky. Vnitřní pnutí však vyplouvají na povrch ve vyhrocený okamžik pod vlivem drog. Noé tak zkoumá lidské chování, obnažuje společenské hry a kolektivní přetvářku. Jde přitom až na dřeň, k těm největším strachům a nejnižším lidským pudům.

Noé zřejmě nikoho neohromí instantní filosofií v podobě znepokojivého textu na plátně, ale dokáže strhnout promyšleným a dokonale rytmickým zpracováním. Přitom se mu podařilo poměrně komplexně vybudovat ohromné množství osobitých charakterů – každý se vyznačuje svým způsobem tance, specifickou dynamikou, hereckým projevem i niternými psychologickými pochody. Na malém prostoru tak zvládl pomocí řízeného chaosu načrtnout velice barevný obraz jednoho společenství. Climax je zřejmě film, na který se jen tak nezapomene a jenž bude rezonovat ještě dlouho. Přestože v zobrazování krajních a brutálních výjevů patří paradoxně v rámci Noého filmografie k těm umírněnějším.

Autor studuje filmovou režii.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image