Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Soumrak: Nemesovy stíny budapešťského léta

Budapešť je v novém filmu maďarského režiséra Lászla Nemese tajemně nepravděpodobným místem, kde splývá den a noc.

Film Soumrak otevírá dlouhá scéna, která je přes svou kompoziční jednoduchost a dojem nehybnosti uhrančivě elektrizující. Mladá žena si soustředěně zkouší klobouky. Nelze při tom přehlédnout žádné gesto ani nepatrnou změnu mimiky, zatímco v pozadí monotónní hlas tiše komentuje jednotlivé modely. Až po delší době vyjde najevo, že Irisz Leiter přišla do vyhlášeného budapešťského kloboučnictví, které vybudovali její rodiče, aby se ucházela o práci. Matka s otcem jsou ale dávno po smrti a bratra, kterého nikdy nepoznala, předchází pověst násilníka a vraha. Návrat do rodného domu pro ni znamená nebezpečný krok do neznáma. Provází jej propad do potemnělého světa rodinných tragédií, stigmat a dávných tajemství. Neproniknutelná záhada ale přitom obestírá i samotnou Irisz.

Horečka rakousko-uherské noci

László Nemes se i ve svém druhém celovečerním filmu soustředí na otázky identity a příslušnosti k rodině i širšímu společenství, propojení individuálního a kolektivního vědomí, jimž se věnoval už v ceněném dramatu z období holokaustu Saulův syn. Zatímco s nacistickou genocidou se umělci pokoušejí vyrovnávat neustále, soumrak „belle époque“ zase tolik filmařů nezajímá. Nemes se navíc nezdráhá vytěžit lokální témata, což u nás ve střední Evropě, kde jsme si zvykli vytěsňovat cokoli nepříjemného, pořád není moc obvyklé. Ovšem právě případ vzkvétajícího maďarského filmu ukazuje, že domácí inspirace je nosná, a navíc může přinést i mezinárodní ohlas.

Soumrak je i díky nim intenzivní a neproniknutelný jako výraz protagonistky a velmi obtížně se s čímkoli srovnává.

V Soumraku se Nemes rozhodl vstoupit do unikátního časoprostoru na rozhraní dvou epoch, devatenáctého a dvacátého století. V nebývale dusném budapešťském létě těsně před vypuknutím první světové války je hmatatelné cosi z obojího. Stává se místem mnoha kontrastů, z nichž nejvýrazněji vystupuje obraz metropole, která navzdory svému vzestupu trpí nezvladatelnými komplexy vůči Vídni. Horečnatě pulzující město je v Nemesově pojetí výstižnou metaforou vymknuté společnosti a dějinného pohybu, v němž se překotně mísí racionální činy s dávnými atavismy. Budapešť je zde zobrazena jako tajemně nepravděpodobné místo, kde splývá den a noc. Nejistý a proměnlivý prostor, z jehož soumračné, šerosvitné atmosféry, tvořené vrstvami černé, modré a zlaté, vystupují obrazy, které svou hloubkou a plastičností připomínají monumentální oleje na plátně. Svět, který může být dějištěm dekadentního večírku, ale i nekonečné noční můry, působí dojmem jakési trvalé preapokalypsy. Irisz tak ve svém rodišti zůstává cizinkou a její pátrání po detailech rodinné tragédie ubíhá ve snově halucinačním tempu.

Světy za závojem

Krajiny na hraně imaginárna, které ale bývají přiznanou metaforou stavu společnosti, nejsou v maďarském kontextu ničím výjimečným. S motivem zkaženého prostoru pracovali například prozaikové Ádám Bodor nebo László Krasznahorkai, z filmařů pak nejvýrazněji Béla Tarr. Nemes se k maďarské filmové tradici vztahuje rovněž využíváním nejrůznějších žánrových syžetů. Fantaskně hororové motivy se objevují u zmíněného Tarra, jeho následovník Benedek Fliegauf zase do svých svrchovaně intimních příběhů zařazuje prvky sci-fi nebo pohádky a to samé dělá třeba i Nemesův vrstevník Kornél Mundruczó. V Soumraku Nemes pracuje s hororem, detektivkou nebo kolportážním románem, a vyvrací tak staromódní, ale stále oblíbenou představu, že žánrový a umělecký film jsou dva paralelní světy.

Šílené hraběnky, uzavřené lóže, osudová předurčenost i tajné komnaty definují Nemesovu Budapešť první poloviny desátých let minulého století jako svět s bujícími skandály, konspiracemi a mýty. Tím je znepokojivě blízký světu současnému, v němž jsou fakta stále častěji přehlušována emocemi. Soumrak záměrně vyvolává víc otázek, než poskytuje odpovědí, čemuž napomáhá i režisérův trademark – pohled přes rameno protagonistky, ale i úkosem či stranou; ona omezující perspektiva, s níž systematicky pracoval už v Saulově synovi. Často z nepříjemné blízkosti sledujeme detail tváře herečky Juli Jakab a i přes její nespornou fotogenii je v tomto pohledu cosi zneklidňujícího. Právě detail zde totiž paradoxně ještě posiluje dojem distance a umocňuje nemožnost vyřešit záhady, jimiž je Irisz posedlá.

To je samozřejmě iritující a patrně odtud pramení výhrady, že Nemes pouze samoúčelně aplikoval tytéž stylotvorné prostředky na novou látku. Jeho postupy jsou ale i v tomto případě funkční a sjednocující. Soumrak je i díky nim intenzivní a neproniknutelný jako výraz protagonistky a velmi obtížně se s čímkoli srovnává. V tom, jak se dotýká spodních proudů lidské psýché, se trochu podobá letošnímu počinu Paula Thomase Andersona Nit z přízraků; vizuálně podmanivým zachycením dekadentního ovzduší, v němž zaniká jedna epocha, zase připomíná slavný komiks Ztracené dívky Alana Moora. Jedinečný je ovšem tím, že dokáže být vždy o krok napřed. László Nemes svým snímkem provokuje a přetváří naši dosavadní filmovou zkušenost, což ho řadí mezi nejprogresivnější filmaře současnosti.

Autorka je kulturní publicistka.

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image