Foto Bioscop.cz, použito se svolením autorů
Některé filmy předchází pověst společenské události ještě dlouho před jejich uvedením do kin. Věhlas snímku Hranice samozřejmě mohla podpořit jak postava režisérky Agnieszky Holland, tak zisk Zvláštní ceny poroty na letošním filmovém festivalu v Benátkách. Snímek, který vznikl v mezinárodní koprodukci Polska, Francie, Belgie i České republiky, se stal středem mediální pozornosti zejména kvůli štvavé kampani, kterou vyvolala konzervativní vládní strana PiS.
Režisérka, která je absolventkou české FAMU, zasazuje příběh svého nového snímku do pohraničí Běloruska a Polska, kde v létě 2021 vypukla krize vyvolaná rozhodnutím běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka. Ten se rozhodl cynicky využít uprchlíků za účelem destabilizace Evropské unie. Kvůli nekompromisnímu přístupu polské strany, která přechodu utečenců důsledně bránila, zemřelo nejméně 37 lidí a dalších 300 zůstává nezvěstných. Tato krize trvá až do dnešního dne. Snímek Hranice se odehrává na podzim a v zimě roku 2021, kdy byla situace v pohraničí nejhorší a polská vláda dokonce kvůli ní vyhlásila výjimečný stav.
Agnieszka Holland se spolu s produkčním týmem rozhodla nežádat o podporu polského státu. Prioritou bylo zachování nezávislosti plánovaného díla. Předpokládali, že kritický film se společensky závažným tématem by stejně s požadavkem na financování z veřejných prostředků neuspěl. Agresivní reakce polské vlády však předčila i tato očekávání.
Film s nepohodlným názorem
Namísto odtažitého přístupu a ignorování filmu slavné filmařky si představitelé strany PiS vybrali cestu osobních útoků a absurdních přirovnání. Polský ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro neváhal film přirovnat k nacistické propagandě, načež mu bylo soudně zakázáno se o Holland či jejím filmu veřejně vyjadřovat. V této linii na něj vzápětí navázal prezident Andrzej Duda, který k filmu prohlásil, že „jenom svině sedí v kině“. Určitě nebyla náhoda, že Duda použil větu, kterou během druhé světové války polský odboj odrazoval od návštěvy kin, jež hrála jen propagandistické filmy.
Polský ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro neváhal film přirovnat k nacistické propagandě, načež mu bylo soudně zakázáno se o Holland či jejím filmu veřejně vyjadřovat.
Skutečnost, že nikdo ze zmíněných politiků film neviděl, nic nezměnila na tom, že se z Holland měsíc před říjnovými volbami udělal veřejný nepřítel číslo jedna. Známé režisérce dokonce v návaznosti na tuto štvavou kampaň chodily výhrůžky smrtí a sama si tak musela pořídit osobní ochranku.
Ministerstvo vnitra navíc polským kinům nařídilo uvést samotné promítání propagandistickým videem, které celou vinu za vzniklou krizi i následné ztráty na životech svaluje jen na běloruskou stranu. Polská Asociace uměleckých kin (SKS) se rozhodla tento krok bojkotovat s prohlášením, dle kterého „umělecká tvorba nepotřebuje politické instrukce nebo vnucenou interpretaci před tím, než dojde k jejímu setkání s diváky“.
Přesto je zřejmé, že Hranice už tuto možnost ničím nezkresleného kontaktu s publikem propásla. Holland se ve své tvorbě nikdy nevyhýbala politickým tématům. Všechny její snímky nominované na Oscara (Hořká sklizeň, Evropa, Evropa a V temnotě) se odehrávají během druhé světové války, a i v dalších svých dílech se obrací k zásadním politickým událostem 20. století. Hranice, která naopak vypráví o aktuální situaci, už přinejmenším kvůli přičinění polské vlády vstupuje do prostoru, kde má každý svůj názor.
Naděje na lepší život
Na palubě letadla, které se chystá přistát v Bělorusku, se mezi ostatními uprchlíky nachází i šestičlenná syrská rodina v čele s Bashirem (Jalal Altawil) a Aminou (Dalia Naous). Plánují rychlý průjezd Evropou až do Švédska, kde je čeká Bashirův bratr. Cesta k lepšímu životu se zdá být přímočará. Přivítání běloruskými letuškami i rychlé překročení běloruské hranice však začínají rodině uprchlíků připadat spíše jako podezřelé okolnosti.
Na polské straně hranice totiž rodina zjišťuje, že se spolu s dalšími utečenci stali nástrojem běloruské vlády, která jen provokuje sousední Polsko. Spolu s Afghánkou Leilou prchající před Tálibánem brzy narážejí na polské pohraničníky, kteří je nelítostně vrací do Běloruska. Tímto navrácením začíná cyklus zoufalých pokusů o únik z pohraniční oblasti do bezpečnějšího vnitrozemí a cynického přístupu na obou stranách pohraničí.
Hranice jsou příkladem filmu, který nevznikl dlouhým plánováním, ale rychlou reakcí na probíhající krizi. Holland spolu s dalšími scénáristy začala pracovat na scénáři bezprostředně po událostech. Složité hledání finanční podpory sice produkci zdrželo až do jara letošního roku, samotné natáčení si však vyžádalo pouhých 23 dnů. Jako by film vycházející ze skutečných příběhů ohrožených lidí vyžadoval takto urgentní řešení. Právě tento dojem naléhavosti se zejména v první třetině překládá do intenzivního zážitku.
Po celou první část je divácká perspektiva svázána se situací syrské rodiny, jejíž naděje na lepší život narazila na neúprosnou státní moc Běloruska i Polska. Tento posun od klidného úvodu k pozdějšímu chaosu odráží černobílá kamera Tomasze Naumiuka. Ta ještě na začátku snímá prostředí běloruského lesa v působivých kompozicích, postupem času se ale přesouvá do blízkosti postav a zachycuje tak vzniklý chaos s až dokumentární autenticitou.
Holland vyniká v přiblížení starostí lidí zahnaných do krizové situace. Sledujeme každodenní obstarávání jídla, pitné vody i starost o nabitý mobil, bez nějž by byl jakýkoliv další postup ztracený. Hranice neukazuje své postavy jen jako pasivní oběti, neboť se vždy snaží jednat a udržet si svou naději. Výbuchy vzteku a zoufalství se u nich střídají s projevy vzájemné solidarity, díky kterým si protagonisté zachovávají lidskost i na pokraji sil.
Pohraničníci na obou stranách naopak usilují o potlačení zbývající naděje utečenců. Kromě zabránění přechodu přes pohraničí vystavují uprchlíky šikaně, vylévají jim vodu a ničí mobilní telefony. Není náhodou, že lidi bojující o vlastní život nazývají turisty. Jedině díky takové dehumanizaci obětí se může nadále vojenská mašinérie chovat k uprchlíkům bez jakékoli ohleduplnosti.
Mozaika příběhů
Zatímco první část filmu působí díky zachování perspektivy syrské rodiny velmi soustředěně, ve zbytku snímku se Holland od této sevřenosti odchyluje ke snaze o komplexní obraz polské společnosti tváří v tvář uprchlické krizi. Do Hranice tak v dalších kapitolách vstupují stále nové postavy. Pohraničník Jan (Tomasz Włosok), jehož žena je v závěrečném stadiu těhotenství, se pokouší smířit profesní loajalitu se svým svědomím i kritickým názorem partnerky. Na druhé straně stojí aktivisté vypomáhající uprchlíkům, k nimž se při střetu s bezprávím rozhodne přidat psycholožka Julie (Maja Ostaszewska).
Ačkoliv zasazení do polského kontextu zůstává důležité, film také připomíná globální rozměr problému. Ať už se jedná o poněkud strojený výjev, kdy se uprchlická rodina ocitne před budovou polepenou znakem Evropské unie, nebo upozornění jedné z aktivistek na skutečnost, že od roku 2015 zemřelo v rámci migrační krize více než 20 tisíc lidí, pokaždé vnímáme, že se nejedná jen o problém Polska.
O jednoznačné angažovanosti Hranice není pochyb. Přesto samozřejmě neplatí to, co o filmu prohlašovala polská vládní garnitura. Holland se právě rozšířením záběru na více postav snaží obsáhnout pohled více stran i vnitřní složitost jednotlivých charakterů. Každá z postav totiž stojí před etickým dilematem. Pohraničník Jan si i díky těhotenství své partnerky postupně uvědomuje nepřijatelnost počínání svých kolegů. Aktivisté a aktivistky zase čelí rozhodnutí, zda postupovat v souladu se zákonem a v pomoci pokračovat, nebo si zvolit radikálnější a rizikovější cestu.
Přesun k obecnějšímu pohledu se však filmu nevyplácí. Jednotlivé konflikty a dilemata jsou sice samy o sobě zajímavé, přesto se Hranici nedaří žádný z nich dostatečně rozvést. Postupně tak sledujeme jen výčet jednotlivých aspektů krize a společenské reakce na ni. Julie se pohádá se svou matkou, která navzdory proklamovanému liberalismu nehodlá nabídnout pomocnou ruku.
Filmařská nerozhodnost
V závěru zase sledujeme nový začátek skupiny mladých afrických uprchlíků, které se rozhodne jedna polská rodina ubytovat. Všechny tyto momenty ale vyznívají do ztracena, protože jsou vždy jen rychlým nastíněním daného problému. Stejně tak záměr vyhnout se jednostrannosti působí často mechanicky. Po scéně, kdy je Julie vystavena policejní šikaně, hned následuje povinné připomenutí, že ne všichni policisté sdílejí tentýž přístup. Snaha o komplexní obraz tak vede spíše ke zkratkovitosti a banalitám, které k daným tématům nic objevného neříkají.
Vršení motivů souvisí i s nepříliš zdařilým způsobem vyprávění. Hranice je rozdělena do kapitol, které jsou pojmenované po jednotlivých protagonistech, k nimž se film postupně přesouvá. Dřívější dějové linie se ovšem s těmito novými příběhy nadále prolínají. Snímek tak stojí někde uprostřed cesty mezi dvěma přístupy – mozaikovým vyprávěním, které rychle přepíná mezi pohledy různých protagonistů na tentýž problém, a dějem rozděleným do uzavřených kapitol. Tato nerozhodnost oslabuje diváckou identifikaci s postavami.
Po silném úvodu, kdy naše perspektiva splývá s pohledem syrské rodiny, se snažíme sžít s novými postavami, které jsou však vzápětí také vystřídány. K nikomu si tak nemůžeme vybudovat pevnější vztah. V závěrečném aktu se do děje vrací postavy z první části a film nabízí uzavření jejich osobních příběhů. Jejich dlouhá nepřítomnost ve vyprávění ale znemožňuje jakoukoli katarzi.
Tato tematická i vypravěčská rozpačitost většiny filmu nijak nemění sílu úvodní části či působivost jednotlivých momentů. Když například pohraničníci odhalí mrtvé tělo na polské straně hranice, jejich povinností je ignorovat důstojnost mrtvého a tělo naopak přehodit zpět na běloruskou stranu.
Právě v těchto brutálních i absurdních výjevech je Hranice nejsilnější. Přesto zůstává povětšinou filmem v mnoha ohledech nedotaženým, který si otevírá více cest, aniž by nějakou z nich došel do konce. Jako angažovaný film reagující na probíhající krizi a neoddělitelný od politického kontextu, který jej provázel do premiéry, si ale bezesporu zaslouží status důležitého a odvážného díla.
Autor je filmový publicista.