Francouzský režisér Costa-Gavras se proslavil jako autor levicových politických dramat. Ve svém nejnovějším filmu Kapitál ovšem obrátil pozornost k ekonomice, což ukazuje, že ho pořád zajímají instituce, které nad námi mají rozhodující moc.
Není celkem divu, že v posledních letech se vedle politických dramat stále častěji díváme na filmy z prostředí vysoké ekonomiky. Ať už je to vysoce ceněná americká konverzačka Margin Call odehrávající se v prvních dnech finanční krize nebo Cronenbergova adaptace knihy Dona DeLilla Cosmopolis, postavy finančníků se stávají stále zaběhnutějšími žánrovými typy. Své bezskrupulózní intrikánské hry akorát už nehrají s médii jako politici, ale s něčím ještě mnohem abstraktnějším, totiž s penězi.
Pokerová tvář a nátlakové strategie
Gavras jde v Kapitálu podobnou cestou jako ve svých starších filmech Z, Nezvěstný nebo Město šílenců. Většina děje se odvíjí od napínavé dramatické zápletky, ve které musí Marc, mladý, čerstvě jmenovaný ředitel francouzské banky, čelit intrikám americké firmy, která chce celou společnost pohltit. Je to ten typ konverzačního dramatu, který může část diváků otrávit přesně tím, co na něm bude jiné diváky bavit. Většina dějových posunů a napětí se ve snímku odbývá v dialozích, které se týkají poměrně abstraktních záměrů různých postav. Sledování filmu tak vyžaduje, aby divák věnoval pozornost obsáhlým konverzacím. Když na to ale přistoupíme, je Kapitál velmi svižný a dramatický žánrový film, který staví hlavně na hereckých výkonech. Gad Elmaleh hraje Marca jako velmi ambiciózního elegána s pokerovou tváří. Proti němu stojí Gabriel Byrne coby protřelý zástupce americké společnosti, který rozehrává psychologické nátlakové strategie, od přesvědčivě předstírané srdečnosti až po zručně sehrané, účelné a pečlivě nadávkované příznaky netrpělivosti či hněvu.
Prachy jako poslušný pes
Paralelně s žánrovou zápletkou ale Kapitál rozvíjí ještě jednu linii, která chce přinášet podněty k přemýšlení o světě současného bankovnictví a vztahu lidí k penězům. Tato linie si přitom ve filmu žije v podstatě vlastním životem, nezávisle na zápletce o střetu banky s americkými investory. Na rozdíl od strhujícího dramatického vyprávění je také překvapivě polovičatá. Film nechává Marca vést vnitřní monology, které ho předvádějí jako amorálního prospěcháře. Dokáže perfektně těžit ze situace – trochu ve stylu Chrise Wiltona z filmu Woodyho Allena Match Point – Hra osudu, jenže bez naprosté neúcty k druhým, která na Wiltonovi tak děsila. Z některých scén se naopak zdá, že Marc se za svou práci dokonce trochu stydí a v závěrečném monologu nadto uštědřuje svým kolegům morální políček.
Do prázdna vyznívá i dějová linie s modelkou Nassim, která má ukázat Marcův majetnický vztah k ženám, ale chybí jí výraznější pointa. Marc zkrátka nakonec vyznívá spíš jako suma různých postřehů a charakteristik, které chce film spojovat s dravými finančníky, než jako ucelená a komplexní postava. Gavras sice sklouzne k polopatické moralitě jen v závěrečné scéně filmu a některé postřehy (třeba hned ten z úvodu filmu přirovnávající peníze k poslušnému psovi) jsou samy o sobě podnětné a trefné. Když ale Marcovi jeho žena klade otázku, proč potřebuje stále znovu hromadit peníze, jeho vyhýbavé odpovědi nerozumíme o moc lépe než ona sama.
Robert Pattison coby mladý finanční magnát v Cronenbergově Cosmopolis byl sice naprosto bezkrevný a bezvýrazný, ale už jen svou tváří známou z filmové série Twilight Saga evokoval v divácích přízračnou vizi moderního metrosexuálního upíra, který vysává společnost prostřednictvím finačních toků. Gavrasův Marc jako by se také snažil pojmenovat figuru ztělesňující současný kapitalismus, jenže pro něj vymýšlí příliš mnoho jmen a žádné mu nepadne beze zbytku.
Autor je filmový kritik a redaktor A2.