Minulé století bylo dobou strachu, toto století je dobou studu. Tak lze ve zkratce vyjádřit změnu převládajícího způsobu represe. Dalo by se říct, že 20. století bylo plné strašných událostí a neustrašených hrdinů. Nové století je sice zatím příliš krátké na to, abychom podobné tragédie – a s nimi i výzvy pro odvážné – vyloučili, ale prozatím to vypadá na čas obyčejných příběhů a obyčejných lidí. Stále žijeme v masové společnosti, ale dominantním a kolektivně prožívaným pocitem už není strach, nýbrž stud.
Kdo si nemůže dovolit víc
Stud lze na rozdíl od strachu schovat, a o to právě jde. Rodí se z pocitu méněcennosti. Strach nemusí narušovat důstojnost. Nacistický a komunistický totalitní režim prováděly ve 20. století s lidmi ty nejhorší věci, ale nakonec byly poraženy, protože nedokázaly účinně ovládnout jejich identitu. Příliš mnoho jednotlivců si uchovalo vnitřní svobodu a důstojnost. Strach je nepokořil.
Kapitalismus také dokázal budit strach, dnes ale častěji plodí stud. Nutnost močit do plíny při práci v supermarketu nevyvolává strach, nýbrž stud. Nezabije nás to, ale dotýká se to naší důstojnosti. Nebojíme se, že umřeme zimou, ale stydíme se, že na něco nemáme. Samozřejmě že kapitalismus dokáže být strašný, ale spíše v těch oblastech a situacích, kde přetrvává kapitalismus minulého století. Strašný byl „výrobní kapitalismus“, v dnešním „konzumním kapitalismu“ se stydíme, protože jsme horší než někdo, kdo si může dovolit víc.
Vyhnout se prohře
Pominemeli zfanatizovanou část veřejného mínění, zbytek obyvatel nejen že nevěnuje politice zvláštní pozornost, ale především nefunguje jako společenství. „Lidi bez vlastností“ Roberta Musila, kteří tvořili přece jen určité společenství, nahradily zcela individualizované „elementární částice“ Michela Houellebecqa. O těch prvních můžeme říct, že se báli, a strach vedl k dělení na zastrašované a hrozící. Těm druhým – právě proto, že mezilidské vazby jsou tak oslabené, nebo dokonce úplně zpřetrhané – takové rozdělení nehrozí. Věnují své síly něčemu jinému: v osamělém honu za seberealizací v konzumním způsobu života se pokoušejí vyhnout trapné prohře a nevypadat horší než ostatní. Tím, co je motivuje k neustálému soutěžení, je právě stud.
Pocit studu je vždy spojen s přítomností cizího pohledu, rizikem hodnocení. I když se stydím o samotě, je to s vědomím nebo představou sebe sama v očích jiných. Stud je tedy reakcí na možnost vyloučení ze společenství. Vlády se můžu bát, ale stydím se kvůli možnosti úplného vyloučení – tedy symbolické společenské smrti.
Elastická identita
Stud se na rozdíl od strachu dotýká nejhlubších základů lidské existence, samotného práva na bytí. Není spojen jen s nějakou činností, ale vychází z podstaty toho, čím jako jednotlivec jsem a čím mám právo být. Týká se a dotýká se identity. Dnes, kdy se už ve škole a pak na univerzitě a v práci a v důchodu učíme a jsme nuceni konkurovat si ve všech oblastech, je nejcennější vlastností schopnost přizpůsobit se a změnit identitu. Tak vzniká „elastická identita“. Člověk s takovou identitou to má jednodušší než ten, kdo „se bere příliš vážně“ a nedokáže se přizpůsobit. Proto může vést stud až k rozdvojení osobnosti: máme elastickou identitu pro jiné a vlastní pro doma. Ale když jsem jednou takový a jindy jiný, nevím v podstatě, kdo jsem. Hodně lidí, zejména mladých, se z tohoto důvodu uchyluje ke konzervativním hodnotám nebo podporuje nacionalismus. Přináší jim to pocit přináležitosti k určitému společenství, umožňuje stabilizovat identitu, zmizet ze „století studu“ a vrátit se do „století strachu“ – tím, že ho vzbuzují u pronásledovaných.
Otázka identity se silně pojí s historií a pamětí, na níž je identita založena. Dnes – kdy o sobě sami a plně rozhodujeme – jsme lidmi bez dějin. Všechno přece záleží jen na nás. Jsme svobodní lidé a držíme osud ve vlastních rukou. Snad proto hledáme historii vně a rekonstruujeme ji ve vzdáleném „tenkrát“.
Stud a velkoměsto
Ve velkoměstě si všechno musíme vydobýt sami. Splýváme s davem. Nikoho nezajímá, odkud jsme a jaké máme kořeny. Při pocitu, že nezapadáme, se pokoušíme přizpůsobit. Adaptace má přitom spíše pasivní než aktivní charakter. Angažujeme se jen ve velmi omezené oblasti – snažíme se poznat, co od nás očekávají jiní, a naplnit to. Stud, který ničí důvěru mezi lidmi, vytváří pocit, že jiní mají něco, co já nemám, nebo nemají chyby, které mám já. Ve skutečnosti neukrýváme nic konkrétního, ale naopak onu vykonstruovanou prázdnotu, a bojíme se, že bude odhalena.
Na všech stranách je patrná tendence tržní proměny veřejného prostoru. Postmoderní procesy individualizace a atomizace vedou k rozpouštění mezilidských vazeb a ke krizi důvěry. Tam nás dovedl stud. Konformismus strachu byl nahrazen konformismem studu. Cesta zpět vede skrze individuální akty překonání studu a obnovení sebedůvěry. Havlovský zelinář z Moci bezmocných bezmyšlenkovitě dává do výlohy svého obchodu nápis „Proletáři všech zemí, spojte se!“ ne proto, že věří komunismu, ale proto, že nekriticky podléhá masové setrvačnosti. Dnes tímto způsobem konzumujeme, děláme kariéru a realizujeme scénáře, které nacházíme v masové kultuře. Ve století studu se nakonec bojuje stejně jako ve století strachu. A to je asi největší překvapení. Vždyť se zprvu zdálo, že jsou to různá století…
Autor je zakladatel a šéfredaktor časopisu Krytyka Polityczna.
Z polštiny přeložila Lucie Zakopalová. Text vyšel v A2 č. 22/2013.