Když v bytě palestinského velvyslance před týdnem explodovala bomba, rozpoutala se v českých médiích pravá informační orgie. Trvala zhruba dva dny. Od té doby je téměř ticho. Jen občas se objeví informace, která nás ovšem příliš moudřejšími nedělá. Jeden by čekal, že naši hlídací psi demokracie prahnoucí po distribuci pravdivých informací veřejnosti budou pátrat po souvislostech a zákulisí oné události, ale to oni ne. Skoro to vypadá, jako by byl výbuch bomby a smrt zahraničního diplomata v Praze vlastně něčím docela všedním. A v podstatě už vysvětleným.
Celý ten případ ovšem s prominutím zapáchá, stejně jako jeho mediální reflexe. Je ale dost možné, že to, co se dělo kolem, je jen výsledkem českého Kocourkova, který dokáže občas vyprodukovat takovou mlhu chaosu a zmatečného jednání, v tomto případě nejspíš i ve spolupráci se samotnými Palestinci, až to může působit dojmem promyšlené kampaně, ne-li dokonce spiknutí.
Groteskní informační anabáze začala už tím, že noviny v palcových titulcích velkolepě oznamovaly, že na palestinské ambasádě vybuchl trezor, jako kdyby výbušnost byla běžnou vlastností trezorů. Už čtyři hodiny po explozi šéf policie Červíček v televizi oznamuje, že v žádném případě nešlo o teroristický čin, což na první pohled vypadá, že Česká policie je nejrychleji pracující policií na světě. Případ se tedy vyšetřuje jako usmrcení z nedbalosti.
„Malý český člověk už má jasno: Palestince zabila jeho vlastní výbušnina, protože kdo s čím zachází, tím také schází a všichni dobří Češi vědí, že Palestinci jsou teroristi.“
Jako ironie působí skutečnost, že k explozi došlo během stěhování palestinské ambasády do pražského Suchdola, které zajišťovala česká firma, stejně jako to, že nové prostory ještě nebyly zkolaudovány ani oficiálně prohlášeny za diplomatické území, a česká policie je proto mohla pořádně prošmejdit. A nalezla zbraně, které prý nejsou – ale možná nakonec přece jen jsou, případně některé ano a některé ne – registrované na našem území.
Média, na něž je u nás prostě spoleh, na to opět pohotově zareagovala a počet zbraní se bleskurychle rozrostl. Počáteční neurčité množství „i samopalů“ se postupně navýšilo na výzbroj desetičlenné jednotky, až se z ní pod taktovkou ČTK náhle vyklubalo sedmdesát automatických pušek a samopalů.
Blábolu ochotně uvěřil i armádní generál v záloze Jiří Šedivý, který nalezenou výzbroj pohotově označil za „zbrojní sklad“, vyslovil domněnku, že jde nejspíš o dobře organizovanou distribuční síť zbraní a výbušnin (!) a navrch vykreslil reálnou hrozbu, „že podobný zbrojní sklad nemusí mít Palestinci jen v Praze, ale i na dalších evropských zastoupeních“, že je to dokonce podle něho „velmi pravděpodobné“ a že „zcela náhodný výbuch možná odhalil něco neskutečného… možná až monstrózního“. Inu, šťastná to náhoda, že ano? Asi musel být velmi zklamaný, když policejní šéf oznámil, že zbraní bylo jen dvanáct.
Koalice ochotných
Z jeho vyjádření ovšem jako by přímo čišila touha po diskreditaci Palestiny nejen v očích české, ale celosvětové veřejnosti. Náklonností k Izraeli je Česká republika zkrátka pověstná. Jsme tím v Evropě dost výjimeční.
Kdybychom nežili v Česku, nejspíš by se po smrti palestinského diplomata projevovala účast nad smrtí člověka, z oficiálních míst by se kondolovalo rodině či zástupcům Palestiny, nebo by se spekulovalo o tom, kdo mohl mít zájem na odstranění Džamála Muhammada Džamála, který do Prahy přijel teprve v říjnu loňského roku. Jistě by se alespoň letmo zmínil Mossad. Vzhledem k tomu, že velvyslanec byl členem hnutí Fatah, spekulovalo by se třeba o konkurenčním Hamasu a podobně. Bohužel ale v Česku žijeme, a tak se k smrti diplomata z oficiálních míst nevyjádřil v podstatě nikdo a kondolence prezidenta a ministra zahraničí média téměř ignorovala, protože bylo nutné začít žvanit o nalezených zbraních. V masivní mediální masáži tak na sebe spravedlivé rozhořčení lidu nedalo dlouho čekat. Malý český člověk už má jasno: Palestince zabila jeho vlastní výbušnina, protože kdo s čím zachází, tím také schází a všichni dobří Češi vědí, že Palestinci jsou teroristi. Jako kdyby pošel pes.
Byla už dokonce sepsána i Petice za zrušení diplomatického zastoupení tzv. Státu Palestina, která rovněž promlouvá rozhodnou řečí: zlým agresorem jsou Palestinci, nikoli Izrael, který je pouhou obětí. To je v Česku zcela normální. Že autor petice, jistý Mgr. Jan Zielger, nejspíš netuší o dlouholetých leč bezvýsledných jednáních „zainteresovaných stran“, která probíhají téměř neustále, aby alespoň trochu pro obě strany uspokojivě vyřešily letitý konflikt, je také normální. Je normální i to, když Zielger nemá ponětí, že OSN v roce 2012 v podstatě uznalo palestinskou státnost a výraznou většinou hlasů ji přijalo za nečlenský pozorovatelský stát. Česká republika byla tehdy jednou z devíti zemí hlasujících proti. Samozřejmě spolu s USA, Izraelem a také s Kanadou, ale hlavně společně s tichomořskými velmocemi jako Nauru, Marshallovy ostrovy, Palau, Mikronésie a Panama.
Nauru je nejmenší, ekonomicky i ekologicky zdevastovaná ostrovní republika na světě, která svůj hlas v OSN nejspíš ochotně a vcelku levně prodá. Marshallovy ostrovy, Palau, Mikronésie a Panama jsou v podstatě protektorátem USA. A přestože ani jeden z těchto trpasličích států nemá vlastní armádu, staly se, s výjimkou Panamy, při Bushově iráckém dobrodružství v roce 2003 hrdými členy „koalice ochotných“ podporujícími invazi. Česká republika do této společnosti vhodně zapadá.
Autor je dramatik a novinář.