Situace na Ukrajině je ještě chaotičtější a zmatenější než dřív. Ministři zahraničí Německa, Francie a Polska se snažili zprostředkovat mezi prezidentem Janukovyčem a opozicí dohodu o příměří. Tu nejprve většina opozice schválila a vzápětí se za ni Vitalij Kličko na náměstí Majdan demonstrantům omlouval. Pro Catherine Ashtonovou, zodpovědnou za zahraniční politiku Evropské unie, jsou vyhovující předčasné prezidentské volby v prosinci 2014, pro většinu protestujících je neakceptovatelné vše kromě okamžité rezignace prezidenta. Obě strany prohlašují, že nechtějí násilí, ovšem Janukovyč odletěl do Charkova a opozice nadále staví barikády. To je průběh posledních dnů.
„Pokud jde o další vývoj na Ukrajině, bohužel se dnes zdá, že jedna možnost je horší než druhá. Otázkou je i to, do jaké míry mají svou budoucnost v rukou sami Ukrajinci a do jaké míry se o ní rozhodne v Moskvě.“
Další vývoj zůstává velmi nejasný. Hlavní událostí uplynulého víkendu bylo bezpochyby vyjednávání o příměří. To ale svým způsobem přispělo i k současnému chaosu. Navzdory optimistickým názorům evropských politiků totiž příměří na Ukrajině není příliš reálné. Obě strany postrádají sebemenší vůli dohodnout se a jejich cíle jsou tak odlišné, že zatím jednoduše nemají styčné body, na kterých by případnou dohodu mohly postavit.
Jaké možnosti jsou reálné?
Mnohé napovídají rozmanité hypotetické scénáře, které mohou na Ukrajině nastat. Těch reálných není mnoho. Jednou z možností je, že prezident Janukovyč odstoupí během několika dnů a uskuteční se nové demokratické volby, v nichž zvítězí některý ze zástupců opozice. Takové řešení by ale pravděpodobně nepřijal východ země, kde Janukovyčova Strana regionů dosahuje devadesátiprocentních výsledků. Její místní představitelé by – navzdory tomu, že se nyní od Janukovyče distancují – nakonec toto východisko nemuseli uznat. A co je ještě důležitější, tento výsledek by znamenal, že Rusko přijde o většinu svého vlivu v zemi. To je ale pro Vladimira Putina vzhledem k jeho ambicím, zahraniční politice a geopolitickému významu Ukrajiny nepřijatelné. Sám Janukovyč by navíc byl novou vládou pravděpodobně odsouzen jako viník událostí posledních týdnů, čehož si je bezpochyby dobře vědom.
V opačném případě prezident neustoupí a vytrvá až do předčasných voleb na konci roku, jak navrhuje trojice evropských ministrů zahraničí, anebo do řádných voleb v únoru příštího roku. To by ovšem pro většinu demonstrantů znamenalo prohru. V čele země by totiž zůstal téměř celý rok týž člověk, který zemi řídil ve chvíli, kdy na ulicích umíraly desítky lidí. Protirežimní Ukrajinci nechtějí změnu za několik měsíců, chtějí ji teď.
S přihlédnutím k okolnostem jsou nicméně tyto dva scénáře jediné, které by umožnily mírové řešení konfliktu a zároveň zachovaly Ukrajinu jako jednotný státní celek. Bohužel, ani jeden z nich se nyní nezdá být uskutečnitelný. Oba staví znesvářené tábory do neakceptovatelné pozice, přičemž se ukazuje, že jedna strana musí vyhrát a druhá prohrát. Na kompromis už se nehraje. Kromě toho je tu ještě jedna komplikace. Jelikož poslední volby ukázaly v některých oblastech masivní podporu Strany regionů, v případě nových svobodných voleb by se vítězným prezidentským kandidátem mohl paradoxně opět stát zástupce spojený s touto partají. V tom případě by výsledek nemusela uznat opozice ani západ Ukrajiny, a konflikt by se tak jen o pár týdnů odložil.
Co přijde po olympiádě?
Zbývá tedy další logické vyústění, kterým je rozpad země rozštěpené na dvě proti sobě stojící části. Tato možnost, zprvu znějící nereálně, se v posledních dnech a týdnech objevovala v médiích čím dál častěji. Podporují ji také výroky představitelů východní části země (zejména Krymské oblasti) o jejím odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku. Případné rozdělení by ale, na druhé straně, bylo tak komplikované, že jeho skutečnou podobu si nikdo nedokáže představit. I když má totiž západ a východ jiné etnické složení obyvatelstva, žádná přesná hraniční čára tu neexistuje. Východ Ukrajiny je zároveň o dost bohatší než chudý západ a je tam soustředěna i většina průmyslu. Rozdělení by tedy bylo nepochybně velmi bouřlivé a spíše než rozdělení Československa by připomínalo rozpad Jugoslávie.
Zásadním problémem je i fakt, že přes Ukrajinu proudí do Evropy ruský plyn a ruská ropa, na nichž je většina evropských zemí závislá. Pokud by se skutečně vytvořily dvě proti sobě stojící Ukrajiny, byla by ta západní ve značné nevýhodě. Zatímco východ by byl od Ruské federace surovinově i finančně zabezpečený, západ by od Evropské unie mohl očekávat spíše rétorická ujištění o „solidaritě a vzájemnosti“. Pro země střední Evropy včetně České republiky by navíc taková situace představovala ohromné bezpečnostní riziko a bezpochyby i zhoršení vztahů s Moskvou. Není divu, že této možnosti by se Evropa nejraději vyhnula.
Pokud jde o další vývoj na Ukrajině, bohužel se dnes zdá, že jedna možnost je horší než druhá. Otázkou je i to, do jaké míry mají svou budoucnost v rukou sami Ukrajinci a do jaké míry se o ní rozhodne v Moskvě. Ruské zájmy jsou totiž zásadní. Kromě toho, že je Ukrajina jakýmsi mostem do Evropy, nachází se zde i početná ruská menšina a ruská vojenská námořní základna v Sevastopolu. Na tahu je tedy nyní Rusko. Putin se pravděpodobně drží zpátky kvůli olympijským hrám v Soči, které byly jeho osobním snem a ambicí a kvůli nimž se teď na něj upírají oči celého světa. Hry ale už brzy skončí a dá se očekávat, že Moskva ještě pořádně zamíchá kartami.
Autor studuje politologii a žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK.