Proč veřejné mínění ovládá rasismus? Co dnes dělá „tykadlový řidič“ Roman Smetana? Máme se v konfliktu na Ukrajině postavit na stranu Ruska nebo Západu? „Jako společnost se dostáváme do čím dál nesvobodnější situace,“ říká přední český dokumentarista a kurátor Inspiračního fóra Filip Remunda v rozhovoru pro A2larm.
Váš nejnovější film Obnažený národ se zabývá Čechy a jejich vztahem k Chorvatsku. Co přesně jste chtěl obnažit?
Jelikož mám hodně kamarádů v zemích bývalé Jugoslávie, všiml jsem si, že Češi jsou pro ně velké téma. Nebyl jsem si ale jistý, jestli o tom ví také milion českých turistů, kteří tam každoročně tráví dovolenou. Proto mě zajímalo, zda nás spojuje něco víc než moře, a pokud ano, jestli je to za hranicí předsudků a stereotypů. Jestli se třeba zajímáme o jazyk, kulturu nebo povahu místních lidí a jestli se od nich dokážeme něco naučit.
Co jste při natáčení zjistil?
Že ve většině případů to končí u nákupu cédéčka s lidovou hudbou. A mnohdy ani u toho ne. Určitě jsou výjimky, existují lidé, kteří se přátelí desítky let a navštěvují se. Ale masový turismus s sebou nese nezájem a ignoranci, což posiluje předsudky. V mém filmu je například scéna, kterou jsme natočili během kultovní anti-talk-show Soudný den, kde se chorvatští intelektuálové pohádají o to, jestli byl Nikola Tesla Srb nebo Chorvat. Je na tom vidět, že i v jejich případě předsudky vedou ke strachu, nesnášenlivosti a v krajním případě ke konfliktům a válce. Myslím si, že většina nedorozumění plyne z toho, že se lidé navzájem neznají. Je to svým způsobem přirozené. Když neznáte nějakou bobuli, nesníte ji. Ale když se někoho dlouhodobě bojíte, někdo jiný toho může využít. Dochází k jednoduchému zaškatulkování, radikalizaci, kdekdo s vámi může manipulovat a to nemá dobré konce.
Ve filmu jeden turista na kameru říká, že Češi jsou lepší, protože umí víc pracovat, kdežto Chorvati jsou líní a válí se u moře. Odkud se tyhle názory berou?
Nejen já jsem si všiml, že leckdo z nás, Čechů, má pocit, že dělá všechno nejlíp. Mnoho mých přátel má stejnou zkušenost – když v cizině potká skupinu Čechů, většinou se k ní raději nehlásí, protože by mohl slyšet věci typu: Podívej se, jaké tady mají hnusné autobusy, jak jezdí blbě, to u nás se jezdí… a tak dále. Místním měnám se pohrdlivě říká „šušníky“ a to nemluvím o tom, jak se vyjadřují o lidech. Jako bychom měli pocit, že jsme středobodem vesmíru: „zlatý český ručičky“, „co Čech, to muzikant“… A tenhle pocit nadřazenosti vyvážíme jednak ven a jednak ho stavíme proti lidem, kteří k nám přicházejí žít. Místo abychom se od nich něco naučili, snažíme se je škatulkovat a učit je náš způsob života a vnímání světa. Myslím si, že větší otevřenost a pokora by nám mohly jenom pomoct.
Myslíte si, že se to týká jenom Čechů?
Ve filmu jsem se samozřejmě snažil skrze humor ukázat stereotypy na obou stranách. Chtěl jsem zdůraznit, že s Chorvaty nás spojuje dost věcí, a kdybychom projevili víc pokory a zájmu, tak se vzájemně obohatíme. Vždyť v minulosti jsme byli součástí jednoho státu. Dokonce jsem objevil, že hymna Kde domov můj existuje i v chorvatské verzi a v roce 1916 to byla místní nacionalistická nebo národně laděná píseň. Končí slovy: „Chorvatsko je země zaslíbená, domov můj.“ Ale dnes se nepoznáváme a tyhle vazby si neuvědomujeme.
Předsudky jsou velkým tématem filmů, které jste natočili společně s Vítem Klusákem. Patří k nim Život a smrt v Tanvaldu, což je silná výpověď o rasismu v naší společnosti. Jak vnímáte vztah Čechů k Romům?
Poprvé jsme přijeli točit do Tanvaldu v zimě a lidi nám říkali: „Ti cikáni jsou strašní. Počkejte si, až roztaje sníh a led, začnou se objevovat na ulicích, jezdit s kárkami a pohybovat se po městě. Budeme se bát chodit ven.“ Tak jsme netrpělivě čekali, jak bude na veřejném prostranství spousta Romů, a my se budeme ptát lidí, proč jim to vadí. I když jsme ale do Tanvaldu jezdili celý rok, tenhle obraz, který je hluboce zakořeněný v představivosti místních, jsme za celou dobu neviděli. Nikde žádné velké skupiny Romů, které by lidem bránily chodit městem. Fantazie je mnohem silnější než skutečnost. Ve filmu je například scéna, v níž jedna dívka prohlásí, že by chtěla segregované koupaliště pro Čechy a Romy. Myslím, že to má co dočinění s nedostatkem vzdělání. Kdyby věděla, že tyhle řeči už mnohokrát vedly k tragédiím, třeba by si to rozmyslela nebo by se nad tím, co říká, aspoň zamyslela. Když vás někdo štve, nemůžete to řešit tím, že rozdělíte lidi podle národnosti nebo rasy. Jenže vzdělávací systém i veřejné mínění jsou u nás nastaveny tak, že se kdokoli může vyjadřovat rasisticky.
Proč je veřejné mínění takhle nastavené?
Každodenně slyším větu: „Nejsem rasista, ale…“ Nerad zobecňuji, ale myslím si, že lidé mají k Romům velmi negativní vztah. V Tanvaldu je jednou z hlavních příčin nezaměstnanost. Dokud spolu lidi chodili do jedné fabriky, aspoň se znali. Třeba se pomlouvali a s řadou věcí nesouhlasili, ale když si čas od času zahráli fotbal nebo si dali pivo v kantýně, přinejmenším viděli, že se jeden druhého nemusí bát. Jenže když přes dvacet let žijete odděleně, znát se přestanete. V mnoha regionech je velká nezaměstnanost a sociální tlak rozděluje lidi. Rozdělení vede k tomu, že se jeden druhého bojíme a strach přerůstá až k nenávisti. Lidé se pak vyjadřují rasisticky.
Jak k rasismu přispívají česká média?
Hlavně komerční média jsou rasismu plná, protože to přitahuje pozornost a dobře se to prodává. Například televize Nova nedávno natočila v Tanvaldu reportáž, kde použila hrané scénky, v nichž někdo někoho mlátí, a do toho pustila výpověď maminky, jejíž dceru údajně napadli Romové. Bylo to naprosto manipulativní. Pořady tohoto typu dávají lidem pocit, že se můžou vyjadřovat rasisticky a podněcují v nich strach a nenávist. Byznys využívá předsudky a přiživuje je.
Jakou roli sehrávají politici? Nevyužívají xenofobii častěji než dřív?
Myslím, že spousta lidí dnes žije v bídě. Lidé tvrdě dřou, z práce si odnesou deset tisíc měsíčně a jejich zaměstnavatelé jim tvrdí, že je to maximum, co jim můžou zaplatit. To ale často není pravda. Frustrovaní lidé pak hledají chybu a nejjednodušší je ukázat na nějakou skupinu obyvatel. Toho využívají novináři a politici – dokonce i strany hlásící se k odkazu listopadu 1989, jako třeba ODS. Žasl jsem , když se Miroslava Němcová, o níž se říká, že je v té partaji jediná nezkorumpovaná, objevila na billboardech s hesly, které odkazovaly k „nepřizpůsobivým“. Samozřejmě na to navazují různí Okamurové a v podobném duchu do volebního boje vyrazila dokonce i KDU-ČSL. Je mi z toho na zvracení. Ti lidé si neuvědomují, jak temné politické síly probouzí.
Jak by se to dalo zlepšit?
Rozhodně nefunguje scénář, kdy do ekonomicky slabého regionu přijede neziskovka s patentem na pravdu a začne říkat: „Romové jsou skvělí a vy byste si to měli uvědomit.“ Místní společnost žije v bídě, je frustrovaná chudobou, nedostatkem příležitostí a chybí jí naděje a základní pocit štěstí. Nemůžeme vylučovat většinu, které se žije špatně. Politici nebo novináři musí v první řadě lidem rozumět a říct: „Víme, že máte mizernou nebo vůbec žádnou práci, a to je hlavní problém.“ Musíme konečně zapomenout na klausovská hesla z devadesátých let ve stylu: „Všichni máme stejné možnosti, můžeme dojíždět za prací a stěhovat se stovky kilometrů, vždyť celá Amerika takhle žije.“ To je lež. Lidé z Tanvaldu nemůžou jezdit do Vídně umývat záchody. Prioritou je investovat do regionů, kde není práce. A nemusí se jednat o velké továrny. Proč u nás nevyužíváme družstva? Zavrhla se jako komunistický přežitek, ale jinde fungují. Máme velkou tradici družstev z dob první republiky a je na co navazovat.
Dalším vaším filmem z poslední doby je Dobrý řidič Smetana. Čím vás šofér, který nakreslil tykadla na předvolební plakáty, zaujal?
Tím, že vystoupil ze své předem naprogramované role ve společnosti. Roman Smetana odmítl jenom točit volantem a šlapat na pedály. Každý z nás máme nějakou práci a zpravidla ji vykonáváme bez improvizace. Čím víc improvizace, tím víc chyb může nastat. Smetana se začal chovat „divně“, přestal být automatem, stal se tvůrcem a stroj vykolejil. Důležité je, že Smetana se projevil a vystoupil z automatu, i když zpočátku nevěděl, do čeho jde. Každý z nás se totiž může dostat do podobné situace a v krajním případě říct: „Promiňte, já mám za úkol tady v hospodě vařit kafe. Že někoho odvádějí do transportu, je opravdu nad rámec mých povinností…“ Tyhle hraniční situace samozřejmě nepředstavují jen transporty, jsou kolem už dnes.
Ne každý možná ví, že Smetanu přiměl ke kreslení tykadel na plakáty politiků korupční skandál ODS. Můžete tu kauzu připomenout?
Smetanův kolega z práce Jiří Středa zjistil, že olomoucká ODS v minulosti vytáhla z Ministerstva dopravy 66 milionů. Zaplatil se ohromný objem peněz za vypracování studie, což byla podle pana Středy jen okopírovaná a lehce přepsaná výroční zpráva. Někdo blízký ODS měl tyhle peníze zinkasovat. Údajně to proběhlo prostřednictvím dvou bankovních kanceláří. Pan Středa řadu let neúnavně bombarduje státní zastupitelství s žádostí, zda by kauzu mohla prošetřit. Chodí mu samé odmítavé reakce, ale on jako aktivní občan pokračuje a doufá, že nastane změna. Roman Smetana o tom a i o jiných podobných nepravostech samozřejmě věděl. Proto se chtěl vyjádřit k vyprázdněným předvolebním heslům. Nechtěl být jen pohyblivým billboardem, který prostřednictvím politické reklamy na autobusu ovlivňuje lidi.
Co Roman Smetana dělá dneska?
Vzkázal, že se chce odříznout od kauzy, jíž několik let žil. Pokud vím, hledal práci, dokonce se o ni znovu ucházel u Dopravního podniku v Olomouci, ale nedali mu ji. Před několika měsíci zaměstnání ještě neměl. Kdyby někdo věděl o místu řidiče autobusu, určitě by jím nepohrdl. Je to dobrý řidič a nejvíc ho baví řídit autobus. Skončil s dvouletou nebo tříletou podmínkou, protože několikrát demonstrativně odmítl nastoupit do vězení. Chtěl poukázat na to, že se nemá z čeho zodpovídat a není nijak společensky nebezpečný, jenže mu to vyneslo paragraf o maření úředního rozhodnutí.
Vyjadřovali lidé Smetanovi podporu nebo jste se setkali spíše s odmítavými reakcemi?
Smetanu jsem od začátku vnímal jako někoho, kdo udělal důležitou věc a uměl ji zdůvodnit a stát si za svým. Ale pro hodně lidí jsou jeho argumenty nesrozumitelné. Poukazují na to, že Smetana nevyužil všechny prostředky, které mu demokracie nabízí – dost se nebránil, nepodal odvolání, nevyužil právníky. To prý ukazuje na selhání jednotlivce, nikoli systému. Jenže Smetana to postavil jinak. Nechal na doktorce Langerové, která jeho případ soudila, aby se rozhodla jakožto manželka poškozeného politika podle svého svědomí. A to není malá věc. Smetana jde mnohem dál než za kritiku zákonů. Chce poukázat na svědomí každého z nás a zaráží mě, že spousta lidí tohle nechápe.
Čím si to nepochopení vysvětlujete? Není to tím, že lidé jsou čím dál konformnější?
Sám Smetana říká, že si může dovolit jít do vězení. Nemá děti ani hypotéku, může bydlet u rodičů. Ale většina lidí je pod velkým tlakem konzumní společnosti. Jsou třeba zatíženi půjčkami a pak musí snášet špatné podmínky v zaměstnání a podobně. Tohle všechno nám zabraňuje být svobodní a týká se to čím dál většího počtu lidí. Jako společnost se dostáváme do čím dál nesvobodnější situace. K tomu se přidává strach, který se u nás stále napájí z dob bývalého režimu. Já sám jsem se ještě nedávno bál, když jsem uviděl policajta. Výsledkem je závěr, že nejlepší je držet hubu a krok, abychom nenarazili. V první fázi bychom si měli uvědomit, že máme problém. V druhém kroku je třeba strach překonávat a vytvářet nezávislé občanské struktury.
Jak se díváte na projekty, které financuje třeba ČEZ nebo Budvar, tedy firmy, které tvrdí, že podporují občanskou společnost?
ČEZ chce podpořit vznik dokumentárních filmů, které se budou zabývat neziskovkami nebo jednotlivci, kteří nějak jednají pro blaho občanské společnosti. Konkrétní náměty a neziskovky přitom spoluvybírá. Opravdu bych se ale divil, kdyby vybrali třeba takový Ekologický právní servis, který už mnoho let poukazuje na svinstva, která ČEZ dělá. Bohatá polostátní firma s nepřehlednou strukturou, která má takové právní krytí, že je nenapadnutelná, se nyní začne chovat jako mecenáš umění. Skrze peníze, které vloží do filmu, vytvoří silné hrdiny občanské společnosti, které pomáhají napravovat to, co se v rámci ekonomiky volného trhu nedaří zvládat. To je podle mě nebezpečný jev.
Vám osobně nikdo spolupráci nenabídl?
Nedávno mě nepřímo oslovil Budvar, abych s ním spolupracoval, ale odmítl jsem. Uvědomil jsem si, že bych se stal součástí velmi nenápadné a chytré reklamní kampaně. Jedná se o strategii, která se tváří, že žádnou reklamou vlastně není, protože přece podporuje alternativní kulturu. Nerad se pohybuji v něčem, co je nepřehledné nebo zavádějící. Nakonec bych dopadl tak, že natočím film o něčem, co je takzvaně správné, ale v rámci nepřehledné struktury budu podporovat nějakou prasárnu. Konkrétně třeba reklamní agenturu, která udělá cyklus dokumentárních filmů a její pozice na trhu pak výrazně stoupne. Bude totiž moci říkat: „My jsme ti lepší. Dokážeme svou kampaní oslovit i lidi, kteří se považují za nezávislé a reklamu jinak odmítají.“
Jak taková reklamní kampaň vypadá v praxi?
Zrovna předevčírem mě zaujala reklama Budvaru. Vypráví příběh legendárního žižkovského boxera Stanislava Tišera. Po třiceti vteřinách na mě vybafl slogan: „Ne z nás dělá to, čím jsme. Budvajsr Budvar!“ Chtělo se mi z toho zvracet. Pak jsem našel odlehčenou verzi, která se jako reklama tvářila ještě míň. Tišerův příběh v ní byl součástí na zakázku ušité Galerie osobností, které se nebály jít proti proudu. Tuto bohulibou galerii pochopitelně opět platí Budvar. Otázkou je, zda nám reklamní parta připravila ještě fázi číslo tři, čtyři nebo pět… Vůbec bych se nedivil.
V posledních měsících se v médiích intenzivně řeší dění na Ukrajině. Často přitom slyšíme, že si musíme vybrat: buď Západ, nebo Rusko. Co si o tom jako spoluautor filmu Český mír, pojednávajícího o umístění radarové stanice v Brdech, myslíte?
Jsem opravdu nerad, když mě někdo nutí k volbě mezi Ruskem a USA. Když mám jako mantru opakovat, jak jsme malý stát, který potřebuje ochranu. Dánové nebo Holanďané by o sobě nikdy neřekli, že jsou malý stát a já nechápu, proč se konečně nemůžeme chovat autonomně a jednat originálně. Chřestit zbraněmi je historicky vyzkoušená věc a víme, jak dopadá. Proč se nesnažíme hledat nové způsoby, jak uchopit roli státu v Evropě? Už když jsem točil Český mír, říkal jsem, že ten dokument není o tom, jestli u nás má nebo nemá být radar. Pojednává o tom, zda se o problému dokážeme bavit otevřeně a racionálně zvážit všechna pro a proti. Anebo jestli se ponoříme do temných vzpomínek na studenou válku a rozhodneme se na základě pocitů – podle toho, jestli se nám zdá, že s Americkou budeme svobodnější a víc v bezpečí, nebo ne.
Vede ze vzpomínek na studenou válku cesta ven?
Na konci filmu Český mír uvažuje Slavoj Žižek o tom, že v minulosti jsme byli součástí snů několika mocností – Rakouska-Uherska, Reichu a SSSR. Nyní ale přichází čas snít náš vlastní sen a orientovat se ve světě samostatně, ne spoléhat na velké bratry, kteří nás vytáhnou z problémů. Vývoj situace na Ukrajině je určitě relevantní téma. Ale stejně tak je relevantní otázka, proč Rusko považuje NATO za svého nepřítele. Z našeho pohledu je to možná nesrozumitelné. Ale při vší kritice, kterou k Putinovu režimu mám, mě zajímá, čeho se Rusové bojí. Mluví o tom, že by mohlo dojít k rozpadu Ruské federace a možná jsou si vědomi mnohem víc než my, co by to znamenalo. Třeba další války jako v bývalé Jugoslávii? Tím neobhajuji to, čeho se sám bojím – autoritářský stát, což Rusko podle mě je. Ale pro nás je důležité vnímat situaci z obou stran.
Lze si tváří v tvář dnešním tlakům udržet nezávislost?
Když uvedu jako příklad Český mír, faktem je, že ho kritizovaly obě strany. Ti, kdo byli pro radar, tvrdili, že jsme „zaujati Kremlem“. Když ale jeden ruský, stále celkem kultivovaný kanál, totiž televize Kultura, chtěl film koupit, nevyšlo to. Dozvěděli jsme se, že cenzoři, kteří jsou napojeni přímo na Kreml, Český mír v Rusku zakázali. Důvodem bylo, že příliš podněcuje aktivity občanské společnosti. Takže Putin, kterému měl Český mír podle kritiků nahrávat, považuje tento film za nebezpečný. Ukazuje totiž lidem, jak se samostatně organizovat a jak protestovat. Z toho jsem měl velkou radost.