12. července zemřela „kněžka ruského liberalismu“ Valerie Novodvorská. Opravdu její smrtí skončila jedna epocha?
Když jsem byl malý, díval jsem se většinou na ruskou televizi, ukrajinská tenkrát byla dost příšerná, dokonce se ani nedalo říct, že by páchla naftalínem – ne, naftalín rozkradli a ukrajinskou televizi sežrali moli. Dával jsem proto přednost ruskému kanálu NTV, který tehdy ještě nebyl nechutnou výlevkou kremelské propagandy (propaganda byla všude i tehdy, ale byl jsem dítě a hodně věcí jsem si nevšímal; a také nebyla tak vlezlá a těžkopádná jako dneska). Jeden z mých oblíbených pořadů byly Loutky [ruská obdoba našich Gumáků – pozn. překl.] od Šenderoviče. Pak mě začalo bavit dívat se na zprávy (tehdy ruská televize ještě dávala zprávy!). Místo pokémonů jsem radši sledoval ruský politický život, znal jsem jménem všechny výraznější poslance a ministry. Novodvorská byla spolu s Žirinovským a Šandybinem jednou z mých oblíbených komických postaviček.
Symbol všeho ruského
Valerie Iljinična nebyla nikdy, co si pamatuji, subjektem politiky. Byla něco víc. Novodvorská byla symbolem. Pro jednoho symbolem „zásadovosti“, „nezlomnosti“ a „boje za svobodu“, pro druhého – symbolem „tržních ideálů“, pro třetího symbolem „tolerance“, po čtvrtého symbolem „nesnášenlivosti“, pro pátého symbolem „západní orientace“, pro šestého symbolem „ruské školy liberalismu“. Ve skutečnosti byla tím vším a taky mnohem víc.
Je v módě říkat, že s Novodvorskou zemřela celá epocha. Bohužel, epocha pokračuje: iracionalita i nadále vládne.
Tragédie sovětského disidentského hnutí byla v tom, že postrádalo alespoň trochu jasnější ideovou základnu. Ortodoxní marxisté, tržní liberálové, konzervativci, přeživší monarchisté a klerikálové, ti všichni tak či onak byli v konfliktu s krvežíznivým autoritářským režimem. Problém je v tom, že mezi nimi byly mnohem horší stvůry než v tehdy už skoro bezzubé brežněvovsko-andropovovské byrokracii. Nikdo si jich však nevšiml, což vedlo k tomu, že na troskách SSSR povstaly různé tvrdé a zločinné režimy. Obecně za války propaganda hraje důležitější roli než analýza. Masového konzumenta nezajímají příčiny byrokratizace sovětského režimu a systémové důvody krachu reálného socialismu, mnohem větší radost mu udělají literární zobecnění a jednoduché odpovědi. „Čím je tedy režim v SSSR? Státním kapitalismem, nebo deformovaným dělnickým státem?“ přou se levičáci. „Je to Říše Zla prahnoucí přinést celý civilizovaný svět za oběť Rudému Molochovi,“ odpovídá jim ruský liberál. A liberálova slova jsou slyšet mnohem lépe, jsou totiž jasná a srozumitelná. Náboženské poučky si obecně lépe nacházejí adresáta: ať už je to víra v „ďábelské úklady“, „krvavou juntu“ nebo „říši zla“. SSSR se u svých občanů po léta cílevědomě snažil vymýtit schopnost kriticky uvažovat – není divu, že se lidé nakonec hromadně obrátili na víru v tržní kapitalismus a pyramidovou hru MMM.
Epocha nezemřela
Valerie Novodvorská byla kněžkou pečující o plamen téhož podivného „ruského liberalismu“, který by v Americe označili za pravé křídlo republikánské strany a v Evropě by ho považovali za ultrakonzervativní ideologii. Přiznejme si otevřeně, že s klasickým liberalismem neměl pranic společného. Z textů a vystoupení Novodvorské je obtížné vydestilovat nějakou jasnou sadu názorů a přesvědčení: naivní víru v „lidská práva“ střídají výzvy k „humanitárnímu bombardování“ a schvalování apartheidu, kritiku církve střídá krajní konzervatismus, kritiku ruské ultrapravice střídá absolutně nekritická podpora jakýchkoliv protiruských sil, včetně těch otevřeně fašistických. Dá se říct, že pro Valerii Iljiničnu nebyl motivem individualismus, přání hájit svobodu jedince, ale geopolitika. Svobodu představoval pro Novodvorskou tvrdý tržní a konzervativní režim ve stylu Thatcherové nebo Reagana, všechno ostatní pro ni byla anomálie, kterou je třeba korigovat třeba i raketami, pokud to bude nezbytné. Do jisté míry ji lze srovnat s Duginem: měla tutéž víru v konflikt „eurasijské“ a „atlantické“ civilizace, jenže si na rozdíl od bývalého profesora MGU vybrala tu „atlantickou“ stranu.
Je v módě říkat, že s Novodvorskou zemřela celá epocha. Bohužel, epocha pokračuje: iracionalita i nadále vládne, emoce a hesla vítězí nad analýzou, stejně jako geopolitika nad individualitou. Lepší by to bylo naopak: kdyby zemřela epocha, a Novodvorská žila dál. Koneckonců, ačkoliv se ve svých názorech mýlila, nebyla vlastně špatný člověk – přinejmenším byla upřímná a neškodná.
Autor je ukrajinský performer a anarchista.
Z ruského originálu Zerkalo russkogo vsego (na smert novodvorskoj) přeložil Miroslav Tomek. Redakčně upraveno.