Letošní výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, určená pro výtvarníky do třiceti pěti let, je výmluvnou výpovědí o současném stavu české umělecké scény. Ukazuje totiž skutečně to, co většinou v českých galeriích uvidíte, zajdete-li si na výstavu „mladého“ umění. To bohužel znamená, že vystavení finalisté nikterak nevybočují z průměru.
Bezpečná půda abstrakce
Expozice v pražském Veletržním paláci je až pozoruhodně jednolitá, přestože se porota evidentně snažila vybrat finalisty s různými uměleckými přístupy. Všechny na místě vystavené projekty lze charakterizovat následujícím popisem: v abstraktní rovině, pomocí více či méně inovativních formálních postupů, zkoumají různé existenciální rozměry lidského života – lidskou komunikaci (Tereza Velíková, Martin Kohout), plynutí času (Lucia Sceranková), vztah člověka a prostoru (Richard Loskot). Zabývají se závažnými tématy, ale chybí jim konkrétní zaostření, disonance, příběh či pointa, jež by více připoutaly divákovu pozornost. Nemají ambici nějak zásadně zpochybnit nebo konfrontovat sebe sama či institucionální nebo společenský kontext, v němž se pohybují. Zůstávají na bezpečné půdě abstrakce, která diváka spíše ukolébává do stavu klidné kontemplace, než aby nějak zviklala jeho postoje a předpoklady. Vystavená díla nikoho neurazí, ale také nikoho nevytrhnou – horké diskuse, které se odehrávaly okolo minulého ročníku, letos nečekejme.
Na rozdíl od předchozích ročníků projekty finalistů tentokrát dostaly prostor skutečně k divákovi promluvit. Zda ale mají co říct, není zcela jisté.
To samozřejmě neznamená, že by se v jednotlivých projektech nedalo najít leccos zajímavého. U díla Richarda Loskota skutečně zažíváme podivně nepříjemný pocit, když se na konci nekonečného zrcadlení nečekaně setkáváme s cizí osobou, jež si náš prohlíží. To byl asi nejsilnější zážitek z celé výstavy. Také v případě projekcí Terezy Velíkové můžeme obdivovat sofistikované řešení instalace, ale vyústění záměrně banální absurdity její Hry o knize je prostě banální až příliš. Otázka možnosti autentického vyjádření je klasickým tématem modernismu, ale těžko říct, zda z něj dnes může být něco víc než klišé. Nepřekvapí, že Martin Kohout, lokální guru „postinternetového umění“, proti sobě jaksi učebnicově staví nejnovější technologie a jejich archaické předchůdce, když snímá vnitřek poštovních schránek iPhonem, ale co si počít s jeho druhým projektem Dreadlocks a jak spolu ty dvě věci souvisí? Bezesporu jsou to dobře nainstalované „divné předměty“. Dobrou instalaci nakonec nelze upřít žádnému z vystavených děl, což ještě podtrhuje působivá architektura výstavy od Tomáše Svobody. Na rozdíl od předchozích ročníků projekty finalistů tentokrát dostaly prostor skutečně k divákovi promluvit. Zda ale mají co říct, není zcela jisté. Asi nejhůř v tomto smyslu dopadla Lucia Sceranková. Ostentativní manipulace s fotografickým obrazem je stálicí českých výstavních síní. V jejím případě ústí v snivost „zachycující nezachytitelné“ a vyžadující si citace z poststrukturalistické teorie, aby dílo u diváka obstálo.
Co na výstavě není
Jedno dílo na výstavě ale jaksi chybí a většina diváků ho prostě neuvidí. Jedná se o film Romana Štětiny, k němuž na výstavě odkazuje jen upravený plakát Zdeňka Zieglera – „upoutávka“ na každotýdenní promítání v kině Ponrepo (účast na první projekci nebyla nikterak valná). Jedná se skutečně o hodinový film, na který by se na výstavě nevydržel nikdo dívat. Sestává ze záběrů ze všech dílů seriálu Columbo od roku 1968 do roku 2003. Snímek se soustředí pouze na protagonistu seriálu, stejnojmenného detektiva. Vidíme ho, jak prohledává různé luxusní byty a paláce, ale rovněž hotelové pokoje, filmová studia, nemocniční místnosti, kontejnery s odpadky a nakonec i diskotéku. Vždy si všimne určitého detailu a nasadí zamyšlený výraz. Ve filmu s nikým nemluví, jen asi dvakrát někam zavolá, nikdy se však nedovolá. Zatímco gesta jsou stále tatáž, muž stárne a kulisy stejně jako doprovodná hudba se mění. Nejedná se jen o hold jednomu seriálu a postavě, která nakonec převeze všechny své protřelé protějšky z horních pater společnosti. To by bylo málo. Jde rovněž o studii vztahu času filmového a historického, který se do seriálu nevyhnutelně otiskuje. Podobnou práci s hotovým filmovým materiálem má už Roman Štětina za sebou a mohli bychom ho obvinit z toho, že jen opakuje již ozkoušené postupy – například ve filmech Vrah skrývá svou tvář (2010) nebo Povídání o umění (2012). Z finálových děl je ale Ztracený případ suverénně nejlepší.
Co ale znamená, že film na výstavě vlastně není a většině divákům zůstane nedostupný? Snad se tak stává symptomem vztahu současného umění a jeho obecenstva. A vypovídá to možná i o formátu konvenční výstavní přehlídky – o tom, že současnému umění, aspoň tomu zajímavému, už přestává stačit. Jenže co na tom záleží, když ještě nepřišlo na to, jak jej adekvátně nahradit.
Autorka je kurátorka, kritička umění a redaktorka A2larmu.