Čestmír Kopecký (filmový a televizní producent)
Jean-Luc Godard letos, ve svých 83 letech, natočil další film – Sbohem, jazyku. Filmovou esej ve 3D, natočenou na dva mobilní telefony! Dokazuje, že schopnost experimentovat a ukazovat nové cesty filmové řeči nemá s věkem nic společného. Nebo možná naopak. Stáří vpřed! Film stojí za zmínku – starý dědek à la Jan Němec není jediný, kdo má chuť a sílu ptát se, provokovat a podněcovat. U něj si taky pořád všichni říkají, proč nám „nejde víc naproti“.
Robin Kvapil (dokumentarista)
Za zásadní považuji předposlední díl cyklu České století, nazvaný Poslední hurá. Diskuse, kterou tento díl vzbudil mezi opravdu širokou veřejností – od diváků „doma u televizních obrazovek“ po bafuňáře a bývalé disidenty – dává tušit, že se tvůrci svým komentářem k novodobým českým dějinám přiblížili až nebezpečně podstatě věcí… Rád bych jen připomenul, že ztvárnění Václava Havla v podání Marka Daniela je mnohdy kritizováno, že herci je vyčítáno, že Havla hraje jako „blba“ (Alexandr Vondra) nebo ňoumu a podobně. Takového omylu se ale mohou dopustit jen ti, kteří zaměňují dvě odlišné vlastnosti: křehkost a slabost.
Luboš Pavlovič (šéfredaktor časopisu Živel)
Za nejpodivnější film tohoto roku považuji Under the Skin. A asi také za nejlepší. Režisér snímku Jonathan Glazer dříve rozděloval svou tvorbu na technicky brilantní a myšlenkově nápadité reklamy a videoklipy a formálně o mnoho klidnější, nekonvenční, přesto ale divácky atraktivní snímky pro filmová plátna. V uplynulém roce však obě polohy spojil a vznikla jedna z nejzajímavějších sci-fi poslední doby. Dále Borgman. To je zlý film. Ale strašně zlý. V této surrealistické pohádce režiséra Alexe van Warmerdama pro zlobivé děti o bezdomovcích, lstivě a úkladně bojujících proti střední třídě není žádná z postav sympatická, každá je ale důkladně propracovaná a její osud je pro diváka přitažlivý. Borgman není vize budoucnosti, ale noční můra, o které v dnešní světě můžeme uvažovat jako o jedné z variant. A do třetice The Knick. Televizní seriály už dávno nepřešlapují někde v koutě a mnoho snímků pro kina překonávají jak formálně, tak obsahově. Příběh z newyorské nemocnice Knickerbocker Hospital ze začátku 20. století ukazuje upocenou dobu zásadních lékařských objevů prostřednictvím krve, drog a sexu. Český překlad názvu Doktoři bez hranic není ani zdaleka tak hloupý, jak vypadá. Jen tu nejde o hranice mezi zeměmi, ale o hranice v lidské mysli a jejich překonávání je těžší, než projít skrz železnou oponu v padesátých letech.
Apolena Rychlíková (dokumentaristka)
Celý rok 2014 jsem byla na mateřské… Sice už čtvrt roku nekojím, ale nějaká „postvykojenost“ mi zjevně zůstala. V zásadě jsem se zvládla ponořit akorát do tvorby České televize a spíš zpovzdálí sledovat, jak si vedou mí kamarádi, známí nebo vzory na poli dokumentární tvorby. Ale i tak to letošní pokoukání bylo vlastně docela dobré a dostačující. Za prvé chci zmínit České století Roberta Sedláčka a Pavla Kosatíka, konkrétně díl Poslední hurá. Je to analýza, která vznikla z akurátního režijního vedení herců tak, aby nepřehrávali na úkor dialogů, a která v několika hysterických reakcích přesně ukazuje, jak moc si někteří lidé zprivatizovali Václava Havla i s celým jeho odkazem. Za druhé je to dokument Několik Let Martiny Malinové. Někdy je nutné a žádoucí postavit se vlastním ideálům, úsilí i sociální bublině tváří v tvář, a přitom se pokusit nepřestat věřit, že odpor žije, boj pokračuje a všechno má v konečném důsledku smysl. Za třetí si zmínku zaslouží Jan Gogola ml. a jeho František svého druhu. Tento příspěvek k reklamní strategii ČEZu schované do televizního cyklu Příběhy neobyčejné energie přesně ukazuje, co by v televizi mělo běžet normálně, a neběží.
Antonín Tesař (filmový redaktor A2)
Tchajwanský film režiséra Tsai Ming Lianga Cesta na Západ začíná asi desetiminutovým detailem na tvář Denise Lavanta a pokračuje několika dalšími mnohaminutovými záběry na buddhistického mnicha kráčejícího švihle pomalou chůzí městem. Bezmála do každého záběru je vložena nějaká formální inovace, kompoziční nápad nebo vtip. Geniálně prosté a fascinující filmařské gesto.
Táňa Zabloudilová (redaktorka Radia Wave)
Nejikoničtějším seriálem roku je True Detective. Dlouho v televizi neběželo něco, co by se dalo stejně snadno obdivovat jako parodovat, dlouho se nevytvořila tak masivní šuškanda o seriálu i mezi těmi, kteří seriály běžně nesledují. Zpětně se spíše než dialogy bodrého Martyho, který sám sebe definoval jako „obyčejného kluka s velkým pérem“ a „wannabe nihilisty“ Cohlea, vybavuje přesná režie C. J. Fukunagy, díky které disciplínu vnímanou dosud spíš jako záležitost scenáristů zřejmě brzy ovládne vlna režisérských projektů. Příběh balancuje na hraně braku, hloubku však získává i tím, jak obratně upozorňuje na svoji skutečnou hlavní hrdinku – „dávno mrtvou“ krajinu jižní Louisiany, ve které se odehrává… Orange Is the New Black je seriál, který si přítomnost v žebříčcích zaslouží už pro své obsazení. Obchází klasickou formulku o jednom černochu v místnosti a příležitostných Asiatech, zahrnuje národnostní, sexuální i jiné menšiny, původ svých postav zvládá reflektovat ve vtipech i důmyslných vyprávěcích zkratkách, a přitom všem zůstává přístupný pro publikum mainstreamových seriálů. Signifikantní je, že se odehrává v ženské věznici, ve které si blonďatá Piper z tradiční rodiny odpykává dva roky za ochotu pomáhat při transportu drog. Příběhy ruských imigrantek, černých lesbiček nebo white thrash feťaček, živě vykreslující původní prostředí vězenkyň, patří k těm, které obyčejně vytěsňujeme. Aspoň v televizi se vyprávějí zřídka. Při tom všem seriál zůstává primárně komedií. A konečně: The Knick. Snad kvůli odtažitosti postav se o tomto seriálu snadněji mluví, než se na něj dívá. Přesto patří k nejlepším. Zatímco většina narativů o pokrocích a vynálezech v dobách modernity oslavuje lidské schopnosti měnící svět k lepšímu, v seriálu o newyorské nemocnici The Knickerbocker, kde experimentuje kokainista Thackery, je začátek 20. století vylíčen jako neurotická a krutá doba. Ignorují se komplikovanější a méně patrné bolesti, projevující se nejprve v podobě nenápadných neuróz a posléze katastrof. Dobová Chicago Hope ukazuje limity doktorů stejně jako jejich kvality a místo triumfálního vyvrcholení na konci první sezony popisuje pomalý a nevyhnutelný začátek rozkladu. Díky skvělé režii, které pomáhá i neklidná hudba Cliffa Martineze, je The Knick výjimečně fyzickým zážitkem – spíše než dějové linky epizod uvíznou v paměti pocity ze sledování seriálu.