Multikulturalismus stále žije, naštěstí


Posledních deset let se stalo téměř módním trendem mluvit o selhání multikulturalismu. Co ale multikulturalismus znamená doopravdy?

Přesvědčení o selhání multikulturalismu se začalo šířit po teroristických útocích z 11. září 2001. Následné útoky v Madridu (2004) a Londýně (2005), stejně jako nepokoje ve francouzských a britských předměstích víru v selhání multikulturalismu – nyní spojenou téměř výlučně s muslimskou menšinou v Evropě a Severní Americe – ještě prohloubily. Multikulturalismus se dokonce v některých kruzích stal hanlivým slovem a ti politici, kteří ho nekritizují, tento termín raději nepoužívají. Asi málokomu unikly výroky o selhání multikulturalismu z úst Nicolase Sarkozyho, Angely Merkelové nebo Davida Camerona. Avšak s ohledem na to, že se politika multikulturalismu ve Francii či Německu nikdy vlastně nepraktikovala, vzbuzují tyto výroky mnoho otázek. Především: co přesně se myslí multikulturalismem, který údajně selhal?

Znovuobjevená hrdost

Zaměříme-li se na politiky, média nebo veřejnou sféru obecně, stěží nalezneme definici multikulturalismu. Stalo se z něj bílé plátno, na které si každý promítá něco jiného. Někdo tím myslí imigraci, jiný nezaměstnanost nebo muslimy nebo vnější kulturní odlišnosti. Na akademické úrovni je situace lepší, ale zase se setkáváme s různými multikulturalismy – liberálním, pluralistickým, kosmopolitním a tak podobně. Pro normálního člověka je ovšem akademická debata těžko srozumitelná.

Kultury jsou přirozeně dynamické a prostupné. S velkou opatrností by se mělo přistupovat k samozvaným zástupcům kulturních skupin, kteří ve skutečnosti reprezentují jen dílčí aspekt dané kultury (typicky jsou to starší konzervativní muži).

Co znamená multikulturalismus pro mě osobně? Domnívám se, že je to přístup, kterým se snažíme spravedlivým způsobem vyrovnat s růzností ve společnosti. Multikulturalismus má kořeny v lidskoprávní poválečné vlně. Před druhou světovou válkou ve většině společností vládla jedna etnická, jazyková nebo náboženská skupina, zatímco menšiny byly marginalizovány. Diskriminace nebyla pouze všudypřítomná, ale také institucionalizovaná. Osud Židů v Evropě ale ukázal, že se naděje vkládané do asimilace menšin nesplnily. Liberalismus poté přišel s uzákoněnou rovností a zákazem diskriminace. Jenže formální rovnost na papíře je jedna věc a sociálně-ekonomická realita ovlivňující naše šance v životě je věc druhá. Z toho důvodu začaly v podstatě všechny země světa prosazovat různé formy sociálního reformismu. Rozdíly ve společnosti se začaly vnímat jen jako dočasné překážky, které je nutné překonat.

To ale nebylo vše. Brzy se ukázalo, že diskriminace a nerovnost příležitostí v životě může mít i kulturní příčiny (vzpomeňme na odpírání přístupu ke vzdělávání ženám muslimského vyznání z důvodu nošení šátku). Uvedu příklad. Na někdejšího ministra školství Ondřeje Lišku se obrátila učitelka jedné školy s tím, že její doposud vzorně prospívající žákyně se náhle prudce zhoršila ve výsledcích. Jednalo se o mladou Romku adoptovanou neromskými rodiči, kterou spolužáci najednou konfrontovali s tím, že je „cikánka“. Do té doby si dívka se svým původem nelámala hlavu, nyní ale začala odhalovat díky spolužákům „pravdu o cikánech“. Následovala hluboká deprese až sebenenávist, která se projevila změnou charakteru, zhoršením výsledků ve škole a sociálním uzavřením. Tehdejší ministr se obrátil na nadaci Heinrich-Böll-Stiftung v Praze, která podporovala projekt zahrnující skupinu společensky aktivních romských žen. Nadace zprostředkovala setkání několika těchto žen s mladou dívkou. Ta díky setkání poznala, že se za svoji kulturní identitu nemusí stydět a vzala si nově poznané romské ženy za svůj vzor. Znovunalezení kulturní hrdosti ji pomohlo se znovu plnohodnotně zapojit do společnosti.

Takto viděný multikulturalismus znamená uznání, že kultura hraje v našich životech důležitou roli, a pokud máme žít v éře globalizace ve společném státě, bez diskriminace a marginalizace různých skupin obyvatel, je třeba nejen tyto rozdílné skupiny uznat a tolerovat, ale především poznat a respektovat.

Za vyloučené lokality nemůže multikulturalismus

Samozřejmě, existují alternativy. Třeba masový odsun skupiny obyvatel (například sudetských Němců) nebo snaha rozpustit identitu skupin odlišné kultury v jedné exkluzivní identitě (francouzská asimilace), popřípadě takové skupiny ignorovat a doufat, že zmizí (německý přístup k Turkům). Tyto alternativy se ovšem pohybují na škále od nepřijatelných až po nefunkční.

Multikulturalismus si jako oficiální státní politiku zvolily Kanada (kvůli frankofonní menšině) a Austrálie (kvůli původním obyvatelům). Jiné státy ale politiku multikulturalismu v nějaké formě uplatňují také. Jde například o právo na uznání a respekt (například ochrana proti urážkám základních posvátných aspektů víry), právo být vyňat z některých plošných nařízení (motocyklové helmy u Sikhů; košer a halál způsob usmrcení zvířat a přípravy masa; regulace obchodní činnosti v neděli pro Židy; regulace lovu tuleňů pro původní obyvatelstvo) a v některých případech právo na omezenou míru politické autonomie (to se vztahuje spíše na původní obyvatelstvo).

Multikulturalismus je také bytostně spojený s lidskými právy. Často se mu vytýká, že po nás chce, abychom respektovali nebo dokonce oslavovali prvky jiných kultur, které nejsou slučitelné s lidskými právy a ústavními svobodami. Nesmysl. Nikdy jsem se nesetkal se zastáncem multikulturalismu, který by považoval ženskou obřízku (lépe řečeno genitální zohavení) za hodné uznání nebo respektu. Jinou častou výtkou vůči multikulturalismu je, že údajně vede k segregaci a paralelním komunitám, které se nechtějí integrovat do společnosti a vlastně vytvářejí stát ve státě. Zaprvé, empirické výzkumy (například studie oxfordských sociologů) ukazují opačný trend. Studie socioložky z univerzity v Essexu dokonce poukazuje na to, že se etnické menšiny, včetně těch muslimských, cítí být Brity více než bílá většina. Domnívám se, že podobné studie mají větší vypovídající hodnotu než senzační „turboprůzkumy“ o tom, kolik mladých muslimů si přeje zavedení šaríi, aniž by se definovalo, co se vlastně šaríou myslí. Zadruhé, vytváření paralelních komunit jde přímo proti samotné myšlence multikulturalismu. Ta je postavena na jednotě v rozdílnosti. Sociálně vyloučené oblasti jsou spíše důsledkem politických a ekonomických okolností než touhy po separaci povzbuzované multikulturalismem. Svádět existenci romských sociálně vyloučených lokalit v Česku na multikulturalismus je absurdní.

Nežijeme v pravěku

Přesto je třeba mluvit o problémech a rizicích spojených s multikulturalismem. Nabízí se hned samotný pojem kultura. Co to znamená, když se řekne třeba „česká kultura“? Kultury jsou přirozeně dynamické a prostupné. S velkou opatrností by se mělo přistupovat k samozvaným zástupcům kulturních skupin, kteří ve skutečnosti reprezentují jen dílčí aspekt dané kultury (typicky jsou to starší konzervativní muži). Multikulturalistická politika pokračuje také proto, že neznáme lepší alternativní řešení. Pro jednoho totiž dominance české kultury znamená konzervativní katolictví, pro druhého je to zase liberální sekularismus. Jedna z definic „češství“ by se musela stát dominantní – a tím se dostáváme zpět před druhou světovou válkou.

Multikulturalismus je prostě dnešní realita, a pokud nedojde k nějakému globálnímu kolapsu, bude multikulturní charakter lidských společností ještě větší. Již nyní zjišťuji, že můj osobní příběh není v Česku zase tak velikou výjimkou: můj otec je Arab-muslim, matka Češka-katolička, manželka je pravoslavná Rusko-Ukrajinka a svatbu jsme měli v anglikánském kostele). A překotné změny se odehrávají i v dalších regionech, včetně arabského světa. Ostatně právě nárůst všelijakých nacionalistických a sektářských hnutí je důkazem jejich existence. Tyto změny mohou nést více pozitiv, nebo více negativ, podle toho, jak se k nim postavíme. Argument, že podezřívavost či averze vůči cizincům je nám přirozená od pravěku, nelze akceptovat – minimálně proto, že nežijeme v pravěku.

Napětí a frustrace, které v současné době sledujeme v Evropě, ale i jinde, pramení podle mého názoru z velké části z pocitu, že se věci vymykají naší kontrole. Kromě skutečných dopadů globalizace posilují tento pocit dva faktory. Prvním je informační přehlcení. Na vyhledání, rozpoznání a zpracování kvalitních informací není dostatek času. Záplava dat s nízkou informační hodnotou a často protichůdným vyzněním pak vzbuzuje nejistotu a touhu po jednoduchých filtrech nazírání na náš komplikovaný svět. Druhé přehlcení se týká propasti mezi očekáváními a realitou. Lidé, včetně těch nejchudších, jsou vystavováni obrazům lepšího života a sváděni myšlenkou, že je nadosah. Televizní seriály a filmy ukazují, jak by se mělo žít a jak údajně „lidé za rohem“ již žijí. Mladí lidé mají zdánlivě nekonečně možností, což vede paradoxně jak ke strachu ze špatné volby, tak ke zklamání z nevyplněných představ.

Jak zvládat výše popsané výzvy, které jsou přímo spojené s postojem k multikulturalismu? Naprosto klíčové je umění vnímat věci v jejich komplexitě, odvaha nesklouzávat k populismu a zjednodušování. Znamená to vytrvalost při sledování dlouhodobých cílů, rozhodování na základě faktů, ochotu jít příkladem a tlumení konfliktů. V neposlední řadě je to také schopnost zaměřit se na skutečné problémy, které trápí všechny společenské skupiny (nezaměstnanost, kvalita vzdělávání, bydlení) a tyto skupiny aktivně zapojit do jejich řešení.

Autor je zakladatel nevládní organizace Insaan: Česko-arabské centrum kulturního dialogu.

Tento text vychází z příspěvku autora v rámci debaty „Současnost a budoucnost multikulturalismu v Evropě“ organizované Eurocentrem v Jihlavě 24. října 2014.

 

A2LARM