Republikánský pochod: Politický bianko šek

Nedělní pochod z pařížského náměstí Republiky provázejí kontroverze. Předznamenal budoucí válečné intervence a striktní protiteroristickou politiku.

Byli tam všichni. Od izraelského premiéra Benjamina Netanjahua až po prezidenta Palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse, od britského premiéra Davida Camerona až po ukrajinského prezidenta Porošenka. Za svobodu projevu vykročili také zástupci zemí, v nichž svoboda tisku jen vzkvétá: pařížskou ulici poctili svými kroky turecký premiér Ahmet Davutoğlu, ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, egyptský ministr zahraničí a nespočet vysokých zástupců petromonarchií, které většinou kritiku moci odměňují žalářem či bičováním. Dostavili se i našinci Sobotka a Zaorálek. Kdo tam nebyl, ten jako by neexistoval. Tak široká podpora světové politiky trochu zaskočila přeživší kreslíře a redaktory Charlie Hebdo. „Není špatné, že lidé vyšli do ulic, ale, řečeno jednou karikaturou Caba, není ani lehké být podporován blbci typu Angely Merkelové,“ řekl deníku Liberation kreslíř Luz.

Republikánská jednota

Mohutné demonstrace, které proběhly v neděli v Paříži a v celé Francii, dodaly obrovskou politickou legitimitu nové republikánské jednotě, a především francouzském prezidentovi Françoisovi Hollandovi. Ten dokázal navodit zdání rozhodného, ale jistého státníka, a znovu našel ono emotivní souznění s voliči, které ztratil záhy po vstupu do Elysejského paláce. Francouzská pravice místo toho zapůsobila hádkou mezi Nicolasem Sarkozym a Marine Le Pen o účastí na republikánském marši. Především Marine Le Pen, stylizující se v poslední době do Johanky z Arku republikánských hodnot, svým trváním na tom, že musí být na pochod osobně pozvána, zapůsobila jako primadona bez pokory před padlými.

Přijetí tradičněji pojatého islámu nevede obvykle k připojení k Islámskému státu ani k páchání atentátů na domácím území: tito věřící, například francouzští salafisté, vytváří komunity založené na tradičních hodnotách.

Emotivní a organizační sepětí pod prapory boje proti terorismu a obrany svobody tisku je však i obrovským politickým bianko šekem. Jak dobře ukázala Judith Butler ve své analýze lidové reakce na 11. září, byla to právě rétorika truchlení a vlasteneckého semknutí, co připravilo terén pro pozdější války proti teroru a různé Patriot Acts. Není žádným tajemstvím, že Francie ještě před lednovými teroristickými útoky začala připravovat novou vojenskou intervenci do Libye a subsaharské Afriky. Premiér Manuel Valls současně s tím již oznámil další posíleni legislativních nástrojů v boji proti terorismu.

Proti této logice vnitřní a vnější války se zatím zvedlo jen málo kritických hlasů. Mezi nimi je i bývalý konzervativní premiér Dominique de Villepin, který ve svém komentáři pro deník Le Monde varoval před šířením válečné atmosféry. „Víme, že jsou ohlášeny další vojenské operace. (…) Ale tyto války stimulují další, nové války, které jsou pokaždé větší a obtížněji kontrolovatelné. A živí terorismus, byť tvrdí, že jej hodlají vymýtit. Na problém terorismu a džihádismu však nebudeme schopni dát odpověď, pokud nenajdeme řešení pro celou řadu krizí, jimiž prochází arabský svět. Tyto krize mají někdy charakter územních střetů, jindy společenských, politických či ekonomických konfliktů. My však na ně zjednodušeně nahlížíme jen skrze symptom islamismu.“

Nepřátelská republika

Již v minulých dnech si komentátoři všimli, že shromáždění pod heslem Je suis Charlie sdružovala především členy střední třídy, středního a vyššího věku, kteří nezávisle na vyznání oslovují ideové konstrukty republikánských hodnot a sekulárního státu. Odstup od určujícího tónu shromáždění si udrželi především nižší vrstvy a lidé z předměstí, od nichž přišla mnohá odsouzení atentátů, ale také odmítnutí paktování s Republikou. S tou samou Republikou, která během posledních deseti let vlády pravice několikrát názorně demonstrovala, že občané jiného než francouzského původu pro ni vlastně nejsou plnohodnotnými občany. Příchodem socialistů sice uvažování o možném odebírání občanství imigrantům druhé či třetí generace, která charakterizovala Sarkozyho vládnutí, ustala, ale nová vláda se nikterak nesnažila zasypat vykopané zákopy. Pro mnohé další bylo také nestravitelné účastnit se průvodu se zahraničními státníky či francouzskými politiky, které viní z neokoloniální politiky a rozvratu zemí Jihu, odkud pochází jejich rodiče a předci.

Tento distanc je plně patrný u generace mladých (někdy jen domnělých) muslimů, která vyrostla v období války proti teroru. Ta si vytvořila odstup vůči zbytku společnosti, nezřídka včetně části vlastní etnické a náboženské komunity, jíž obviňují z přílišných kompromisů s ustavenou mocí. Tato vzdálenost se plně projevila i ve čtvrtek ráno, kdy se na francouzských školách držela minuta ticha za oběti středečního atentátu a profesoři dostali ministerskou směrnicí za úkol besedovat se studenty o událostech z předchozího dne. Na školách v předměstí byla shora naordinovaná minuta ticha často přerušována a v debatě se studenty zazněly pestřejší názory, vymykající se jednoznačné linii národního sjednocení. „Před vyučováním jsme měli setkání s ředitelem, kde nám bylo řečeno, jak se ke studentům chovat a jak k debatě přistupovat. Cítil jsem se jak na frontovém briefingu,“ řekl stanici Radio France Internationale jeden ze středoškolských profesorů v Seine-Saint-Denis.

Ukazuje se však, že biomocenské mechanismy vytváření subjektivity občanů a jejich integrace do republiky dlouhodobě selhávají. Na jedné straně je nedůvěra mladých obyvatel předměstí ve školský systém nezvykle vysoká a na straně druhé dává francouzská politika nepokrytě najevo, že učitelé a profesoři jsou funkcionáři státu a škola státním ideologickým aparátem. Bourdieu a jeho studie symbolického násilí na školách neupadli do zapomnění.

Socialistům navzdory

Bylo by však příliš zjednodušující obviňovat tuto generaci z ideologické koluze s terorismem či radikálním islamismem a přiživovat tak onen pocit „barbarů před branami“, kteří se snaží ve francouzské společnosti šířit nemalé množství publicistů, politiků a novinářů. Generace války proti teroru byla schopna velkých sociálních mobilizací se silně levicovým a rovnostářským podtextem. A přijetí tradičněji pojatého islámu nevede obvykle k připojení k Islámskému státu v Sýrii a Iráku ani k páchání atentátů na domácím území: tito věřící, například francouzští salafisté, vytváří komunity založené na tradičních (levičák by řekl reakčních) hodnotách, které však netvoří bezpečnostní riziko pro okolní společnost.

Specifické postavení si v této konstelaci udržují antirasistická, levicová a rovnostářská sdružení, která od známého Pochodu za rovnost a proti rasismu v osmdesátých letech udržovala na předměstích svou pomyslnou kulturní hegemonii. Ta se však v posledních letech začala rychle vytrácet ve prospěch různých reakcionářských myšlenkových proudů. Jedním z důležitých faktorů ztráty této hegemonie je skutečnost, že se mainstreamová stranická i občanská levice uzavírají do sebe. Tato sdružení zůstala sama tváří v tvář čím dál nepřátelštějšímu státu a reakcionářským ideologům často přímo napojeným na finanční zdroje z petromonarchií. Soužití ve francouzské společnosti se ale nenavrátí k bojům za rovnost a svobodu tím, že dojde k posílení republikánských institucí, biomocenských dispozitivů školy a policie, ale jedině tehdy, pokud se těmto sdružením podaří získat zpět ztracené pozice. A to pravděpodobně i navzdory vládním socialistům.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies