Food Not Bombs – aktivismus, nebo charita?

Od počátků iniciativy Food Not Bombs uplyne pětatřicet let. Do aktivistického zákulisí charitativního vaření nás zavádí člen brněnské pobočky.

V sobotu před polednem se sejde partička intelektuálů, otevřou lahváče a začnou debatovat o hlubokých tématech. U toho připravují v padesátilitrovém hrnci jídlo z desítek kilo surovin, jež by jinak skončily (případně zůstaly) v kontejnerech. Pravidelné rozdávání jídla všem, kdo o to stojí, je docela příjemná forma trávení volného času a málokdy se někdo ohání tím, že to dělá z pocitu povinnosti.

Aktivistické kořeny

Brzy uplyne pětatřicet let ode dne, kdy skupina protijaderných aktivistů začala prodávat sušenky, aby vydělala na právníka pro jednoho z nich, který byl zatčen při pokusu o obsazení elektrárny. Krátce poté se na protest proti propojení vedení Bostonské banky s firmou, která dotyčnou elektrárnu stavěla, převlékli za tuláky a zinscenovali frontu na polívku před sídlem banky, aby upozornili na to, k čemu vede počínání jejích manažerů. Iniciativa Food Not Bombs (FNB) se vyvinula v hnutí rozdávající jídlo, které by se jinak vyhodilo, lidem, kteří by se jinak nenajedli – a upozorňuje na sociální paradoxy s tím spojené. Hnutí se postupně rozšířilo do všech částí světa, včetně těch nejchudších. V několika zemích Afriky usiluje na rozdíl od větších charitativních organizací o distribuci potravin z lokálních zdrojů. Aktivisté FNB byli první, kdo se dostal v roce 2005 s potravinovou pomocí k obětem hurikánu Katrina v New Orleans. Zakladatele FNB, jejich přátele a aktivisty z dalších skupin stála jejich činnost v průběhu let nespočet zatčení, sledování tajnými službami a zápis hnutí na seznam teroristických organizací.

Iniciativa Food Not Bombs rozdává jídlo, které by se jinak vyhodilo, lidem, kteří by se jinak nenajedli – a upozorňuje na sociální paradoxy s tím spojené.

V dnešním Brně je to o něco mírnější. Velká část témat probíraných při krájení cibule se pochopitelně vztahuje ke smyslu toho, co děláme. Chtěli bychom strávníky zapojovat do našich aktivit, ale nevíme jak. Máme letáky a transparent, sdělujeme, že jídlo je právo, ne privilegium. Je dopad našeho upozorňování na systémovou rovinu problému skutečně takový, abychom o sobě mohli říkat, že nejsme charita? A je charita skutečně kontraproduktivní, opravdu řešení důsledků jen poskytuje alibi těm, kdo nechtějí řešit příčiny? Jsou ty příčiny v omezování sociálního státu? Není to etatistický argument?

Příběhy ulice

V parku čeká asi padesát mužů a žen (a občas pár dětí) v různé míře naplňujících stereotyp bezdomovce. Zhruba polovina z nich žije bez střechy nad hlavou po různou dobu, od několika dní po dvacet let, druhá půlka jsou lidé, kteří po zaplacení bydlení nemají peníze na jídlo. Mnozí mají problémy s alkoholem, a tak před nimi nepijeme. Příčiny jejich chudoby se různí, některé příběhy se ale podobají. Někdo byl bílým koněm, nechal na sebe napsat podniky svých přátel, kteří se zadlužili a dotyčný bude jejich dluhy splácet doživotně, budou mu je strhávat do výše životního minima a nemá pro něj smysl se dál nezadlužovat. Život je kolotočem nesplatitelných pokut za MHD a rezignace na snahu o změnu. Někdo se naopak dostal na dno tak, že přepsal své firmy na své známé, aby se vyhnul dluhům, známí zmizeli a on zůstal bez majetku. Aspoň takto zněl příběh muže, který vždycky měl lepší boty než rozdávající jídla, na ulici se stal voličem Tomia Okamury a vyčítal nám, že jsme liberálové a hájíme systém. Dalšího ze strávníků si pamatuju z demonstrací, třeba z té proti neonacistům 17. listopadu. Nosí vysílačku, která vypadá jako policejní a na níž poslouchá rozhovory tramvajáků a dispečerů. Budí díky ní respekt.

Jeden z těch, kdo o okolnostech, za nichž se dostal na ulici, nemluví, je nejmenovaný zootechnik. Dřív choval psy a boxoval. Potřebuje bílkoviny pro svých devadesát kilo svalů. Prý je skoro vegetarián, ale jí řízky, co mu nechávají olašští Romové po svých slavnostech. Myšlenkou FNB se asi příliš nezatěžuje – nedávno nás prosil o náš batoh s představou, že nový nafasujeme od Evropské unie. Jednou se ptal, jestli nemáme nůž na sebeobranu. Většinu života byl ateistou, ale na ulici začal věřit v boha. Začal taky hodně pít, a proto nemůže pro oblečení ani za noclehem na charitu, kam pouští jen střízlivé. Ptal se nás, jestli nevíme o kostele, kam by se mohl chodit modlit v opilosti.

Lidé, kteří s rozdáváním pomáhají, se o FNB dozvěděli různými způsoby. Někdo politickou stránku neřeší, vnímá věc jako charitu a prostě jen přinese věci a zase odejde. Občas nám jen někdo s úsměvem beze slova podá stovku. Nedávno přišel manželský pár středního věku a středostavovského vzezření – lidé, kteří si nás jednou náhodně všimli, když šli kolem. V turistickém kufru na kolečkách v krabicích od pizzy přivezli pro strávníky několik kilo buchet.

Recykluje se všechno

Když je jídlo snědeno, přichází skupinka lidí, na které se nedostalo. Podle jejich slov je perlustrovala policie, když přecházeli na červenou. Jinak ale v zásadě nemáme lidem, kteří se ptají, jak na nás muži zákona reagují, co říct. Občas se zastaví zkontrolovat někomu ze strávníků doklady, občas nám ukážou portrét hledaného a ptají se, jestli k nám nechodí. Někdy nás s vážným výrazem poučí o tom, kolik strávníků má kriminální minulost, a že bychom jim nepomáhali, kdybychom to věděli. Na zatýkání jako v USA to ale zatím nevypadá.

Nádobí sestávající převážně z krabiček od margarínu vypadá po jídle odporně, přesto se nevyhazuje a v průběhu jeho umývání pokračuje debata o principech. Recykluje se skoro všechno. Sobotní akce přispěla svojí troškou – jak někdo prohlásí – k záchraně planety, pár desítek kilo jídla se nevyhodilo a pár desítek lidí nebylo o hladu. Partička intelektuálů odchází do subkulturních studentských hospod, o nichž strávníci možná nikdy neslyšeli, aby tam pokračovala v debatě o tom, jestli je její aktivita revoluční, nebo reformistická. Tak či tak, snad není úplně k ničemu.

Autor je aktivista a člen Food Not Bombs.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies