Squatujeme mediální prostor od roku 2013

V pilotní kabině života jsme každý sám

Autor knihy Hrdinové. Masoví vrazi a sebevrazi reaguje na havárii letadla společnosti Germanwings, kterou zřejmě úmyslně zavinil kopilot Andreas Lubitz.

Autor knihy Hrdinové. Masoví vrazi a sebevrazi reaguje na havárii letadla společnosti Germanwings, kterou zřejmě úmyslně zavinil kopilot Andreas Lubitz.

Mladý pilot Andreas Lubitz, který narazil s letadlem plným nevinných lidí do skalnatého horského masivu, zřejmě před svým zaměstnavatelem Lufthansou skrýval svou psychiatrickou diagnózu – depresi. To lze samozřejmě lehce odsoudit, ale také úplně stejně snadno pochopit. Kapitalismus, dovedený do extrému, nemá rád pracovníky, kteří si berou volno ze zdravotních důvodů. A už vůbec nemá rád cokoli, co je spojené s depresí.

Kdo všechno má depresi?

Já a v depresi? Ale co vás nemá! Cítím se skvěle. Jsem výkonný, šťastný, dynamický, plný energie a především soutěživý. Každé ráno chodím běhat a nemám problém s přesčasy. Taková je filozofie nízkonákladových leteckých společností. A stejná je i filozofie zcela deregulované ekonomiky, v níž ze sebe každý musí za všech okolností vydat to nejlepší, aby vůbec mohl přežít.

Lidé, již se rozhodli ukončit svůj vlastní život, obvykle pociťují bytí jako neúnosné břemeno a smrt vnímají jako jediné řešení.

Po sebevražedném útoku Andrease Lubitze jsou letecké společnosti vyzývány k tomu, aby pečlivě kontrolovaly duševní zdraví svých zaměstnanců. Piloti by neměli trpět mánií, depresí, zádumčivostí ani snadno podléhat panice. Co ale řidiči autobusů, policisté, oceláři a učitelé ve školách? Nakonec bude úplně každý podroben psychologickému vyšetření, aby mohli být všichni, kdo trpí depresí, odhaleni a vyloučeni z trhu práce.

Zní to skvěle, ale je v tom malý háček. Podle takového pravidla by své pracovní místo měla opustit velká většina současné populace. Je snadné identifikovat diagnostikované psychopaty, ale co všichni ti další, všichni ti skleslí a zarmoucení, kteří se to snaží nějak vydržet, ale jejich stav se může v rizikových situacích rapidně zhoršit? Není vůbec snadné rozpoznat, zda někdo prožívá pouze smutek, nebo se jeho stav vyvíjí k nebezpečné depresi. Procento lidí, kteří smutek či zoufalství pociťují, přitom stále narůstá. Psychopatologické jevy se vyskytují v několika posledních desetiletích stále častěji a podle Světové zdravotnické organizace se počet sebevražd za posledních čtyřicet let zvýšil o šedesát procent. Sebevraždy jsou přitom nebezpečně časté mezi mladými lidmi.

Epidemie sebevražd

Co v posledních čtyřiceti letech žene lidi do náruče smrti? Narůst počtu lidí se sebevražednými sklony souvisí s nadvládou všem vnucované neoliberální soutěživosti. Čím dál více lidí je psychicky nestabilních, což souvisí s pocitem osamění, kterým trpí generace, jejíž příslušníci se s ostatními lidmi setkávají jenom skrze obrazovky a displeje.

Na každého člověka, který úspěšně spáchá sebevraždu, připadá dvacet dalších, kteří se o ni neúspěšně pokusí. Na planetě Zemi tedy probíhá něco jako epidemie sebevražd.

Na příčiny hrozivého fenoménu sebevražedných útoků obvykle nahlížíme z politické perspektivy, ale v tomto případě to nestačí. Současné projevy terorismu musíme chápat především jako důsledek potlačování sebe sama. Šahídi (sebevražední teroristé) jen zdánlivě jednají na základě politických, ideologických nebo náboženských motivů. To je jen rétorika zahalující skutečné motivy. Nejhlubší motivací pro sebevraždu je vždy zoufalství, ponížení a bída. Lidé, již se rozhodli ukončit svůj vlastní život, obvykle pociťují bytí jako neúnosné břemeno. Smrt vnímají jako jediné řešení a vraždu jako jedinou možnou pomstu těm, kteří jim ublížili, podvedli je a ponížili.

Krátká chvíle vítězství

Nejobvyklejší příčinou nárůstu sebevražd a hlavně sebevražedných útoků bývá proměna každodenního života v jednu velkou továrnu na neštěstí, z níž zdánlivě není úniku. Všichni vědí, že v soutěživém prostředí musí uspět, tedy vyhrát. Každý ale také ví, že zvítězit není možné. A tak se zdá, že alespoň na moment vyhrát lze jen tím, že spáchám sebevraždu a zabiji při tom ostatní.

Andreas Lubitz se v onom krvavém kokpitu zamkl proto, že své utrpení už nedokázal snést a obviňoval z něj své kolegy, pasažéry i celé lidstvo. Nedokázal se zbavit neštěstí, jímž trpíme od té doby, kdy nás reklamní průmysl začal bombardovat obrazy povinného nadšení. Od doby, kdy digitální osamělost znásobila naše neurózy a uvrhla naše těla do klecí z obrazovek. Trpíme jím od momentu, kdy nás kapitalismus začal nutit, abychom žili prekérní životy a pracovali více a déle za nuzné platy.

Autor je marxistický teoretik a aktivista.

 

Z anglického originálu In the lonely cockpit of our lives, publikovaného na stránkách nakladatelství Verso, přeložila Barbora Votavová.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image