Poslední týdny přinesly hned dvě dějinotvorné události na české islamofobní scéně. Martin Konvička pronesl životní projev na ustavujícím sněmu nově založeného Bloku proti Islámu, kde otevřeně deklaroval politické ambice. Slova, která pronášel, budou podle Petra Hampla jednoho dne v učebnicích dějepisu, což nelze vyloučit. Konvička se už svěřil, že ČSSD přizve do koalice až za odměnu – podle toho, jak se bude chovat.
Michael Moder se stal novou vycházející hvězdou, když založil organizaci pro pořádný chlapy – Domoobranu – poté, co prý v rychlíku z Prahy do Ostravy potkal „tři divné lidi, kteří neuměli česky, divně se rozhlíželi a pak někam odešli bez zavazadel“. Facebooková stránka Domoobrany čítá za několik týdnů už bezmála šest tisíc příznivců a první koordinátoři krajských divizí na sebe nenechali dlouho čekat. Domoobrana vzniká za účelem ochrany před nepříliš specifikovaným nepřítelem, kterého ale všichni zúčastnění velice dobře tuší. Přichází jako nezbytnost v situaci, kdy „policistů je málo a česká armáda je na zahraničních misích“.
Uprchlík je patrně nějaký muslimský dadaista, který se rozhodl si z někoho jen tak pro radost udělat legraci, protože co zajímavějšího může člověk se svým životem udělat než dráždit českého brouka Pytlíka.
Michael Moder doposud není – v porovnání s výše zmíněným Martinem Konvičkou – veřejnosti příliš znám, nepochybuji ale, že i jeho jméno se brzy proslaví. Léčitel s muskulaturou kickboxera těžké váhy a spisovatelským talentem se určitě neztratí. Ve chvílích, kdy zrovna nepíše esoterický brak třetí kategorie nebo nehoní uprchlíky po městech, vám může postavit čakry do pozoru či dát pár cenných rad do života. Pojďme se ale z astrálních světů vrátit zpátky na zem a podívat se na to, co nám servíruje realita.
It’s the war, stupid!
Jen z válkou rozvrácené Sýrie už uteklo na čtyři miliony uprchlíků. V drtivé většině do Turecka, Libanonu, Iráku, Jordánska a Egypta. Do Jordánska nadto uprchlo následkem války v Iráku doposud asi sedm set tisíc až milion běženců.
Celková populace zmíněných pěti států čítá dohromady zhruba dvě stě milionů lidí. V Evropě, již obývá zhruba sedm set milionů lidí, se dnes intenzivně řeší, jestli se má, anebo nemá přerozdělit několik desítek tisíc uprchlíků. Matteo Renzi, italský ministerský předseda, se nechal slyšet, že takový počet je stejně jen nepovedeným vtipem. Situace dopadne asi tak, že jednotlivé státy i tyto směšné kvóty zablokují, navzdory tomu, že se nacházejí na nejbohatším kontinentu planety. Už jsme se ostatně stihli dozvědět, že naše pojistné systémy by takový tlak nevydržely. Jak známo, v této situaci se česká vláda za hlasitého protestu velké části české veřejnosti rozhodla přijmout patnáct syrských rodin, a to ještě po pečlivé selekci „etnických křesťanů“.
V české kotlině se čím dál víc ukazuje naprostá neschopnost uvědomit si rozsah celého problému a odhodlat se k jakémukoli smysluplnému jednání. Uprostřed největší uprchlické krize od druhé světové války hýbe českým veřejným prostorem stupidní islamofobie, která nedokáže vidět dva metry před sebe. Veřejným míněním silně rezonuje představa, že řešením je Evropu zabetonovat a vybudovat z ní pevnost, jejímž územím žádný etnický nepřítel neprojde. Takováto politika ovšem může vyvolat přesně to, čemu chce předejít.
Bojme se leda sami sebe
Lidem, jako je Petr Hampl, je zapotřebí říct, že si těžko můžeme představit lepší náborovou kampaň pro Islámský stát a organizace podobného typu než potápění lodí plných afrických uprchlíků. Jen těžko si lze představit lepší způsob, jak vytvářet podhoubí pro terorismus, jehož cílem bude matička Evropa. Pokud necháme řešení migračních vln čistě na bedrech sousedních států, dokážeme tím přispět leda k jejich destabilizaci. A mít sousedy v rozkladu se hrubě nevyplácí. Argumentace pro přijímání uprchlíků se nenesou „jenom“ na vlnách nějakého „sluníčkového humanismu“, ale mají i svůj zcela střízlivý geopolitický základ.
Problém migrace je a bude tématem, které bude nabývat na intenzitě. Nejen v důsledku pokračujících konfliktů na Blízkém východě a v severní Africe, jejichž konec je v nedohlednu. Jednadvacáté století nám pravděpodobně přinese stěhování celých populací jak vinou válek o suroviny, tak i následkem globálních změn klimatu. Rozsah takových humanitárních katastrof je pro nás doposud za hranicemi naší představivosti. Způsob, jakým velká část české společnosti reaguje při první větší uprchlické krizi (která pro naši zemi bude mít stále ještě zcela marginální důsledky), ukazuje, že na nic takového ani zdaleka nejsme připraveni. Tím jediným, čeho jsme schopni, je panika, strach a hysterie. Bohužel ale těmi jedinými, koho se můžeme bát, jsme my sami.
Je absurdní, aby na problém, který má doposud „jen“ kontinentální rozměr, ale nabývá rozměru globálního, reagovala jakákoliv společnost stigmatizací jedné sociální nebo náboženské skupiny. Problém imigrace není problém islámu, ať už si pod ním arbitři české xenofobie myslí cokoli.
Strach je špatný politik
Tito demagogové současnosti se snaží utvrdit veřejný prostor v naprosto nesoudržné interpretaci – přistěhovalci tu budou dělat nepořádek, drancovat zemi, „brát nám naše ženy“, uchylovat se k násilí a vůbec dělat všelijaké vylomeniny a nakonec vystřílí celou redakci Blesku. Co je ale vůbec nejhorší: chtějí sem především proto, aby tu pobírali sociální dávky. Až tak daleko sahá jejich představivost.
Představme si tu logiku: ve vaší zemi buď zuří válka, která bezprostředně ohrožuje vaši rodinu, nebo bída, která ji ohrožuje jen o něco míň, a vy se za poslední úspory rozhodnete risknout cestu, v jejímž průběhu se na vás smrtka šklebí na každém rohu. To vše děláte z jediného důvodu – že nakonec nebudete muset dělat vůbec nic! Uprchlík je patrně nějaký muslimský dadaista, který se rozhodl si z někoho jen tak pro radost udělat legraci, protože co zajímavějšího může člověk se svým životem udělat než dráždit českého brouka Pytlíka.
Druhý záměr, který tito uprchlíci údajně mají, je teror. Jinými slovy, rozhodli se utéct ze svých válkou rozvrácených zemí nebo před státním útlakem z toho důvodu, aby tu prováděli to samé, co se jim přihodilo v jejich zemi. Od první súry Koránu tak mají vést přesně dvě linky: jedna přímo k teroru a druhá na sociálku.
Islámská teologie, exegeze Koránu, stejně jako jeho institucionální zakotvení, jsou trochu složitější, a jak už se to u komplikovaných jevů stává, nemají jednoduché a elegantní vysvětlení. Docent Konvička se sice už nějakou dobu snaží vtěsnat celý problém do jedné kouzelné rovnic: islám = Korán x terorismus na druhou, ale na Nobelovu cenu míru za přínos pro konečné řešení islámské otázky si ještě nějakou chvíli bude muset počkat.
Zjednodušující formulky do složitého světa mohou patřit jen stěží. Velký muslimský Druhý, kterého se významná část české společnosti tolik bojí, totiž vůbec neexistuje. Je jen výplodem fantazie, strachu a nejistoty, kterým se nedaří najít pravou příčinu problémů.
Autor studuje na FF MU.