Kdo je tady vlastně odjinud?

Národní identita se vytváří situačně, není daností založenou na „pokrevním poutu“. V posledních měsících však spousta lidí zapomíná, že ani „Čechy“ jsme nebyli odjakživa.

Tomio Okamura a já máme jedno společné. Jsme oba potomci imigrantů. Netuším, jaký vítr zavál na Moravu japonského samuraje, ale v případě mých prarodičů se ten vítr jmenoval druhá světová válka. V Polsku tenkrát foukalo dosti zostra. A to v mé rodině nejsou jedinými migranty ani imigranty. Prastrýce ještě před válkou odvála do Německa hospodářská krize, jeho ženu pak vyhnal z východní části Německa do západní komunismus a strýcovy rodiče do Čech dostaly zase protikomunistické nepokoje v Maďarsku v padesátých letech.

Ze svého okolí znám Řeky, jejichž rodiče utíkali před fašistickým pučem v Řecku, a Albánce, kteří opustili Kosovo, když se tam zakládal místní stát, a jiné bývalé Jugoslávce, kteří neviděli svoji budoucnost v (po)válečné Jugoslávii devadesátých let zrovna optimisticky. Téměř všichni z nich jsou lidé naplno asimilovaní, mluví česky a mají o své české identitě celkem jasno. I samotný Tomio Okamura, se určitě cítí více jako Valach než-li jako chlapec z Tokia. Jen tak mimochodem, Valaši přišli kdysi z míst, které teď nazýváme Rumunsko.

Cizejší cizinci?

Možná námitka na tomto místě zní, že se přece nedají srovnávat „blízcí“ Evropané s cizími „Neevropany“. Údajní invazivní imigranti mají být jiní. Ale na tom ve skutečnosti nesejde, protože jinakost, i ta domněle biologicky podložená, je definovaná situačně a skrze aplikaci mýtu o původu. Mýtus krve nebo jiné esenciální národní příslušnosti je jen jiným vyjádřením politiky dané lidské kolektivity. Je s podivem, že se ve státě, jehož obyvatelstvo a kulturu utvářelo v minulosti nespočet migračních vln, se v posledních letech čím dál víc uplatňuje představa etnicky homogenního biosociálního národa, který se sveřepě brání inkluzi kohokoliv do svého národního identitního prostoru a je velmi výkonný ve vymýšlení důvodů, proč nikoho neintegrovat. A nezáleží na tom, zda to jsou Romové, Poláci nebo Syřané.

Někteří zástupci české politiky už spekulují, jak budou nakládat s kolaboranty, a podle toho, jak moc myslí na společné ubytování, se zdá, že by se jim mohla zamlouvat nějaká forma koncentráku.

Migranti, čili lidé odjinud, jsou tak trochu vždycky problém. A to i v takovém regionu, jako je těšínské Slezsko. Většina tamních obyvatel nepozná Polštinu od Slezštiny, ale zato jsou si naprosto jisti, že když se narodili ve Slezsku, tak jsou prostě Slezáci nebo Češi a rozhodně nemají nic společného s Poláky. Česky mluvící puberťáci mužského pohlaví třeba ohýbali v parku značku a nadávali u toho na nějaké imaginární Poláky, kteří dělají bordel. To všechno asi kilometr od polské hranice.

Protipolské nálady tu ale existovaly i dříve. Absurdní to bylo vždy. Nikdy jsme se v naší rodině necítili úplně pevně usazeni, protože část rodiny bydlela v Czieszyně. Částečně z historických důvodů si slezská část naší familie možná myslela, že babička je předvoj invaze přicházející z Polska a přišla to tam s ostatními uprchlíky tenkrát zabrat. Jelikož je národní identita ve Slezsku pojímaná většinou jako oportunistický projekt, za druhé války byli mnozí z nich Volksdeutschen a němčina byla i jejich mateřskou řečí. Nutno podotknout, že do německé říše byli často kooptováni tím stylem, že je odtáhli do lesa a ukázali jim pistoli a Volksliste a řekli: „Podepiš!“ Aspoň podle rodinných legend.

Homogenizace Slezska

Karviná, do níž jsem se narodil, byla ještě Karviná národnostně heterogenní. Paradoxně za to možná trochu mohla uzavřená hranice, protože polsky mluvící menšina nemohla těch pár kilometrů za hranice. V Polsku byl od osmdesátých let režim tak trochu podvrácený, a tak s přechodem hranice byly spojené náročné administrativní procedury a kontroly. V Karviné však byla polská přítomnost patrná, a to například tím, že všude byly dvojjazyčné nápisy a také polské školy (ale rovněž slovenské). Mnoho lidí sledovalo polskou televizi, neboť ta vysílala americké „filmy fabularne“ a zprávy byly snad o něco objektivnější než ty české. Za socialismu mohl mít člověk svoji národnost, pokud ji stát uznával. Mělo to samozřejmě své nevýhody, ale nějak to fungovalo. České školy se samozřejmě snažily intenzivně integrovat, a tak pokud se někdo s polským jazykovým základem ocitl na české škole, většinou to mělo drtivé následky na pravopis a tvrdě to poznamenalo cestu vzdělávacím systémem.

Spousta lidí odešla pryč a nyní se Karviná stala homogennějším místem, než byla dřív. Ubyli právě lidé, kteří měli identitu rozdělenou a také zesílily české identitní sentimenty. Najednou tam kdekdo je stoprocentní Čech. Stačí mít toho druhého, jiného, proti kterému je třeba se aktivně vymezit. Cizinec je prostě vždycky problém. Nejen ten, který má jiný vzhled a jinou barvu pleti, ale i ten, jenž je k nerozeznání od domnělé většinové populace. I sebenepatrnější detail, například cize znějící příjmení, stačí k tomu, aby se rozjel proces vylučování.

Dynamika nenávisti

V dějinách 20. století jsme viděli, co taková dynamika dokáže. Z nedávné historie v tom byl velmi ilustrativní jugoslávský konflikt. Když vzniká problém i mezi lidmi, kteří mluví téměř totožným jazykem, ale vysvětlují svůj původ jinak, jak to asi může dopadnout, je-li ve hře pomoc lidem většinou už od pohledu odlišným a pokud představy o nich navazují na hluboce kulturně zakotvený strach. V podstatě do Česka nemusí ani fyzicky dorazit, a už se bije na poplach. V Novém Lískovci i jinde zakládají domobranu, v Brně na Moravském náměstí organizují demonstraci, v Poslanecké sněmovně parlamentu ČR probíhá televizí přenášená zvláštní schůze, během níž padají slova jako „hordy“ a „invaze“, a na hranice vyrazili muži a ženy zákona kontrolovat podezřelá auta.

Velkou roli v této mobilizaci hraje strach. Poučná kniha, jak dojít ke kořeni takového strachu, je spis historika Jeana Delumeaua Strach na Západě ve 14.–18. století. V dnešním mediálním diskurzu, a nejen v případě migrantů, defilují snad všechny figury, kterých se Evropan bál na počátku novověku. Mnohé z nich jen změnily kabát a aktualizovaly se. Strach v evropské kultuře může za mnohé. Na moderní dobu lze pohlížet jako na velký projekt, který se neustále snaží obecný strach kreativně využít a kanalizovat. Cílem výše zmíněných politických akcí nejsou žádní migranti, ale je to demonstrace síly jedné skupiny, která chce homogenizovat ty, kteří by mohli mít shovívavější postoj k cizincům. Zdroje takového strachu jsou dosti často imaginární, jeho důsledky pro evropskou civilizaci však krutě reálné. A většinou to skončí nějakou formou honičky na vnitřního nepřítele, který je pomocníkem imaginárního zla. Někteří zástupci české politiky už spekulují, jak budou nakládat s kolaboranty, a podle toho, jak moc myslí na společné ubytování, se zdá, že by se jim mohla zamlouvat nějaká forma koncentráku.

Strach je také zároveň dobrým nástrojem, jak ovládat masy. Politické strany napříč celým spektrem ukazují, že práce s plazí částí lidského mozku jim jde výborně. I ti, kteří mluví o nutnosti přijmout migranty, většinou přidávají nějakou výhradu, například jsou „principiálně pro, ale zároveň proti kvótám, protože…“ Zrníčko strachu musí být zasazeno a je třeba hlídat, aby hezky klíčilo. Mobilizace voliče je pak snadnější, racionální je prostě využít iracionalitu, která je hezky podaná a zabalená. Lidé jako Fialové (ten od Okamury i ten z ODS), Okamura sám, Škromach či prezident Zeman tady pečou jakési podivné češství, které vzniká na základě mobilizace strachem a jehož cílem je homogenizace a postupné uzavření.

Autor je absolvent sociální antropologie na FSS MU.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies