Hekrdla, zrada a levice

Přinášíme polemiku s komentářem Martina Hekrdly, věnovaným demisi řeckého premiéra Alexise Tsiprase.

Martin Hekrdla nedávno na A2larmu publikoval komentář k řecké situaci, z nějž vychází současný premiér Alexis Tsipras a ta část Syrizy, která se jej rozhodla následovat, jako zrádce a oportunista. Je nezpochybnitelné, že Tsiprasův tah k předčasným volbám má dvojí charakter. Na jedné straně mělo rychlé vyvolání voleb zaskočit jeho oponenty uvnitř Syrizy, dnes již sdružené v hnutí Lidová jednota. Ti musejí během měsíce stihnout založit novou stranu, vytvořit kandidátky, a vést volební kampaň. Na straně druhé však volby vyjasní situaci, kdy Syriza vede svou politiku na základě jiných východisek než těch, díky kterým vyhrála v lednu volby. Volební kampaň zároveň přinutí Tsiprase k objasnění toho, jak chce učinit snesitelnějším Memorandum, když mezinárodní věřitelé, zdá se, nehodlají ustoupit ani o píď.

Zrada jako zkrat myšlení

Domnělá zrada Tsiprase a jeho kumpánů nabývá u Hekrdly takřka ďábelských rysů. Přitom ze zmíněného textu není příliš jasné, koho vlastně Tsipras zradil. Nakolik Řekové chápou zásadní ústupky vlády Syrizy, jež jsou očividně v rozporu s velkou částí lednového Soluňského programu, jako zradu, ukážou teprve nadcházející volby, a především preference nové Lidové jednoty, která o zradě hovoří nejčastěji.

Řecká zkratka ani dominové efekty se nakonec nedostavily. Ale vinit z toho Tsiprase je pravděpodobně značné nadhodnocení schopností řeckého premiéra.

Je také možné, že Tsipras zradil onu mytickou levici nalevo od sociálních demokratů. Evropská „levice levice“, jak se říká ve Francii, je docela bizarním zvířetem. Po lednovém vítězství Syrizy se lídři a lídryně tohoto éterického politického prostoru otáčeli v Athénách, jak pověstné figuríny na orloji. Neopomněli při této příležitosti prohlásit, že i u nich doma se chystá lokální Syriza, že z Řecka a Španělska přijde dominový efekt a že revoluce bude zítra či maximálně pozítří. Lednový entuziazmus však na jaře a v létě rychle opadl (s výjimkou červencového referenda), v ostatních zemích eurozóny proběhly maximálně menší demonstrace solidarity s řeckým lidem, jež s místními vládami nepohnuly ani o píď, a drazí lídři se vytratili z mediálního obzoru. Možná je pravda, že neúspěch Tsiprase povede k pádu této části radikální levice, jak ve svém textu tvrdí Hekrdla. Vzhledem k její neakceschopnosti a intelektuální zatuchlosti bychom měli, pokud by se tak opravdu stalo, poslat do Athén puget růží, a nikoliv nadávky.

S Hekrdlou lze souhlasit v tom, že Syriza se bude ve volbách etablovat jako nová sociálně-demokratická síla, která se bude snažit naplnit politický paradox vytvoření snesitelnější formy austerity. Koneckonců tato transformace je po letní krizi, ve které prohrála celá řecká vládnoucí levice, politicky poctivým činem. Naopak nařknutí ze zrady vytváří, jako mnohokrát v dějinách levice, kouřovou clonu schovávající problémy, kterým bude nutné čelit. Pocit zrazení má v politice takřka uklidňující efekt. Stačí najít zrádce, vůči němu nasměrovat veškerou emoční a intelektuální energii, zapojit výřečnost a obléci se do roucha zrazeného. Nařknutí ze zrady je účinným prostředkem, jak nechat stranou otázky vzniklé v průběhu krize, které by mohly otřást identitou domnělého zrazeného.

Tři otázky na stole

Po řecké krizi zůstávají pro antiausterity levici na stole tři otázky týkající se kvality její moci. Neúspěch Syrizy a její vlády znovu vrací do hry otázku, zda volby a vůbec pole zastupitelské demokracie jsou vhodné pro dosažení kýžené politické změny. Řecká krize ukázala, že vyhrát volby v několika zemích na periférii nestačí k prolomení konsenzu kolem politiky austerity panující v eurozóně. Navíc, jak ukazuje vývoj v posledních měsících, tato vítězství nedokážou otevřít rozpory v hlavních zemích eurozóny. V tomto ohledu je exemplární případ Německa, kde se vládnoucí CDU podařilo sjednotit německou veřejnost proti vládě Syrizy přesto, že sama německá společnost je protnuta silnými třídními rozdíly.

Současně prakticky ve všech unijních zemích existují sociální konflikty, jež vyjadřují hlubokou nespokojenost se současným ekonomickým a společenským uspořádáním v eurozóně. Jedna z hlavních výhod této cesty transformace skrze sociální hnutí spočívá v tom, že jednotlivá sociální hnutí mohou pracovat na konkrétních rozporech a krizích přítomných v jednotlivých zemích. Současně pro prosazení změny není nutné získat parlamentní moc ve velkém množství zemí, což se zdá mimo dosah sil současné antiausterity levice. To nicméně neupozaďuje potřebu koordinovaného politického postupu na celoevropské úrovni, jak bylo v zárodečném stádiu vidět například v případě protestů Blockupy ve Frankfurtu nad Mohanem.

Otázka charakteru moci, skrze kterou by bylo možné dosáhnout sociální a politické změny, byla v posledních týdnech zastíněna sporem, zda je možné prolomit hráz austerity v rámci eurozóny či nikoliv. Na jedné straně je důležité, že dochází ke kritickému přehodnocení společné měny z demokratických a proevropských pozic. Na straně druhé je však velkou nevýhodou, že nikdo neví, zda by bylo opravdu možné vést jinou hospodářskou politiku po opuštění eurozóny. I v tomto případě totiž zůstávají jednotlivé vlády svázané celou řadou mezinárodních dohod, které nemohou snadno a jednostranně přehodnotit. I z tohoto důvodu se zdá důležité, aby politický konflikt byl veden na transnacionální úrovni eurozóny spíše než na úrovní státu.

A v neposlední řadě řecká krize znovu ukazuje, že postkomunistické strany, jež jsou často jen federací jednotlivých přeživších historických proudů socialistické a komunistické levice, pravidelně selhávají, když se dostávají do vlády. Tento druh politického slučování má při každém větším konfliktu tendenci podléhat odstředivým tendencím a v konečném důsledku kolabovat. To není jen případ Syrizy, ale také celé řady evropských postkomunistických stran, jež se dostaly k moci v rámci širších koalicí v devadesátých letech a na začátku tohoto století. V tomto ohledu bude zajímavý vnitřní vývoj v hnutí Podemos, jež se z hlediska politické organizace od Syrizy značně liší.

V lednu, po výhře Syrizy, velká část levice podlehla pocitu, že se těmto otázkám, jež nemají žádnou absolutní a vždy platnou odpověď, lze vyhnout. Byla zda naděje na řeckou a španělskou zkratku, na to, že vnese do mocenského konsenzu kolem austerity konflikt, jenž povede k nalomení této politiky. Vládnoucí elity v eurozóně však jasně ukázaly, že je pro ně přijatelnější odchod jednoho člena měnové unie než změna nastavení hospodářské politiky. Řecká zkratka ani dominové efekty se tak nakonec nedostavily. Ale vinit z toho Tsiprase je pravděpodobně značné nadhodnocení schopností řeckého premiéra. V konečném důsledku vzniká jakýsi malý kult osobnost v obráceném gardu.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies