Tmář a jeho rod

K dnešním 75. narozeninám filmového režiséra Karla Vachka uveřejňujeme sérii příspěvků týkajících se jeho přínosu kinematografii i pedagogického působení.

Před sedmdesáti pěti lety se v Tišnove narodil Karel Vachek. Svébytný autor několika filmových románů, pedagog a letitý vedoucí Katedry dokumentární tvorby na pražské FAMU. O jeho přínosu světové kinematografii, pedagogickém vlivu na generace mladších dokumentaristů nebo způsobu chápání umění obecně vypovídají lidé, kteří jeho tvorbu sledují či následují.

 

Cesta krajinou objevů

Vachkovy filmy i pedagogika nahlíží a učí vidět svět jako problém, který se nedává jako soubor možností, mezi nimiž je na výběr, ale jako výzva k odpovědi, kterou je třeba objevit v každou jednu chvíli. Poměr mezi daným (tedy osudovým) a tvořivým je v jeho díle i myšlení vždy jasně vychýlený ve prospěch toho druhého – ne z důvodů excentrických, ale nezbytně vyvažujících stav okolí, ve kterém spolehnutí na danosti převládá v opačné disproporci. U lidí, kteří replikaci daného považují za jednu z priorit kvality díla, platí Vachek za nesrozumitelného. U lidí, kteří se berou velmi vážně, platí Vachek za toho, jenž je snadno urazí.

Setkal jsem se s ním poprvé v roce 1990 na semináři Galiny Kopaněvy na filosofické fakultě. Následně jsem se do ranních hodin hádal se spolužáky nad projekcí Moravské Hellas i nad tím rozporuplným, pro všechny intenzivním setkáním. Další roky jsem se s ním pokoušel mluvit a kvůli němu jsem šel studovat na FAMU. Mistr své žáky přitahuje, ale ten „pravý“ především klade odpor a překážky, které vedou k sobě. Karel Vachek vedl k hledání vlastních slov. Povzbudil ve spoléhání na vlastní vhled třeba i za cenu konfliktu s danými postupy či „významnými lidmi“, čímž se člověku zavírají mnohé cesty, které jsou však z jiného úhlu vlastně zdržením a pokušením. Chci ještě zmínit jeho ústřední kategorii – vnitřní smích –, kterou zformuloval ve svých filmech, rozhovorech i knihách. Je to úzká cesta, krajina objevů se na ní otevírá s každým krokem.

Vít Janeček, dokumentarista, filmový teoretik, pedagog a publicista

 

Karel Vachek v záběru

Takže nejdřív vidím očka – kulatá a plná možností, je v nich i šibalství, trocha šílenství a někdy se i vzteknou. Usmívá se. Postava sedí na pařezu, hned vedle mraveniště. Svítí slunce. Mravenci se hemží, pilně přinášejí další a další hnědé jehlice. Vršek ztepilé borovice řeže kamera, ale nedá se nic dělat, byl by to pak už moc velký celek a nic by nebylo poznat. Houby. Vzadu za mraveništěm rostou houby, druhy nerozeznávám. Pak se mi ještě vybavuje vycpaný pes, ale v „mém“ záběru chybí. Přináším panu Vachkovi banány, on zapne gramofon, hraje Smetana a začne diskotéka. Tančí postupně se všemi svými studentkami. Pozorujeme příliv a odliv, měsíc je vysoko nad hladinou. Manželka koupila panu Vachkovi v trafice časopis Žena a život, na jehož titulu se směju, mám vybělené zuby a vypadám jako Sabina Laurinová. Pan Vachek mi říká, že vykládám v časopisech kraviny a že by člověk měl ten prostor využít jinak. Tak hledám Krajiny, Situace, Postavy… a způsob, jak vyřešit záběr na mraveniště i celou borovici.

Theodora Remundová, režisérka

 

Radostná věda

Nic nevysvětlovat. Ukazovat. Podle vzoru Johanna Wolfganga von Goetha: nehledat nic za fenomény, protože skrytou tváří reality je jejich povrch. Film není ani okno do světa, ani zrcadlo. Je to montáž záběrů, což znamená, že běží v čase a zároveň s tím čas zastavuje. Před očima se objevuje mozaika, která se stále doplňuje a doceluje. Proti abstraktnímu a zobecňujícímu pojmovému myšlení, které chce najít skutečnost údajně fenomény skrývanou, postavili ti chytřejší z diagnostiků své doby to, co označili jako Denkbild, obraz, který z opomíjených kusů reality zkusmo sestavuje vzory, které tuto realitu náhle a nečekaně osvětlují. Karel Vachek svými dokumenty vytváří cosi, co by se dalo analogicky nazvat Denkfilm: myšlenka je to, co vzniká splétáním a střetáváním zdánlivých útržků, které mají různě tvarované hrany, a teprve tehdy, když se objeví ty, které k sobě padnou, je tu myšlenka, která něco říká. Hrana tragického odpovídá hraně směšného – a sledujeme-li linii, kterou tyto hrany postupně tvoří, nemůžeme nevidět, že má svou vnitřní logiku. Nic proti racionálním dedukcím z premis – ale premisy samy dedukovat není z čeho. A pro Vachka je tento bludný kruh pramenem humoru, protože vidí, že cestou z něho je pouze to, co označuje jako mystiku. Nikoli kouzlení s logikou a formulemi, čarování s pojmy, nýbrž přiléhavost, kterou se vyznačuje cesta po hranicích „záběrů“.

Potom není divu, že pozorný divák, který pozorně sleduje jeho filmy, zjišťuje, že to, co je největší, protože už nic nemůže být větší, takže je větší, než jsme schopni pochopit, spatříme tehdy, když nahlédneme, že splývá s tím, co je nejmenší. A je-li takový divák nejen pozorný, nýbrž i dostatečně vnímavý, může v takové chvíli pocítit velkou radost.

Miroslav Petříček, filosof

 

Čekání na další plakát

Karel Vachek je náš profesor, který se vyznačuje tím, že jako jediný český filmař dokáže natáčet extrémně dlouhé filmy, jak se často říká: filmové romány. V naší zemi je jediný, ve světě je to běžnější. Mnohé scény jeho filmů jsou na hranici reality a „surreality“, jsou formálně odlišné, a navíc mají filosofický rozměr, kterému Vachek říká „vnitřní smích“. Vachek je zároveň i trochu filosof, básník a malíř. Chodíme k němu do kanceláře, kde má všechny plakáty svých filmů, a pořád čekáme, že se od něho leccos naučíme. On čeká, že bude na zdi další plakát. Jako by mu instituce další film nepřály, což je škoda, protože tím dávají najevo, že jeho kvality nevidí.

Co se týká pana Vachka osobně, je vegan. Jeho ruka určitý čas poté, co mu vyndali některé lymfatické uzliny, začala otékat, teď je opuchlá stále. Kdyby měl někdo návod, jak tomu předejít, bylo by to dobré sdělit. Ve škole bývá přes poledne. Někdo myslí, že má natočit poslední film, někdo, že jich má natočit ještě více. Ale i když napsal scénář o utopistech pro Jiřinu Bohdalovou a další významné české herce, stále nedostává grant. Už nás několikrát s Papírníkovou poslal udělat záběr, jenže my to neumíme. Když bude posílat natáčet studenty, bude to samozřejmě komické, protože film z toho neudělá. Hezčí by bylo, kdyby mohl být svými studenty nošen na nosítkách, jako Joris Ivens po poušti. Tvrdit, že zrovna on peníze na film nepotřebuje, není pravda.

Tak alespoň maluje jako vdovec na kruhovou desku, kterou si kdysi se ženou nechali vyrobit, nový obraz. Poprvé v životě maluje svoji ženu, používá na ni zlato. Spolu se sourozenci budou mít na podzim výstavu v Tišnově, kde ten obraz bude viset. Paní Vachková (její duch) na něj po ránu občas hází košťata, když ho třeba napadne, že by měl dostat nějaké další ocenění, on o tom pak vypráví, že je to jediné, co se u nich doma děje. I když má o sobě občas různé myšlenky, stále se tomu směje. Pozná, kde je ve filmu čeho moc a kde málo, což umí i jiní. Hlavní ale je, aby neumíral, protože chuť dělat velké filmy a opravdu je dělat, ještě nenaučil nás ani naše předchůdce, natož pak následovníky. A pravděpodobné je, že to celé závisí především na síle a vůli, kterou on právě má.

Helena Všetečková, režisérka a studentka FAMU

 

Kdo je Karel Vachek?

Karel Vachek je jeden z největších filmařů (bez dalších přívlastků).

Je to tvůrce svébytných forem filmového jazyka, které jsou schopny narušovat náš zažitý pohled na svět a nahlížet pod povrch věcí, o kterých si myslíme, že už víme všechno.

Je to filmař nezvyklé čistoty, který se zřekl líbivých efektů a falešných emocí, jež máme jinde tendenci považovat za legitimní úlitbu „cílovým skupinám“. Všechnu energii věnuje obrazům a slovům, jejichž spojení dává (nový) smysl. A ukazuje tím, jak je film (s nálepkou „dokumentární“) schopen uchopit témata a myšlenky, které jsou pouhými obrazy a zvuky zdánlivě neuchopitelné.

Je to člověk s obrovskou tvůrčí i občanskou odvahou říkat věci, které se v danou chvíli „nehodí do krámu“.

Jeho filmy reagují na ducha doby, a přitom jsou naprosto nadčasové. Když po desítkách let sledujeme záběry ze Spřízněných volbou nebo Nového Hyperionu, nesmějeme se lidem za kamerou, ale těm na plátně. Smějeme, ale nevysmíváme.

Je to básník se zálibou v poetice bizarnosti, která je bizarní pouze na první pohled.

Je to fantasta se zálibou v utopiích, což spolu souvisí.

Je to solitér, stojící zdánlivě na okraji, ale přitom už přes půl století zásadním způsobem mění krajinu českého filmu.

Martin Švoma, autor knihy Karel Vachek etc.

 

Na okraj Vachkova díla a jeho přínosu světovému filmu

Filmař, který svými filmy neustále bourá konvence a znovu nastoluje otázky v oblastech žánru, formátu a normy.
Je vázán ideou, viditelnou nejen v jeho filmech, ale i v pedagogických postupech, že kinematografii je nutné chápat v kontextu dalších uměleckých žánrů a že je potřeba tvořit současně se snahou o hluboké porozumění a propojení s filosofií, literaturou, výtvarným uměním, hudbou, politikou nebo vědou.

V době, která z různých důvodů – časových nebo tržních – upřednostňuje krátké a povrchní „texty“, se Vachek zavázal složitosti, náročnosti, komplexnosti a intelektuálnímu přístupu, který před nás neklade jednoduché odpovědi na jednoduché otázky

Alice Lovejoy, filmová kritička a publicistka

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies