„Tak si je vemte domů!“ Tuhle větu v poslední době asi slyšel každý. Na mezinárodní úrovni ji v přeneseném smyslu slova říká naše politická reprezentace ostatním státům Evropské unie, když odmítá kvóty na administraci uprchlíků a opakuje, že bude pomáhat jen tak, jak uzná za vhodné. Na té běžné úrovni pak lidé kopírují stanovisko vlády – žádná systémová pomoc není třeba , a kdo by snad chtěl pomáhat, ať to dělá na vlastní triko.
Jenže ono to není tak jednoduché. Soustavně a dlouhodobě pomáhat potřebným na dobrovolnické bázi nejde. Bez pomoci institucí a úřadů vám brzy dojdou síly. Přitom jejich současný přístup nijak nepřispívá k integraci uprchlíků, je vysoce selektivní a uprchlíky spíše kriminalizuje. Z lidí, kteří potřebují naši pomoc, dělá zločince.
Hranice pomoci
Aby bylo jasné, o čem je řeč. Z detenčních ústavů denně vychází několik desítek uprchlíků, ve valné většině bez prostředků a také bez představy o tom, kde jsou a jak se z této země dostat pryč. Za nedobrovolně prodloužený pobyt na našem území, v zařízení, které má doslova vězeňský režim, mnohdy museli zaplatit posledními úsporami. Za každý den uprchlík (včetně kojenců!) platí poplatek 242 korun a řízení o jeho budoucím osudu se často vleče dlouhé týdny. Výše poplatků se může vyšplhat až do desetitisíců. Výhodný byznys si Ministerstvo vnitra zajišťuje sběrem uprchlíků na hranicích a mnohdy i přímo ve vlacích, ze kterých vyvádí lidi s platnou jízdenkou do Německa.
Obyčejná lidská solidarita, která neřeší uprchlickou vlnu nebo explozi, ale každý jednotlivý osud, pak na nádražích a ve sbírkách na pomoc uprchlíkům supluje nefungující státní instituce.
Lidé bez prostředků, vybaveni jen příkazem k opuštění republiky, pak po měsících v detenci končí opět na nádražích. Finanční pomoci na lístky na vlak se od Českého červeného kříže dostane však jen syrským uprchlíkům. Všichni ostatní mají smůlu a mohou buď jít další kilometry do vysněného Německa pěšky, nebo spadnout do pasti překupníků.
Někteří ale třeba mají to štěstí, že je na Hlavním nádraží v Praze odchytne skupinka dobrovolníků, kteří se tam denně střídají ve čtyřhodinových službách. Obchází nádraží, hlídkují u vytipovaných vlaků a zachytávají lidi, kteří v nejlepším případě potřebují jen pomoct najít správné nástupiště, v horším nemají na lístek ani na přespání v hostelu. Navíc po všech strastech z cesty nabízené pomoci přirozeně nevěří. Pokud by náhodou šlo o člověka bez legálních papírů, kterému třeba cesta z detenčního ústavu za hranice trvala déle než zákonem stanovených sedm dní, hrozí i vám postih, kdybyste ho u sebe ubytovali a neohlásili to na policii.
Selhávající státní instituce
Pomůžete jednomu, dvěma, třetí skupinku přesvědčíte, že mohou u vás v klidu přespat, odpočinout si a pak pokračovat v cestě, na další místenky se složíte s přáteli, ale co dál? Každý totiž může pomáhat jen do té míry, aby neohrozil sebe sama. Je to jako běhat s miskou za deště a snažit se nachytat trochu vody, popisuje pocity takových dobrovolníků jeden známý. Obyčejná lidská solidarita, která neřeší uprchlickou vlnu nebo explozi (jak se nyní módně říká), ale každý jednotlivý osud, pak na nádražích a ve sbírkách na pomoc uprchlíkům supluje nefungující státní instituce. Těžko se pak ve večerních zprávách poslouchá, když premiér i prezident vaší země hrdě odmítají solidaritu s jinými státy Unie a dávají tak příklad ostatním – solidaritu jen na dobrovolné bázi.
Slyším kolem sebe neustále výčitku: sama mám málo, kdo pomůže mně? Říkají to často lidé s velmi špatnou zkušeností právě s českými úřady, nedostatečnými sociálními službami a podfinancovaným zdravotnictvím. Špatné svědomí, které mají politici a úředníci vůči vlastním lidem, jim pak zřejmě nedovoluje vůbec pomyslet na to, že by mohli předstoupit před veřejnost a říct: Ano, bude o vás postaráno, stejně tak ale pomůžeme uprchlíkům, protože lidem v nouzi se má pomáhat bezpodmínečně.
A že si sem nastěhujeme zločince? Ty bezpečnostní služby spolehlivě odhalí. Zbraní proti radikalizaci těch ostatních, kteří jen hledají lepší život, je pouze obyčejná lidská vstřícnost, pomocná ruka a pochopení.
Autorka je historička.