Narcos – vzdělávání ve správných dávkách

Seriál Narcos přibližuje vzestup a pád kolumbijského narkobarona Pabla Escobara. Návykový mix kriminálního i sociálního dramatu ale vypovídá také o politické historii Latinské Ameriky a USA.

Je jen málo životních příběhů, které by měly tak silný potenciál pro filmové či televizní zpracování jako právě život Pabla Escobara. Jeho medellínský kartel vydělával v dobách největší slávy milion dolarů denně a kontroloval osmdesát procent světového obchodu s kokainem. Escobar toho dosáhl nejen vizionářským obchodnickým talentem, ale také brutálním terorem. A tak i když slovo „narkoterorismus“ použil poprvé peruánský prezident Belaunde Terry v roce 1983 v souvislosti s propojením drogového obchodu s místní levicovou guerillou Světlá stezka, právě Escobar (jehož první kokain pocházel právě z Peru) je považován za prvního aktéra propojení politického boje a obchodu s drogami, jež dnes praktikuje například afghánský Tálibán.

V zajetí mýtů

Kromě kokainové „díry na trhu“ totiž Escobar objevil díru i na sociálním trhu. Zkorumpovaná kolumbijská vládní administrativa nebyla schopná financovat a ani realizovat jakýkoli sociální program, a tak ji zastoupila narkomafie. Z Escobara se tak pro značnou část kolumbijské veřejnosti stal dobrodinec, který plnými hrstmi rozhazoval peníze na charitu a stavěl školy i fotbalové stadióny. Naopak pro americkou veřejnost byl Escobar ve své době „veřejný nepřítel číslo jedna“, ačkoli drtivou většinu jeho obětí tvořili Kolumbijci.

Oba tyto úhly pohledu scenáristé nového seriálu Narcos – Chris Brancato, Carlo Bernard a Doug Miro – důsledně demytizují. Ukazují nejen pokrytectví Escobarovy charity, ale především fakt, že se od zkorumpovaných kolumbijských politiků nijak nelišil. Nepokoušel se napravit zkorodovaný systém politické moci, jediný důvod všech jeho aktivit byla „vůle k moci“ – snaha splynout s politickým mainstreamem a ovládnout ho. Zároveň však neopomíjejí další důležitý úhel: Jak jinak měl nepochybně schopný Escobar vyniknout v korupcí a politikařením souženou Kolumbií než jako úplatný politik, nebo pašerák a drogový dealer používající svých peněz k dosažení politických cílů? A Kolumbie nebyla v tehdejší Jižní Americe rozhodně výjimkou.

Specialista na korupci a násilí

Realizace seriálu se chopil producent a režisér všech deseti dílů první série José Padilha. S vylíčením divácky atraktivního obrazu zkorumpované jihoamerické společnosti, ovládané obchodníky s drogami, už měl dobré zkušenosti. V roce 2007 debutoval diváky skvěle přijatým akčním dramatem Elitní jednotka (Tropa de Elite), které řadu kritiků vyděsilo fašistickým vyzněním. Snímek vypráví o speciální jednotce brazilské policie BOPE, která se bez milosti, ale také mimo rámec právního systému brutálně vypořádává s narkomany i dealery ve favelách Rio de Janeira. O tři roky později divácký úspěch zopakoval s pokračováním Elitní jednotka: Vnitřní nepřítel (Tropa de Elite: O Inimigo Agora É Outro, 2010), kde se hněv hlavního hrdiny, velitele speciální jednotky, obrátil proti zkorumpovaným policistům. Tentokrát už byli spokojeni i kritici. Kromě jiného si vážili autenticity – i když nešlo o skutečný příběh, předlohou Padilhovy brazilské ságy byla kniha sociologa Luize Eduarda Soarese a dvou kapitánů BOPE. Mimochodem i v Narcos najdeme policisty (konkrétně jednotku plukovníka Carrilla) pracující podobným způsobem jako brazilská BOPE.

Svět je složité místo

Narcos je – na rozdíl od Elitní jednotky i jejího pokračování – příběhem skutečné postavy. Ten však není vyprávěn jen z pohledu Escobara. Důležitý „dokumentární“ element dodávají seriálu komentáře mimo obraz, kterými agent americké protidrogové DEA Steve Murphy (Boyd Holbrook) vysvětluje společenské a politické okolnosti Escobarova vzletu i specifika jeho sledování americkými agenty, jehož cílem měla být likvidace. Detailně také informuje o vlastnostech kokainu, stejně jako o doktríně „války s drogami“, kterou administrativa tehdejšího prezidenta USA Ronalda Reagana zkušeně využívala a zneužívala v domácí i zahraniční politice. Důsledně a snad až školometsky ukazuje souvislosti, které vedly k dočasné Escobarově absolutní moci nad částí kolumbijské společnosti. Z hromádky mediálních senzací, bulvárních polopravd i Escobarem skutečně provedených nehorázností však autoři vybírají pečlivě a opatrně. Místo historky, že před kokainem prodával mramor z ukradených náhrobků, například servírují neuvěřitelnou scénu, v níž Escobar při zadržení s pašovaným kontrabandem dává celníkům, které zná jménem (a nejen je, ale také jejich rodinné příslušníky), na výběr: buď se nechají uplatit, anebo vystaví možnému teroru celou svou rodinu.

Narcos se prostě s úspěchem vyhýbá jednostrannému pohledu a lacinému démonizování šéfa medellínského drogového kartelu, jako to učinil například zcela irelevantní film Escobar: Paradise Lost. Ve filmu sice Escobara hraje Benicio Del Toro, který podobné role umí, ale hraje ho pouze v jednom rozměru. Děj filmu je navíc postaven na naivní smyšlené historce a i další postavy se tu pohybují pouze v modelových situacích, které vymyslí středoškolák po přečtení jednoho článku na internetu.

Dokonale vyvážený koktejl

Obsazení však hraje velkou roli i v Narcos. Padilha hlavní roli svěřil dalšímu Brazilci, Wagneru Mourovi (ztvárnil také ústřední postavy v obou Elitních jednotkách). Ten dokázal postavu Escobara zahrát plasticky – jako patriota, milujícího otce i bezohledného obchodníka a nemilosrdného vraha. Ale i další postavy jsou skvěle obsazeny a jejich představitelé ve výsledném mixu doslova splývají s dokumentárními vložkami, kterými je seriálový děj prošpikován. Divák pak má v nejsilnějších momentech uspokojující pocit, že tak nějak se to nejspíš stalo. Právě z tohoto důvodu se v mnoha zahraničních recenzích používá srovnání se seriálem Wire (Špína Baltimoru), považovaného za dodnes nepřekonanou špičku seriálové produkce.

O to příjemnější je, že si – díky marketingové strategii streamovací služby Netflix (která online zveřejňuje všechny díly série naráz) – mohl divák dávkovat intenzivní zážitek podle vlastní chuti. Narcos tak mohl hned první víkend po svém uvedení bez zbytečného natahování vystoupat na vrcholek stupínku vítězů mezi letošními seriály a mimo to se také neoddiskutovatelně zařadit – spolu s Orange Is the New Black a House Of Cards – mezi „vlajkové seriálové lodě“ Netflixu. Na rozdíl od nich má však Narcos velmi dobrou šanci uchytit se i na seriálovém trhu mimo USA. Pro Netflix tak jde o výrazný úspěch, který jejich produkci srovnává s klasickými producenty takzvané quality TV.

Autor je šéfredaktor časopisu Živel.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies