Francouzi by měli odmítnout protiteroristická opatření

Podle italského filosofa Giorgia Agambena vedou protiteroristické zákony k „bezpečnostnímu státu“, který znemožňuje politický život, a tím ohrožuje demokracii.

Zatímco francouzský ministr vnitra Bernard Cazeneuve představil nová opatření v boji proti terorismu, filosof Giorgio Agamben, italský protějšek Michela Foucaulta, s námi diskutoval politické důsledky teroristických útoků v Paříži a kritizoval výjimečný stav (který detailně rozebírá ve své trilogii Homo Sacer). Velkou část svého života zasvětil výzkumu proměn biomoci. Biomoc se vykonává na lidském tělu a ovládá společnosti.

Zatímco některé hlasy z parlamentu požadují „Patriot Act à la française“ (podle názvu amerického textu odhlasovaného sedm týdnů po 11. září 2001), Agamben nám přibližuje obraz společnosti, v níž právo na bezpečí zaujímá přednostní místo před všemi ostatními, ať už jde o právo na soukromí nebo na svobodu projevu. Jaké jsou důsledky ultrabezpečnostní politiky? Systém, který se vzdává jakékoliv snahy získat kontrolu nad příčinami společenských dějů a který reaguje jen na jejich důsledky.

 

Po šoku z atentátů na Charlie Hebdo politická garnitura často hovoří o „právu na bezpečí“. Máme se mít na pozoru?

Nemá smysl nyní mluvit o svobodě tisku, měli bychom se spíše starat o dopady, jež mají reakce na teroristické činy na každodenní život a na politické svobody občanů. Dopadají na ně čím dál dotěrnější bezpečnostní opatření. Jen málokdo ví, že současná bezpečnostní legislativa západních demokracií – například ve Francii a v Itálii – lidi omezuje citelně víc než ta, co platila ve fašistické Itálii. Jak jsme mohli vidět ve Francii s tarnackou aférou, je nebezpečné, když je všechen radikální politický nesouhlas klasifikován jako terorismus.

Na zločinech spáchaných moderními státy je nejstrašlivější to, že jsou dokonale legální.

Negativním důsledkem výjimečných zákonů o terorismu je také nejistota, kterou vnášejí do oblasti práva. Jelikož vyšetřování teroristických činů bylo jak ve Francii, tak ve Spojených státech odňato soudní moci, je velmi obtížné se vůbec někdy dobrat pravdy. Právní jistotu nahrazuje nenávist, která je produktem směsi mediálních sdělení a prohlášení policie. Občan je postupně veden k tomu, aby se přestal o pravdu zajímat.

Mohl byste být nařčen, že připravujete půdu pro konspirátory…

Ne. V našem právním systému se musí zodpovědnost za zločin opírat o soudní vyšetřování. Jestliže tohle není umožněno, nikdy nebudeme moci s určitostí potvrdit něčí zodpovědnost za zločin. Děláme, jako by všechno bylo jasné, a právní princip, podle kterého není nikdo vinen, dokud není odsouzen, mizí. Konspirační teorie, které neustále doprovázejí tento typ událostí, se živí bezpečnostní úchylkou našich západních společností. Ta zahaluje závojem podezření politicko-soudní práci.

Zde bije do očí zodpovědnost médií. Lhostejnost a zmatek, které produkují, nám dávají zapomenout na to, že naše solidarita s Charlie Hebdo by neměla zastínit fakt, že karikaturní vykreslování Araba jakožto snadno rozpoznatelného fyzického typu připomíná to, co dělal antisemitský tisk za nacismu, kdy ve stejném smyslu vytvořil fyzický typ Žida. Pokud bychom se dnes takto chovali k Židům, byl by z toho skandál.

Před atentáty všichni odborníci z tajných služeb opakovali: „Otázkou není, zda ve Francii dojde k atentátu, ale kdy k němu dojde.“ Je prezentace teroristického aktu jako věci, které se nedá vyhnout, základním prostředkem, jak si podrobit občana?

Terorismus je dnes ve vládních politikách stabilním prvkem, bez něho by se neobešly. Nesmí nás tedy překvapovat, že je prezentován jako nevyhnutelný. Lze si představit zahraniční politiku Spojených států bez 11. září? V Itálii, která byla v tzv. olověných letech laboratoří na strategie využívání terorismu, jsme měli atentáty jako ten na Piazza Fontana v Miláně, o nichž dodnes nevíme, jestli byly spáchané tajnými službami, nebo teroristy. A myslím, že terorismus je z definice systém, v němž tajné služby a fanatismus spolupracují, aniž by si toho byly vždy vědomy.

Úplně sdílím přesvědčení Marie-José Mondzain, francouzskou filosofkou, jež se specializuje na obraz: není pravda, že jsme si všichni před terorismem rovni. Většina lidí jej prožívá jen na emocionální rovině, jsou tu ale také ti, kdo z něj chtějí těžit politicky. Už teď je to vidět. Existuje také menšina, která ho zkouší pochopit a přemýšlí o jeho skutečných příčinách. Je potřeba pracovat na tom, aby se z této menšiny stala většina.

Panuje dojem, že protiteroristické zákony jsou politicky široce konsenzuální – jak na levici, tak na pravici –, ale že občané z veřejné debaty kolem nich zmizeli.

Abychom mohli porozumět systémové jednotě, která se utváří mezi státem a terorismem, nesmíme zapomínat, že západní demokracie dnes stojí na prahu historické změny jejich politického statusu. Víme, že se demokracie zrodila v Řecku v 5. století procesem politizace občana. Do té doby se příslušnost k obci definovala různorodými podmínkami a statuty (kulturní okruh, příslušnost ke šlechtě, výše bohatství atd.), tehdy se kritériem sociální identity postupně stala občanskost pojatá jakožto aktivní podílení na veřejném životě.

Dnes jsme svědky opačného procesu, odpolitizování občanskosti. Občanskost se čím dál víc zužuje na čistě pasivní existování v situaci, kdy průzkumy veřejného mínění a volby podle většinového principu (mezi nimiž už mimochodem není rozdílu) jdou ruku v ruce s faktem, že základní rozhodnutí dělá čím dál užší skupinka osob. V tomto procesu depolitizování hrálo důležitou roli rozšíření bezpečnostních opatření a technik kontroly, které byly dříve vyhrazeny pouze zločincům, i na občana.

Jaké místo má v tomto procesu občan?

Sám občan se stává zároveň teroristou i jedincem, který se neustále dožaduje ochrany proti terorismu a je zvyklý být prohledáván a sledován kamerami všude ve městě. Jenže je evidentní, že kamerami sledovaný prostor už není agorou, tedy veřejným, politickým prostorem. V tomto bezpečnostním paradigmatu se bohužel protínají zájmy politické s čistě ekonomickými. Nemluví se o tom, že evropské firmy, které podnikají v bezpečnostním průmyslu a které dnes zažívají bouřlivý rozvoj, jsou velkými výrobci zbraní, kteří se přeorientovali na bezpečnostní byznys. Jde například o Thales, Finmeccanica, EADS nebo BAE Systems.

Od roku 1986 bylo ve Francii odhlasováno patnáct protiteroristických zákonů, někteří volali po „Patriot Act à la francaise“, ale přesto jsme nedokázali zabránit ani Merahovi, ani bratrům Kouachiovým, ani Coulibalymu. Jak si tato selhání vysvětlit?

Bezpečnostní opatření byla v první řadě vynalezena, aby pomohla identifikovat recidivisty: jak jsme v těchto dnech mohli vidět a jak mělo být jasné, mají zabránit až dalším akcím, ne té první. Jenže terorismus je z definice sérií prvních akcí, které mohou zasáhnout kohokoliv a kdekoliv. Tohle politické síly moc dobře ví. Jestliže pokračují v zesilování bezpečnostních opatření a zákonů omezujících svobody, znamená to, že jejich cílem je něco jiného.

To, na co cílí, a možná si to ani neuvědomují, protože tady se jedná o hluboké proměny, které se týkají politického existování lidí, je přechod z moderních masových demokracií na to, co američtí politologové nazývají security state (bezpečnostní stát). To znamená společnost, v níž přestává být možné reálné fungování politického života a jde jen o to, jak spravovat reproduktivní ekonomiku. Paradoxem tu je, že jsme svědky, jak se bezbřehý ekonomický liberalismus ocitá v dokonalé symbióze se stejně bezbřehým bezpečnostním etatismem. Zásadní věcí je, že tento bezpečnostní stát, který ze svého názvu odkazuje k nepřítomnosti jakékoliv obavy, nám neustále nahání strach kvůli jeho nebezpečí pro demokracii. Skutečný politický život v něm není možný a demokracie bez politického života nemá smysl. A proto je důležité, aby se Francouzi postavili proti x-tému projektu protiteroristického zákona, který oznámila vláda.

Také si myslím, že je potřeba údajný střet mezi terorismem a státem zasadit do rámce ekonomické a technologické globalizace, která převrátila životy soudobých společností. Už v roce 1964 použila Hannah Arendtová termín „světová občanská válka“. Ta nahradila tradiční války mezi státy. Dnešní situaci charakterizuje skutečnost, že nelze jasně rozpoznat protivníka. Cizí je neustále uvnitř. V globalizovaném prostoru je všechna válka válkou občanskou, každý bojuje, abychom tak řekli, sám proti sobě. Kdyby byla veřejná moc zodpovědnější, zvážila by tento nový jev a pokusila by se tuto světovou občanskou válku mírnit, místo toho, aby ji živila ohlupující zahraniční politikou, která je odleskem politiky domácí.

Jak se bránit tomuto bezpečnostnímu pokoušení? Existuje nějaká ochrana?

Je jasné, že tváří v tvář takové situaci musíme od základů promyslet tradiční strategie politického konfliktu. Bezpečnostní paradigma je založeno na tom, že každý konflikt a každý více či méně násilný pokus o převrácení stávajícího řádu je jen další příležitostí, jak se zmocnit jeho důsledků a obrátit je ve prospěch svých vlastních zájmů. To názorně ukazuje dialektika, která úzce propojuje terorismus a reakce státu v bludné nekončící spirále. Politická tradice modernity promyslela radikální politické změny ve formě více či méně násilných revolucí, které jednají jako ustavující moc nového řádu. Myslím, že toto paradigma musíme opustit a promýšlet něco na způsob moci sesazující sebe samu, kterou by nešlo zachytit do sítě bezpečnostních opatření a do bludné spirály násilí.

Až do věku modernity byla politická tradice západního světa založená na dialektice mezi dvěma různorodými silami, které se navzájem omezovaly: existovala dualita mezi auctoritas Senátu a potestas římského konzula; mezi duchovní a světskou mocí ve středověku; mezi přirozeným a pozitivním právem až do 18. století. Moderní demokracie a diktatury 20. století naopak stojí na jediném principu politické moci, která se tímto stala neomezenou. Na zločinech spáchaných moderními státy je nejstrašlivější to, že jsou dokonale legální. Pod mocí sesazující sebe samu si musíme představit nějaký element, který by zůstával cizorodý politickému systému a zároveň by měl tu schopnost odnímat a zastavovat jeho rozhodnutí.

 

Z francouzského originálu Les Français doivent se battre contre le projet d’une énième loi antiterroriste, Giorgio Agamben, publikovaného na stránkách Télérama, přeložila Lucie Dušková.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies