Turecké útoky na svobodu tisku


Turecko patří mezi země s nejhorší reputací na světě, co se svobody slova týká. Erdoğanovo potírání opozičních hlasů nabývá na síle.

Prezident republiky hrozí ve státní televizi: za investigativní reportáž prý žurnalisté zaplatí vysokou cenu a rozhodně nevyváznou bez trestu. Následuje žaloba za špionáž, prozrazení státních tajemství a urážku prezidenta, zahájí se soudní řízení a novináři jsou posléze zatčeni. Zní to jednoduše a zřejmě to pro tureckého prezidenta Erdoğana stejně jednoduché bylo.

Turecko tak již několik let úspěšně bojuje o zadní místa v žebříčku svobody tisku, který sestavuje organizace Reportéři bez hranic. V únoru letošního roku se umístilo na 149. místě ze 180 a zřejmě tam ještě nějakou dobu zůstane.

Dündar a Gül z vazby prosili, aby Merkelová, Hollande a Cameron při jednáních s Tureckem nezapomněli na občanská práva a svobodu tisku. O těch však nepadlo ani slovo.

Čerstvě jsou turecké vládě trnem v oku žurnalisté Can Dündar, šéfredaktor listu Cumhuriyet, a vedoucí jeho ankarské kanceláře, Erdem Gül. V květnu Cumhuriyet zveřejnil sérii článků odhalující část tureckých vojenských operací v Sýrii a třenice mezi různými bezpečnostními složkami.

Dodávky zbraní islamistům

V lednu 2014 anonymní volající oznámil státnímu zastupitelství v Adaně, že se v nákladních vozech směrem do Sýrie převážejí zbraně. Prokurátorem vyslaní vyšetřovatelé však náklad označili za humanitární pomoc a konvoj pokračoval dál. Několik týdnů později se podobný scénář zopakoval, jenomže státní zastupitelství tentokrát požádalo o kontrolu četnictvo. Ještě při prohlídce se však o prohlídce dozvěděl místní guvernér, který se okamžitě pokusil vyšetřování zastavit s odůvodněním, že transport náleží turecké tajné službě MİT. S tím se přítomní četníci nehodlali spokojit a požadovali příjezd jednotek MİT. Situace se tak dostala do několikahodinového patu. Rozhlasová a televizní rada (RTÜK) téměř okamžitě vydala zákaz o incidentu informovat.

Případ se již z veřejné debaty téměř vytratil, když se noviny Cumhuriyet v květnu 2015 k tématu vrátily. Vedle série tištěných článků, zpracované šéfredaktorem Dündarem, list zveřejnil několik fotografií a video. Místo kojenecké stravy konvoj přepravoval stovky raket a granátů, které s velkou pravděpodobností směřovaly k některé z islamistických milic na severu Sýrie.

Dále se ukázalo, že třenice mezi bezpečnostními složkami mají vážné důsledky, a to i mimo ně. Přímo po incidentu totiž bylo zahájeno disciplinární řízení proti prokurátorům, včetně státního zástupce za Adanu. Dále pak bylo zatčeno několik vojáků, kteří transport zastavili, a také četníci, kteří se na vyšetřování podíleli.

Turecko by ale svému mizernému umístění na žebříčku svobody tisku nedostálo, kdyby se k vyšetřování státních zaměstnanců nepřipojila šikana novinářů. Prezident Erdoğan osobně, prostřednictvím svého právníka, podal trestní oznámení na redaktory Cumhuriyet, což doplnil již zmíněnou hrozbou ve státní televizi.

listopadu, krátce před projednáním těchto obvinění, vyznamenali Reportéři bez hranic Cumhuriyet cenou „médium roku“. Tu noviny dostaly za významnou roli, kterou hrají při udržení svobody tisku v Turecku. Nejenže si redaktoři Cumhuriyet troufli zveřejnit utajované dokumenty, ale také se důsledně snaží čelit tlakům, jimž jsou média v Turecku soustavně vystavována. Celá řada novinářů čelí obvinění za urážku prezidenta a vysokým trestům za zveřejnění karikatur časopisu Charlie Hebdo. Od jiných tureckých novin se Cumhuriyet odlišuje i přístupem k arménské genocidě – v dubnu, při 100. výročí genocidy, se na první straně objevil titulek v arménštině „Nikdy více“.

Mlčící EU

Útokům čelí víceméně všechna turecká média, která nepíší podle gusta představitelů vládní AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje). Souběžně s útoky na volební kanceláře HDP se příznivci AKP několikrát pokusili zaútočit na sídlo novin Hürriyet, budovu, ve které se nachází i CNN Türk a zpravodajská agentura DHA. Obzvlášť zneklidňující byla role poslance AKP Abdurrahima Boyunkalina, pod jehož vedením se zřejmě útočníci k budově vydali.

Přímému zásahu ze stran státu čelí Koza-Ipek Group, mediální dům blízký kazateli Fethullahu Gülenovi, jehož islámské hnutí Hizmet se před několika lety s Erdoğanovou AKP rozkmotřilo. Krátce před listopadovými volbami ankarský soud vynutil výměnu správní rady této mediální společnosti, čímž ji prakticky zabavil i televizní stanice Kanaltürk a Bugün TV, novin Bugün a Millet a internetového portálu BGNNews. Když zaměstnanci zablokovali vstup do redakčních prostor, policie je během živého přenosu vyklidila a z kamer vytrhala kabely. K tomu již několik měsíců bez obžaloby sedí ve vazbě Hidayet Karaca, šéfredaktor Samanyolu TV, rovněž blízké hnutí Hizmet.

Zásahy se týkají i zahraničních novinářů, převážně těch, kteří se zabývají situací na východě země. V srpnu policie zadržela dva britské žurnalisty VICE a jejich iráckého kolegu Mohammeda Rasoola, kteří natáčeli střety mezi policií a kurdskou mládežnickou organizací YDG-H v Diyarbakiru. Zatímco novináři Hanrahan a Pendlebury byli brzo propuštěni a vyhoštěni, Rasool se stále nachází ve vazbě. Podobný osud potkal i Frederike Geerdink, nizozemskou žurnalistku, která dlouhodobě pobývala v Diyarbakiru. Začátkem září ji policie zprvu „z bezpečnostních důvodů“ zadržela, aby ji poté vyhostila ze země.

Koncem listopadu Turecko zasadilo svobodnému tisku další ránu – po několikahodinovém výslechu byla na novináře Cumhuriyet Cana Dündara a Erdema Güla uvalena vazba. Justice Erdoğanovi zřejmě splní přání, které vyslovil během rozhovoru na státním kanálu TRT. A co víc, přání Erdoğanovi splnili i vrcholní představitelé EU. Dündar a Gül z vazby prosili, aby Merkelová, Hollande a Cameron při jednáních s Tureckem nezapomněli na občanská práva a svobodu tisku. O těch však nepadlo ani slovo. Místo toho EU nabídla turecké reprezentaci mlčenlivost ve věcech občanských svobod výměnou za ještě větší zabezpečení pevnosti Evropa.

Autor žije v Turecku.

 

A2LARM