Sjezd ODS: Po hnědé společně

Víkendový sjezd bohem zapomenuté ODS vyslal jasný signál: za naše problémy můžou uprchlíci, Brusel a elektronická evidence tržeb.


O víkendu se v ostravském Clarionu konal sjezd ODS. Ze strany, která se dřív hřála na výsluní české politické scény, se během několika let stala partaj, jež se musí pořádně snažit i kvůli pár procentům. Už dva roky ji v usilovném hledání vlastního dna táhne kupředu politolog Petr Fiala. Člověk, u kterého stále není jasné, jestli alespoň on sám ví, co vůbec dělá v čele politické strany.

Mezi nejvýraznější zářezy ODS z poslední doby se řadí radikální vystoupení předsednictva proti přijímání patnácti nemocných syrských rodin „dřív, než to bylo cool“ nebo podzimní vyjížďka Fialy k maďarským hranicím, během níž fascinovaně obdivoval Orbánovy ostnaté dráty. A nebýt elektronické evidence tržeb, jejíž nezavedení představuje pro ODS udržení posledních zbytků svobody, které nám Brusel zanechal, a tradičního boje za nižší daně, nedal by se dohledat asi žádný reálný politický program.

Provinční a sebestřední

Staronový předseda Fiala sršel ve svém nedemokraticky dlouhém, dvaačtyřicetiminutovém projevu vtipem. Uvolněnou atmosféru si jakožto jediný kandidát na předsedu klidně mohl dovolit. Hned ze začátku to napálil představením svého dystopického snu o naší budoucnosti, následně se nebál zkritizovat současnou vládu těmi nejtvrdšími analýzami obsahujícími tisíc a jednu variaci na téma ztráty svobody pod vlajkou socialismu a neopomněl připomenout svůj akademický původ, když přihodil několik odzbrojujících citátů z pera takových klasiků, jako jsou Ludwig von Mises, Friedrich Hayek nebo Mistr Jan Hus. Co se ale týče obsahu, klidně by stačilo, kdyby namísto čtyřicetiminutového generování náhodných slov přistoupil rovnou k jádru věci – občansko-demokratické představě České republiky. Ta by se celá vešla do pěti minut.

Problém nové strategie ODS spočívá především v tom, že se na pravém spektru českého politického pole formuje tolik politických subjektů se stejným, nacionálně konzervativním programem, že je takřka nemožné je od sebe odlišit.

Rétorika utahování opasků, které nás jednou dovede až k rakouskému blahobytu, u voličů dlouho zabírala. V devadesátých letech si každý sám sebe představoval jako self-made mana, který důchod stráví na Bahamách. Jakkoliv bylo „dohánění Západu“ v devadesátých letech základní vábničkou celé české pravicové scény (na rozdíl od levice, která je pochopitelně vždycky východní a zastaralá), nějak se nepovedlo. Těžko říct, jestli za to může jen zpackaná privatizace, jdoucí ruku v ruce s mýtem o spravedlivě odměněné dřině, který z Čechů nadělal národ zfanatizovaný „makáním“ za každou (i tu úplně ponižující) cenu, nebo antikomunistický hon na sociální stát jakožto relikt doby minulé. Každopádně je dnes už všem jasné, že tato sázka nevyšla, a proto je lepší klást si do budoucna realističtější cíle.

Brusel a návrat k ideji rovné daně

Fiala se ve svém projevu držel několika klasických figur, spojených s konzervativním křídlem strany, které přece jen po éře zmatení spojené s více či méně „proevropským“ Mirkem Topolánkem anebo v Německu se inspirujícím Petrem Nečasem dokonalo své dílo návratem k Václavu Klausovi. Ten je prorokem boje se sociálním inženýrstvím snad odjakživa a i Petr Fiala pochopil, že sázka na Klause v kombinaci s xenofobní rétorikou mu pomůže udržet alespoň to, co teď ODS má.

Evropská unie v očích Petra Fialy představuje antimodernistický moloch, jehož totalitní praktiky se naplno ukázaly právě s uprchlickou krizí. Navzdory našim „národním zájmům“, často realizovaným právě za evropské peníze, nám někdo zvenčí chce diktovat, abychom mezi sebe přijímali nebezpečné a neschopné cizáky. V tomto jí svou politikou pomáhá právě současná vláda, která – asi kvůli tomu, že ještě neoplotila hranice – je dle něj takovým malým Bruselem. Recept na vyvázání se ze spárů totality je samozřejmě jednoduchý: méně EU – ideálně po vzoru Viktora Orbána nebo Polska – a nižší daně. Právě v nich, pochopitelně, spočívá celá podstata svobody. Ve světě za duhou, kde vládne (opět) ODS, už ale není místo pro kompromisy, jako tomu bylo při posledním pokusu zavést rovnou daň. Pokud chceme být tak úspěšní, jako ty státy, které ji už dávno mají, není možné ji dále halit do de facto brutálně nespravedlivého, skoro progresivního danění, které přinesla vláda Mirka Topolánka.

Socialistický džihád proti soukromníkům

Petr Fiala ostře kritizoval současnou vládu. Prý nabízí recepty minulosti – socialistický dohled nad osobními životy jednotlivců i regulaci trhu -, které upjatá družinářka ODS Miroslava Němcová označila dokonce za „džihád proti soukromníkům“. Fiala ale hledí do budoucnosti a nabízí… Co vlastně nabízí? Nabízí zcela novou a neotřelou koncepci, s níž na konci sedmdesátých let uspěla Margaret Thatcherová i americký prezident Reagan a která svět dovedla až ke globální ekonomické krizi z roku 2008. Veškerá evropská i světová politika se od této krize odvíjí a proměňuje politické ideje. Nikoliv však u Fialy, ten dává k dobru svou radikální vizi již takřka čtyřicet let starého receptu. Je ale skutečně tím, co ODS dnes svým voličům nabízí?

ODS nového tisíciletí se tak dlouho snažila zbavit odkazu otce zakladatele, tatíčka Klause, až dospěla do bodu, v němž si konečně uvědomila, že kromě Klause nic jiného nemá. Zjistila to v momentě, kdy padla vláda Petra Nečase a na stranický trůn usedl nudný a zbytečný akademik Fiala. Ten ovšem pochopil, že neoliberální politický program je odsouzen k totálnímu krachu, a proto začal servírovat Klause ještě ve větších dávkách než v minulosti. Jak jinak totiž číst informaci, že zdravici kongresu ODS posílá Jarosław Kaczyński, jehož nacionálně konzervativní PiS šokuje celou Evropu a který se od Klause odlišuje leda tím, že je příliš protiruský. Jak máme rozumět proslovu předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka, který hřímá, že pravicoví i levicoví liberálové ohrožují evropské hodnoty a že skutečným problémem nejsou uprchlíci, ale Evropané, kteří rozkládají starobylý konzervativní řád zevnitř? Není to návrat Klausova boje proti humanrightismu, multikulturalismu a pravdoláskařství v novém?

Orbánem chtějí být všichni

Pavel Bělobrádek také nepřímo šťouchnul do hnutí ANO Andreje Babiše, když naznačil, že na rozdíl od jiných stran jsou ODS a KDU-ČSL stranami ideovými. Bělobrádek ale nechápe, jakým způsobem se dnešní konzervativně nacionální světonázor formuje. I ideově prázdný Babiš se totiž může stát hlavou konzervativní kontrarevoluce, zvlášť když buduje dobré vztahy s prezidentem Zemanem a zprostředkovaně i s kardinálem Dominikem Dukou. Na existenciální a identitární strach, který v souvislosti s migrační „krizí“ zachvátil Česko, by totiž neoklerikální brainwashing mohl být ideální odpovědí. Předobraz takového pragmatického a účelového rekatolizačního obratu bychom měli hledat spíš v Maďarsku než v tradičně silně katolickém Polsku. Liberálně konzervativní právník Viktor Orbán totiž také využívá křesťanských hodnot jako ideálního nástroje k upevnění své moci.

Korunu tomu všemu nasadila Miroslava Němcová, když ve svém projevu dala do souvislosti hrozby migrační krize s integrací příslušníků české romské menšiny. Češi se bojí muslimských přistěhovalců zkrátka proto, že se nepodařilo integrovat české Romy, i když na tyto účely bylo investováno značné množství prostředků. ODS tedy nyní nebude bojovat jen s islámským džihádem, džihádem proti soukromníkům, ale taky s džihádem romským, který nás v malém už „autenticky“ připravil na nadcházející apokalyptický střet kultur. Tato proměnná doposud české nacionálně konzervativní rovnici k dokonalosti chyběla.

Problém nové strategie ODS tak spočívá především v tom, že se na pravém spektru českého politického pole formuje tolik politických subjektů se stejným, nacionálně konzervativním programem, že je takřka nemožné je od sebe odlišit. Pokud nebude ODS nejprůraznějším hráčem v souboji na takto zúženém hřišti – což s mužem bez vlastností, Petrem Fialou, nebude úplně jednoduché – mohl by tento symbolický „návrat Klause“ být paradoxně definitivním koncem občanských demokratů.

Autoři jsou redaktoři A2larmu.

 

Čtěte dále